Z dobré nálady závodníka nevyvede ani ta záplava bagáže. "Asi už letí domů," neláme si hlavu.
Legrace ho přejde, až když potká správce domu, kde bydlí: "Zabalte si to nejnutnější a do hodiny odjeďte někam výš. Blíží se tsunami."
Rychle se vzpamatovat z úvodního šoku, zbytečně nepátrat, proč byl hlas správce tak nezvykle klidný, raději honem naházet své věci do auta včetně závodních kol, na nic dalšího nečekat a honem rychle vyrazit: směr Haleakala. Cestou v tom zmatku stihne jen v autě naladit rádio, jakoby si vzpomněl na obvyklé scénáře z katastrofických filmů. "Všechno proběhlo bez chaosu a paniky," diví se, jak nečekaně rychle a snadno to zvládl.
Nastoupá dvě stě výškových metrů, jak se přesvědčil na funkčních hodinkách. To by mělo stačit. Teď už jen najít klidné místo s pěkným trávníkem a zalehnout pod širák. Zítra brzy ráno měl být přeci závod.
Mistrovství světa, vrchol sezony, na který se připravuje celý rok. Co kdyby ho nikdo neodvolal. Stalo se. Místo závodu se v půl jedné v noci odvolává tsunami. "Máme štěstí," uleví si Kubíček.
Sbalil věci a v klidu se vrátil zpátky do svého apartmánu. Na nic jiného už nesmí myslet, jen na odpočinek, ze kterého mu záchranná akce ukrojila spoustu hodin.
Jan Kubíček
Na spánek mu teď zbyly už jen čtyři. Pak rychle na nohy a dolů k moři, které sice není zrovna klidné, ale pořadatelé přesto povolují borcům vstup do vody. "Takže se bude závodit," zhodnotí Kubíček situaci.
O pár hodin později dobíhá do cíle jako dvacátý. "Holt není každý den posvícení," pokrčí rameny.
Dělal co mohl stejně jako ostatní v letos tak nabitém startovním poli, smířit se s oproti loňsku o jedenáct míst horším výsledkem mu nedá zas tolik práce. Může být rád, že je na Havaji a ne na východním pobřeží Spojených států. Tam, kde řádí bouře Sandy.
