Tomu už neříkáte sport?
Ne. Je skutečně nejvyšší čas najít jiné vhodné slovo, které by tuto činnost vystihovalo. Původní obsah byl totiž tržně vytunelován a nahrazen obsahem jiným.
Může dnes atlet vyhrát olympiádu bez toho, aby jedl vitaminy, pil iontové nápoje a dostával infuze?
Těžko. Na úrovni absolutní špičky už člověk ve většině disciplín dosáhl svých možností, a pokud se chce dostat za ně, tak je to bez různých ať už dovolených nebo nedovolených prostředků téměř nemožné.
Takže myšlenka, že se ze sportovců stávají roboti, je oprávněná?
Sportovci jsou skutečně nuceni se svým tělem zacházet, jako by to byl mechanický nástroj neomezených možností. Jako by byli roboty. Neznamená to ovšem, že nemusí trénovat. Naopak. Podpůrné prostředky jim pomáhají udělat poslední krok: aby neběželi stovku za 10,0, ale za 9,8. Pokud by za nimi nestály týmy biochemiků a lékařů, pokud by neexistovaly infuze, stříkačky a hormonální přípravky, šla by výkonnost rychle dolů. Tím by ovšem šla dolů i atraktivita, zájem sponzorů, sázkových kanceláří a celý kolotoč by se začal zadrhávat. Chce to někdo?
Ale infuze a injekční stříkačky jsou nástroje pro nemocné lidi, nebo ne?
Pokud od lékaře na mistrovství světa zazní, že naši atleti měli mžitky před očima, byli v těžké hypoglykemii, hrozil kolaps, a že jim proto musel podat glukózu v injekci, tak je zřejmé, že to jsou těžce nemocní lidé. Nitrožilní výživa se v medicíně podává zcela výjimečně, je určena pro pacienty v bezvědomí, v kómatu a neschopné přijímat stravu ústy. A teď to jsou sportovci? Znamená to jediné: vrcholový sportovec rovná se pacient.
A znamená to také, že injekční stříkačky patří k dnešnímu sportu stejně jako vrhačská koule, disk a puk?
Ne ke sportu, ale ke sportbyznysu. Ale jinak máte pravdu. Musíme si zvyknout, že vedle stojanů na výšku mohou stát stojany na infuze. Mezinárodní atletická federace v podstatě řekla: "Když to stav sportovce vyžaduje, dejte mu nitrožilní výživu i během soutěže a jede se dál." Ale to už nemá s péčí o zdraví nic společného. Jestliže byl jejich stav skutečně natolik vážný, tak okamžitým rozhodnutím lékaře mělo být stažení ze závodu, a ne podání infuze, aby v něm mohli pokračovat.
Odporuje to nějak lékařské přísaze?
Je to zhruba pět let, co se infuze ve sportu začaly masově užívat. V cyklistice, v běžeckém lyžování, ve fotbale... Loni na ni šel Rosický po zápase s Dánskem a doktor se k tomu ještě veřejně hlásil. To mě překvapilo. Ono se o tom najednou mluví, jako by to tak mělo být a jako by to ještě stále byla medicína.
Dřív byl sport symbolem zdraví, čestnosti, čistoty. Copak to už neplatí?
Ono se stále tvrdí, že platí. Ale v podstatě už jde jen o blýskavý obal na sportovní zboží, aby se lépe prodávalo. Nalepí se na něj pět kruhů, připíše nějaké ušlechtilé olympijské heslo a hurá s tím na trh, do reklamy.
A co jiná pravda: "Kdo sportuje, dožije se většího věku."?
Kdo se přirozeně stará o svoji tělesnou a duševní kondici, tak jistě ano. Ve zdravém těle zdravý duch platilo, platí a platit bude. Sportbyznys je ale něco jiného.
Vrcholoví sportovci nemají zdravé tělo?
K dosahování těch úžasných výkonů už sportovci nestačí, aby byl zdravý. Musí být zdravější než zdravý, tedy v podstatě nemocný. K tomu logicky patří infuze, stříkačky, lékaři a celý ten cirkus.
Mohou mít zmíněné prostředky - a stále mluvíme o těch povolených - negativní dopad na zdraví?
Dokonce si myslím, že v nadbytku poškozují zdraví - zejména pokud je to mladý člověk - více než malé dávky anabolických steroidů. Speciální výživa, tedy různé bílkovinné a energetické koncentráty a iontové nápoje, představují zátěž pro metabolismus, pro játra, ledviny. Tělo musí vydat energii nejen na výkon, ale také na jejich zpracování, což má paradoxně opačný efekt. Sportovce to vyčerpá.
Stále tu mluvíme o infuzích. V čem člověku pomáhají?
Během výkonu vydává organismus obrovské množství energie a vyčerpá se. Dostaví se únava, a to je signál, aby si člověk odpočinul. Jenže na to není čas. Musí se zregenerovat okamžitě, a proto dostane rychle zužitkovatelný cukr, glukózu a k tomu směsi vitaminů. Byl jsem svědkem, že se přimíchají i stimulační látky a hormony. Tím se zkrátí doba regenerace, ale organismus nemá vytvořeny podmínky, aby se zotavil. To pak vede k náhlým úmrtím a zdravotním problémům. Ze životopisů sportovců se tak stávají chorobopisy.
Nepřeháníte už?
Stačí jen trochu sledovat problémy našich hvězd. Jan Železný je v motolské nemocnici jako doma, podobně jako Jarda Jágr. Ten ji ale dost střídá s klinikou Na Malvazinkách. Roman Šebrle si zase oblíbil internisty v Ústřední vojenské nemocnici. Aleš Valenta si pochvaluje, jak mu dobře odoperovali krční páteř Na Homolce. Pokud zrovna nejsou na špičkové soutěži, jsou u špičkových specialistů.
Jak to bylo v dobách Emila Zátopka?
Tlak byl více motivován ideologicky - socialistické státy soupeřily s kapitalisty. Teď je to stejné, jen motivace je jiná. Komerční. I ti lidi kolem, myslím funkcionáře, jsou stejní. Není to tak dávno, co jste měli v novinách seznam padesáti nejvlivnějších lidí českého sportu. Vezměte si Cibulkovy seznamy a porovnejte to. To jsou lidi přesně s touto minulostí a s těmito způsoby.
A když dojdeme ještě dál? Ke starověkým gladiátorům?
I tam existovaly primitivní metody podpory výkonu, speciální výživa. Gladiátoři jedli varlata zvířat, pili krev, požívali obrovské množství masa. Dnešní sport je obdobou gladiátorských her, máme ostatně už i ty arény: Sazka Arenu, T-Mobile Arenu. I výsledek je podobný, taky tam zůstávají mrtví. V cyklistice, ve fotbale... a proč myslíte? Lidské tělo už tu zátěž a obrovský tlak nedokáže zvládnout.
Když se dnes mluví o iontových nápojích, infuzích, nandrolonu a dalších pomůckách, co bude za padesát let?
Intenzivně se hledají možnosti v genetice. Už v dětství se posoudí, pro jakou disciplínu je dítě vhodné, a půjde se ještě dál. Stejně jako nacisté šlechtili čistou rasu, uvažuje se o vytvoření geneticky ideálního sportovce. Genový doping se dokonce očekává už na příští olympiádě v Pekingu. Formálně je sice zakázán, ale prakticky jej nelze odhalit.
Aby bylo možné si to všechno lépe představit: když člověk zaběhne sto metrů za třináct vteřin, pomohou mu vitaminy a infuze zlepšit se na dvanáct a půl?
To jsou naivní představy, iluze, které se snaží propagovat výrobci. Opak je pravda. To, co jste jmenoval, jsou doplňky. Klíčový je trénink, životospráva, odpočinek, psychická pohoda. Když to budete dodržovat, žádné doplňky nepotřebujete.
To bych se bez nich obešel i ve finále olympijské stovky?
To těžko. Dal bych ruku do ohně, že tam každý něco užívá. Vždyť na infuze chodí téměř všichni, co se divíte? A Roman Šebrle to teď v Helsinkách i otevřeně přiznal.
Nejsou takové látky ještě nebezpečnější, když je používají obyčejní lidé z posiloven nebo vyhazovači z nočních podniků?
Pochopitelně, ale to systém boje proti dopingu vůbec nepostihuje. Existuje černý trh s anaboliky, růstovými hormony, erytropoetinem. Spousta výrobků je nekvalitních, bez záruky. Lidi je berou chaoticky, v obrovských dávkách, takže i riziko je mnohem větší, než když je vrcholový sportovec dostává od lékaře.
Už jsme mluvili o cukru. V čem konkrétně pomáhají další látky, třeba kofein?
Přináší vzrušení, nabuzení, stimuluje srdce, dýchání, metabolismus. Nemůžete spát a cítíte se plný energie. Kofein však už za doping považován není. Sportovní instituce musely ustoupit zájmům velkých sponzorů, firem vyrábějících různé energetické nápoje a coly.
Totéž tvrdý alkohol? Nebo kokain?
Alkohol v malé dávce stimuluje, ve větší je na úkor pozornosti, soustředěnosti, koordinace pohybu i fyzického výkonu. Použití kokainu je z minulosti známé jen v několika málo disciplínách, například v boxu. Ale to už se dostáváme do oblasti návykových drog. Ona ta problematika má ostatně hodně společného.
Říká se, že trenéři v bývalé NDR nechávali gymnastky k dosažení lepších výkonů otěhotnět. Proč?
Je to vlastně jeden ze způsobů hormonálního dopingu. Gymnastka otěhotněla a v jejím těle se spustila produkce hormonů, aby těhotenství - což je vlastně náročný fyzický výkon - zdárně proběhlo. Organismus se sám nadopoval, a navíc se i rozvolnilo vazivo. Pro těhotenství je důležité, aby pánev byla elastická a plod hladce prošel. Zvýší se tak rozsah pohybu, což je úžasná výhoda speciálně pro sportovní gymnastiku. Když pak gymnastkám těhotenství přerušili, zmíněné procesy ještě nějaký čas pokračovaly.
Někteří sportovci používají v tréninku kyslíkové stany. K čemu?
To je zase krevní doping, jehož smyslem je dosáhnout většího počtu červených krvinek v těle. Krvinky vážou kyslík, a když jich má člověk víc, může tělo účinněji zásobit svalovou tkáň. Ovlivňuje to výkony vytrvalostního charakteru. Existuje několik možností, jak toho dosáhnout. Sportovec může trénovat ve vysokohorském prostředí, a když se pak vrátí, krvinka má životnost ještě sto dvacet dní. Jenže je to dlouhodobé a drahé. Zhruba před dvaceti lety se objevilo levnější řešení: alpské domy. V buňkách, jaké mají dělníci na stavbách, se navolí výška a navodí atmosférické podmínky podobné vysokohorským. Sportovec tam žije, bydlí, spí a ven vychází pouze na trénink. V podstatě se tam regulovaně dusí. V malém je to kyslíkový stan.
Škodí to zdraví?
Je to nefyziologická zkratka a každá taková zkratka je rizikem. Navíc spát v takovém stanu je náročné psychicky. Používání kyslíkových stanů označil Mezinárodní olympijský výbor za neetické, ale v praxi je toleruje. Náš olympijský výbor dokonce několika sportovcům na jejich zakoupení přispěl.
Sportovkyně si v dnešní době podle závodů řídí i menstruaci. To asi také škodí zdraví, nebo ne?
Samozřejmě, každý zásah do hormonálních regulací je rizikem. Měl jsem dokonce několik pacientek, vrcholových sportovkyň, které nemenstruovaly vůbec. Fyzický výkon, například u běžkyň na dlouhé tratě, je pro organismus stresem srovnatelným s tím, který prožívaly ženy v koncentračních táborech. Tam taky nemenstruovaly.
Ve kterém sportu se podpůrných prostředků, ať už dovolených nebo nedovolených, užívá nejvíc?
Tam, kde záleží víc na fyzickém fondu, síle a vytrvalosti než na talentu. Atletika, cyklistika, vzpírání, kulturistika, běžecké lyžování... Ale pokud se hokejista nenarodí s talentem Jaromíra Jágra, ani celá lékárna mu nepomůže.
Když jste zmínil cyklistiku... Tam si prý závodník po každé etapě lehne a lékaři ho vymění jako v servisu auto.
Byl jsem před lety lékařem italského týmu na závodě Giro d'Italia. Staral jsem se sice jenom o jejich pohybový aparát, ale současně i viděl, jak to chodí. Po dojezdu etapy slezli z kol, zpocení, zaprášení, v cyklistickém oblečení odkráčeli na pokoj, tam nastavili žílu a dostali infuze. Když se ptali, co to je, řekli jim, že vitaminy. S těmi to ale mělo jen málo společného.
Sportovci: lidé nebo roboti? - čtěte ZDE
