A připomíná i další letošní výročí: dvacet let už vysílá televizní kanál ČT sport, kde působí, a Branky, body, vteřiny letos slaví sedmdesátiny. Kdy mu bylo před kamerou opravdu horko? Co dělal ve chvíli, kdy padl rozhodující gól v Naganu? A proč se při psaní románu Když kvete wiliwili často dojímal k slzám?
Co vás na sportu fascinuje nejvíc? Jsou to lidské výkony, emoce, nebo silné příběhy?
Emoce. Jsem hodně emotivní člověk a úspěchy i neúspěchy českých sportovců jsem vždycky prožíval velmi intenzivně – ať už šlo o hokej, fotbal, atletiku, nebo jakýkoliv jiný sport. Moje maminka mi vždycky říkala: „Chleba levnější nebude, Vojtíšku.“ Což mě tehdy strašně rozčilovalo. Ale já to prožívám pořád stejně. A když se něco podaří, mám často slzy na krajíčku. Nestydím se za to. Ovšem sport pro mě není jen záležitost emocí. Je to i cesta k sebepoznání a k formování charakteru. Učí zvládat tlak, překonávat překážky, přijímat prohry i vítězství. A sportovec, který se naučí spolupracovat v týmu, má podle mě – a jsem o tom hluboce přesvědčený – mnohem lepší výchozí pozici i v běžném životě.
Bydleli jsme u rodičů mé tehdejší přítelkyně a leželi u televize. Po tom rozhodujícím gólu jsem vyskočil radostí z rozkládacího gauče, ozvalo se prasknutí, ruplo pero a gauč se prolomil.
