S vodním pólem začal ve Strakonicích a přes slovenské Košice, francouzské Nice a německý Berlín se dostal až na Pyrenejský poloostrov, kde letos podepsal novou smlouvu na další tři roky. „Na jednu stranu jsem měl kolikrát štěstí v důležitých zápasech. Na druhou jsem ale trénoval desetkrát víc než ostatní, abych se dostal tam, kde teď jsem,“ říká sportovec, který stále sní o účasti na olympiádě, které by se s českou reprezentací nedočkal. I proto se z něj zřejmě v budoucnu stane Španěl.
Spousta lidí má bazén spojený s dovolenou. Když jste teď na dovolené ve Strakonicích, taky se k němu natáhnete?
Chodil jsem na ryby a odpočíval. A byl od bazénu co nejdál, protože když cítím chlor, tak to pro mě znamená práci. Denně jsem čtyři nebo pět hodin na bazénu. Za devět měsíců sezony máme volné v podstatě jen neděle. Možná dvakrát do roka celý víkend. Je toho dost.
Takže se z koníčku stalo regulérní zaměstnání, do kterého se vám občas nechce?
Je to už práce. Od září do začátku června děláte prakticky to samé. Hodně cestujeme, ale i to člověka časem omrzí, protože někam letíme a vidíme zase bazén a letiště.
A kdy jste začal vnímat pólo jako zaměstnání? Už když jste si po maturitě začal vydělávat ve slovenských Košicích?
Tam ještě ne. Tam to bylo takové, že jsem se chtěl dostat na úroveň, kde teď jsem. Dělal jsem pro to všechno a dělal to s radostí. Teď jsem se dostal do fáze, že na určité úrovni už jsem a musím se tam udržet. Kolikrát se mi nechce, ale musím, protože nemůžu přestat.
Mluvili jsme spolu naposledy na podzim 2015. Tehdy jste měl za sebou první měsíce v Barceloně. Co se od té doby změnilo kromě toho, že jste s Barcelonou vyhrál další dva tituly a další dva španělské poháry?
Změnilo se toho dost. Zvykl jsem si tam, naučil jsem se španělsky. Všechno je o hodně snazší. V minulosti jsem žil v Košicích, v Nice, v Berlíně a Barcelona je prostě úplně top nad všemi. Je tam úplně všechno. Celý rok je pěkné počasí. Žiju si tam dobře a chci zůstat co nejdéle. Samozřejmě záleží i na tom, jak je to v týmu. A tady jsou všichni kamarádi, pomohou, poradí. Španělé si hodně zakládají na partě a týmovém duchu.
V minulosti jste kvůli pólu přijal i slovenské občanství. Na podzim roku 2015 jste se připravoval se slovenskou reprezentací na mistrovství Evropy. Teď už ale Slovensko nereprezentujete...
Po Evropě jsem tam tenkrát skončil. Na olympiádu jsme se nedostali. Byla půl roku pauza a já jsem dostal nabídku od Španělů. Tamní federace za mnou přišla, že by o mě měli zájem. Se Slováky jsem absolvoval celý čtyřletý cyklus. Dal jsem si pauzu a také jsem jim naznačil, že Španělé mají zájem. Po půlroce řekli, že mě chtějí na sto procent. Dali mi právníka, který se mnou řeší získání občanství, a já doufám, že příští rok v létě už budu v Barceloně na mistrovství Evropy hrát za Španělsko.
Co na to Slováci?
Oni mi rozuměli. Finančně se to pohybuje úplně jinde. Říkali, že je škoda, že odcházím, ale chápali to. Barcelona se mnou navíc podepsala smlouvu na tři roky až do olympiády v Tokiu. Počítají se mnou.
V tom případě se asi muselo změnit i vaše postavení v klubu, když chce tamní reprezentace do svých řad získat Čecha.
Změnilo. Na začátku jsem měl strach. Přišel jsem do velkého klubu a chtěli po mně dost věcí. První měsíce jsem si zvykal, moc gólů jsem nedával, ale hodně jsem komunikoval s trenérem i se spoluhráči. Postupně jsem dostával důvěru. Začal jsem jako obránce v důležitých zápasech dávat víc gólů než útočníci. Pak mě začali brát vážně a zjistili, že jsem pro ně platný. Měl jsem i štěstí, že mi vyšly právě ty důležité zápasy, a můžu říct, že postupně jsem se stal jednou z opor mužstva. Do té doby u mě nevěděli, co čekat. Nevěděli, jak zapadnu do mužstva.
Mění se tam mužstvo hodně? S vámi tenkrát přišli další dva cizinci. Při 14členném celku je to už velká část.
První rok jsme zůstali pohromadě. Tenhle rok se mění pět nebo šest hráčů. Já zůstal jako jediný cizinec a jeden asi ještě přijde.
Martin Faměra28 let Narodil se 4. listopadu 1988 ve Vimperku. S vodním pólem začínal ve Strakonicích pod dohledem svého otce Karla. Stal se pětinásobným mistrem Česka se strakonickým Fezkem. Později přešel na Slovensko do klubu Hornets Košice, kde zároveň i studoval. Přes angažmá ve francouzském Nice a německém Berlíně se dostal až do španělské Barcelony. Od svých 22 let reprezentoval Slovensko. V minulém roce se účastnil i mistrovství Evropy, ale na olympijské hry se s týmem neprobojoval. |
Už teď máte české a slovenské občanství. Jak to uděláte s tím španělským?
Budu muset vrátit to slovenské. To určitě. Ještě nevím, jak to bude s českým. Doufám, že o něj nepřijdu a že si pak nebudu muset brát Češku, abych ho získal zpátky. (usmívá se) Ale já to chci udělat. I kdybych měl ztratit české občanství. Ono je pak zase snazší ho získat, protože tu mám celou rodinu a narodil jsem se tady. A jestli bych ho měl vyměnit za olympiádu a za svět, tak bych to asi udělal. Doufám, že bude nějaká výjimka ohledně toho, že jde o sportovní reprezentaci.
A co to všechno obnáší?
Strašně papírů. Potom to jde asi přes tři nebo čtyři instance, které to musí schválit, a končí to až u ministra sportu.
Jako hráč vodního póla jste v Barceloně známý?
Záleží na tom, kde se pohybuju. Kolem pláží nebo bazénu mě i lidi poznají. Nechci říkat, že je tam vodní pólo nějak hrozně populární, ale je to o tom, že tam je fotbal a pak ostatní sporty na podobné úrovni. Takže vlastně jsme na úrovni basketbalistů, házenkářů. Máme plakáty po městě, zápasy jsou v televizi. My se třeba chodíme dívat na zápasy házenkářů. Oni zase na nás.
Dá se to srovnat třeba s Košicemi, kde je vodní pólo také populární?
Je to menší město. Každý nás znal, to je pravda, ale tohle je úplně jiná úroveň.
Odmala vás ve vodním pólu vedl váš otec. Bývalý extraligový hráč a dlouholetý trenér Strakonic i reprezentace. Jezdí se za vámi dívat?
Můj táta jezdí na všechny euroligové zápasy. Je to pro něj taková dovolená. On si rád odpočine a navíc ho sledovat pólo prostě baví.
Ještě vám rád poradí?
Radit už mi moc nemůže, takže spíš kritizuje. Dělal to odmalička. Já pod jeho vedením začínal. Celou dobu jsem byl pod jeho dozorem. On taky může z velké části za to, kam jsem se dostal.
Za poslední dva roky jste vyhráli ve Španělsku dvakrát ligu i pohár. Jaké máte ještě cíle?
Vyhrávali jsme, ale rozhodně to nebylo lehké. Teď jsme třeba vyhráli ve finále jen dva jedna na zápasy. Psychika a hlava dělají hodně. Jeden zápas prohrajete a pak jde o všechno a můžete prohrát i se slabším mužstvem.
Počítám, že byste chtěl uspět na evropské scéně.
Prohráli jsme o gól rozhodující zápas Euroligy a skončili pátí. Ten finálový turnaj je už o štěstí a o tom, jak vám to sedne. Týmy už jsou připravené. Když jdeme na zápas, každý ví, kdo kde bude střílet. Měsíc sledujeme videa ze všech zápasů. Máme propracované taktiky a rozhodují maličkosti.
V Česku je vodní pólo hodně okrajový sport. Co je potřeba, aby mohl někdo na vaši cestu navázat? Talent, výdrž, nadšení? Pamatuju si, že už v 16 letech jste ve Strakonicích hrál za muže.
Ale taky jsem trénoval desetkrát víc než všichni ostatní. Dvakrát týdně byly tréninky a já tam byl každý den. Hodně mě k tomu dokopával taťka. Kolikrát se mi nechtělo. Já jsem ani nikam nechodil. Měl jsem je školu a vodní pólo. Obětoval jsem tomu všechno. Měl jsem i štěstí, že jsem se dostal na Slovensko. Hráli jsme Česko-slovenský pohár a já zrovna proti nejlepšímu týmu slovenské ligy dal čtyři góly a oni za mnou přišli, jestli to nechci zkusit.
A následovalo i slovenské občanství a tamní reprezentace...
Nabídli mi ho po dvou letech. První rok jsem v Košicích ještě nic moc nehrál. Byl jsem jen hráč, co přišel z české ligy, ale viděli, že se rychle učím a makám na sobě. Dvakrát týdně byla posilovna, já tam byl pětkrát. Trénoval jsem o hodně víc než ostatní. Druhý rok to bylo znát. Přibral jsem dvanáct nebo patnáct kilo ve svalech. Začal jsem dávat góly a oni za mnou přišli, jestli nechci občanství a hrát za Slovensko.
