Největší sportovní úspěchy včetně zlaté olympijské medaile nebo titulu mistryně světa získala ve skifu. Daleko nemá ani k atletice, které se věnovala deset let. Nyní se Miroslava Knapková pokusí uspět v běhu na lyžích, se kterým v dětství začínala. Čtyřiatřicetiletá brněnská rodačka si na začátku ledna vyzkouší nejtradičnější distanční závod v České republice, Jizerskou padesátku.
„Je to jedna z mých výzev,“ prozradila Knapková při zastávce Sazka Olympijského víceboje v Golčově Jeníkově. „Je to strašně dlouhý závod. Já trénuji na dva kilometry, což je kolem sedmi minut. A tohle, jestli budu mít štěstí, dobře namazáno a budou dobré podmínky, pojedu tři a půl hodiny.“
Oproti osmi minutám na vodě to bude velký nezvyk.
Já občas běžím nějaké závody. Třeba Velká Kunratická je úplně v pohodě, to je jen na tři kilometry. I když je to hodně kopcovité. Pak jsem běžela Vokolo priglu, to je čtrnáct kilometrů, a to už je na mě celkem dlouhé, když to mám běžet v té intenzitě. Při tréninku bych to uběhla v pohodě. A teď mě čeká ještě větší porce.
A jak jinak bude vypadat vaše další příprava na novou sezonu?
Trenér chce, abychom co nejvíce trénovali na vodě. Do pěti stupňů to ještě jakžtakž jde, pokud moc vítr nefouká. Ale většinou asi budeme vevnitř, na veslařských trenažerech. A pak máme zařazené právě ty běhy. Budeme se snažit natrénovat co nejvíce kondičku, protože olympijská kvalifikace se blíží. A jak se víc kamarádím se svými soupeřkami, přesně vím, co zrovna dělají, jaké rekordy zajely, tak už teď je to takové stresující.
Jak to?
Vím, jak na tom po fyzické stránce jsou. Nemusím čekat na jaro, až na ně vyjedu. Stačí si změřit čísla na trenažeru.
Mluvíte o olympijské kvalifikaci. Bude to pro vás hlavní vrchol příštího roku?
Je to náš největší cíl. Protože konkurence je čím dál tím větší. Samozřejmě už všichni vědí, jaké jsou nejlepší tréninkové prostředky. Informace si lehce předávají. Takže všichni už mají podmínky pro trénování více méně stejné. Člověk musí stále vymýšlet něco nového a nového.
Vám se to s trenérem daří?
Jo, snažíme se. (usmívá se) Člověk si musí více hlídat zdraví, nebo alespoň já určitě. Více poslouchat tělo. To mě naučila letošní sezona (kvůli zdravotním problémům dvakrát zvažovala předčasný konec sezony, poté na mistrovství světa skončila v semifinále poslední - pozn. red.), nebo už roky předtím. Vždy jsem si ale říkala, že to bude dobré.
Do Ria de Janeira pojedete v roli obhájkyně zlaté olympijské medaile. Troufnete si už nyní říct, kam až budete pomýšlet?
To nevím. Chtěla bych být mezi špičkou. Nedělám si iluze, že bych mohla obhájit. Protože vím, že všechny soupeřky chtějí zlatou medaili. A fyzicky jsou na tom velmi dobře. Takže se budu připravovat, co to půjde. Ale být mezi špičkou ve finále bude úspěch. Samozřejmě toužím po medaili, proto to dělám. Ale asi bych nebyla zklamaná, ani kdybych byla jen ve finále.
Skifařka Miroslava Knapková při propagaci Olympijského víceboje.
V rámci olympijské hlídky, se kterou jste do Golčova Jeníkova přijela, jste odpovídala na otázky žáků místní základní školy. Překvapil vás nějaký?
Tentokrát ani moc ne. Mě spíš překvapilo, když jsem měla besedy po olympiádě. Tam byly perly! To bylo taky na základce, kluci se ptali, kde bydlím, jak mám velký byt, a holky zajímalo, jestli mi někdo zlomil srdce nebo jestli jsem někdy vyzkoušela drogy. (směje se) Tady jde většinou vidět, že jsou do toho zapojení a ví, že se to týká sportu. Tak se ptají spíš na sportovní otázky, jako proč veslování, jak jsem začínala a tak.
Velký zájem byl o váš podpis. Co vy, také jste je jako mladá sbírala?
Že bych vyloženě sbírala, to ne. To možná víc sbírám teď. Nechávám si lidi podepsat. Sice na mě zvláštně koukají, ale říkám si, když já rozdám tolik podpisů, tak proč bych taky nemohla nějaký dostat. (usmívá se)
Taky si s sebou vozíte památníček? Jaký je váš největší úlovek?
Já úlovky nelovím. Nechávám si podepsat lidi, které znám, nebo se kterými jsem se více bavila. Není to tak, že potřebuji nějaký konkrétní podpis. Mám třeba knížku Zlaté olympijské medaile. A vždy jsem poprosila nějaké sportovce, aby mi tam napsali nějaké věnování. Je to takové hezké. A až si třeba jednou, za dvacet třicet let, budu tu knížku prohlížet, budu se koukat, že tam mám podpisy lidí, se kterými jsem sportovala ve stejném období a potkávala se na různých akcích.
