V sobotu se stala v Japonsku vicemistryní světa.
"Já jsem tak trochu i ráda, že zlato teď ještě nemám. Je to moje první velká medaile po čtvrtých místech a aspoň mi zůstává cíl do budoucna," šokovala prvními slovy se stříbrnou medailí na krku.
Byla radost se na ni dívat. I když zpocená, zadýchaná a nenalíčená, přece tam stála rozesmátá krásná žena, mezi veslařkami na šampionátu vzácný úkaz.
"Znám holky, které se načesávají i pro závod, ale tím se nezabývám. Než zbytečně myslet na to, jak budu na stupních vítězů vypadat, radši se zabývám tím, jak se na ně dostat."
Nemá problém trénovat s šedesátikilovou činkou v rukách, dřepy zvládá dokonce se stokilovým závažím. Bolest, to pro ni není žádná překážka.
"My ženské přece vydržíme víc. Někteří kluci v loděnici fňukají daleko víc."
Jinak by nemohla se soupeřkami, často značně maskulinními typy, vůbec závodit. Na strojové tempo běloruské obryně Karstenové sice v sobotu nestačila, zato americkou kulturistku Guerettovou ve finiši předjela i s polovičním objemem paží a nohou.
Až večer se ustrojila, místo reprezentační kombinézy si oblékla na oslavu medaile krátkou sukénku a módní oranžové tílko.
Umí být vážně hezká. Její trenér Tomáš Kacovský by mohl vyprávět. Popletla mu hlavu, rozvedl se a teď oba pojí víc než jen profesionální vztah. Ale žijí v Praze odděleně: on ve svém bytě, ona na ubytovně.
"Myslíte, že bych měla bydlet mým panem trenérem?" zkouší mlžit. O soukromí se baví hodně nerada. V uvolněné náladě s medailí na krku se však oba nakonec rozpovídají. "Vždyť jsme spolu celé dny, určitě víc hodin než mnohé manželské páry," tvrdí Kacovský.
"To bychom možná nezvládli, být spolu i večer. Navíc si Tomáše dost užiju na soustředěních a závodech, to mi docela stačí," popichuje trenéra a partnera Knapková.
