Coby člen čtyřky tehdy v Itálii sdílel třílůžkový pokoj se zlatým dvojskifem, na jehož palubě den po bitce zazněla památná Kozákova věta: „Hele, Pavle, co jsme dokázali!“
Rvačka těch dvou nebyla až takovou výjimkou. „Jakmile se inteligent Schmidt a mazaný buran Kozák sešli, elektrika ve vzduchu nikdy nechyběla,“ vzpomíná Líbal.
„Jeden druhému neustále dokazoval, že je lepší. Na břehu i v lodi. Taky proto tehdy nad favorizovanými Rusy vyhráli. Jejich síla byla v tom, jak se k sobě nehodili.“
K triumfu, který společně dobyli na blankytném jezeře Albano pod papežským letním sídlem Castel Gandolfo, se společně už nikdy nepřiblížili. Na dvojskifu přitom ještě pár let jezdili, než se z Kozáka stal mistr Evropy na skifu a ze Schmidta lékař.
Další důkazy, jak moc se k sobě nehodili, se však měly teprve objevit. Schmidt nakonec utekl do Švýcarska, kde si otevřel lékařskou praxi a později tam i zemřel. Jeho zlatá medaile zůstala v zahraničí v péči pozůstalých.
Kde se nachází Kozákovo olympijské zlato, to netuší čtyři roky po tátově smrti ani jeho synové. „Nejkonkrétnější informace, které jsme se dobrali, byla, že ji snad vyměnil za svých divokých časů v hospodě za pár rumů,“ říká smutně starší syn, lékař Václav.
Mladší potomek, novinář Martin, otevřeně vypráví pohnutý rodinný příběh: „Medaile se ztratila v době, kdy jsme řešili základní existenční otázky. Táta byl těžký alkoholik, máma živila dva studenty, sebe i jeho. On žil jako bezdomovec po nádražích, ale někdy zašel i domů a občas se něco ztratilo. Tak jednou zmizela i medaile. Byla jeho, přece jsem mu ji nemohl schovávat.“
Dnes lituje, že dřevěnou krabičku se zlatou plackou v 90. letech 20. století před tátou přece jen nezamknul: „Rád bych tu medaili objevil. Ať ji má kdokoli, nemůže pro něj mít nikdy takovou cenu jako pro nás.“
