Ano, je to ten Makovička, jenž má několik medailí z mistrovství Evropy. A který v roce 2009 na kormidlované dvojce s Václavem Chalupou pomohl stříbrem z mistrovství světa oslavit závěr kariéry někdejšího slavného skifaře. Teď je Makovičkovi pětatřicet, jeho kolegovi Janu Lapáčkovi, který se podílel na pátém místě české čtyřky v olympijském finále v Pekingu, o tři roky méně.
A „zbytek“ posádky? To jsou mladí dravci - devatenáctiletý Miroslav Jech je juniorským mistrem světa na dvojce z předloňského roku, a dvaadvacetiletý Miloslav Šágr představuje jeden ze středových motorů lodi.
„Jenom nevím, jestli jsme my tak dobří, nebo je české nepárové veslování včetně podstatně mladších soupeřů takové, jaké je,“ vyhnul se Makovička po víkendovém úspěchu přímějším slovům. Společně s Lapáčkem přestali závodit na podzim roku 2012, mají svá zaměstnání. Lapáček působí v roli trenéra veslařského mládí v Lysé nad Labem, Makovička je z Roudnice a čas na tréninky nachází mezi službami, neboť pracuje jako psovod u vojenské policie.
Dva ryzí veslařští amatéři, tátové od rodin, jsou od podzimu členy ČVK Praha. A jejich mladí parťáci? Oba jsou v Dukle; Jech má jako úspěšný junior poloprofesionální úvazek a chystá se na maturitu, a Šágr je bez úvazku. Studuje, vesluje pro radost a zadarmo, ale strašně chce a čeká na velkou příležitost. Různorodá společnost? „Ale doma jsme teď na čtyřce nejlepší,“ hřeje Makovičku.
Jak vlastně došlo k vašemu návratu k závodním veslům?
Loni jsem dostal nabídku na místo trenéra v Brně, Honza Lapáček si tam právě v té době po třech letech oživoval veslařskou kariéru. Dělal jsem to při práci a bavili jsme se, že bychom to spolu zkusili. Mezi tím Honza přijal trenérské místo v Lysé, ale náš plán nepadl. Loď nám půjčili v ČVK Praha, zimu jste trávili za vesly a na trenažéru v Lysé. Všechno samozřejmě děláme při zaměstnání.
Dobrá, ale copak to jde usednout za vesla po třech letech jen tak?
Nebylo to jen tak. Loni jsem se přes léto zkusil rozhýbat a zatěžovat tělo, abych poznal, jestli to vůbec má smysl. Protože jsem fakt dlouho nevesloval.
A mělo to smysl?
Určitě, hned na podzim jsme sedli do lodi a začali trénovat. V Lysé to bylo vždycky dopoledne, tedy pokud jsem měl v práci volno, protože Honza odpoledne pracuje s mládeží.
Měli jste ještě nějaké další ukazatele, které vás přesvědčily, že by to mělo jít?
V zimě jsme si nechali udělat testy, které potvrdily, že svalová paměť funguje. Hodně lidí se mě ptalo, co jsem se sebou udělal, jak jsem trénoval. V zimě jsme trénovali málem každý den, ale tělo to zvládalo, vždyť za sebou máme roky tréninku. Tělo si to pamatuje, jen jsme mu to trochu připomněli.
Na dvojce jste před deseti dny při mistrovském závodě na 6 kilometrů na hořínském kanále dojeli třetí, už tímto výsledkem jste překvapili...
To jo, byli jsme rádi. Bylo to taky díky tomu, že nás Ondra Synek s trenérem Dolečkem předtím vzali na dvoutýdenní jarní soustředění do Itálie, kde jsme Ondrovi dělali sparingpartnery. To nám strašně pomohlo, doufáme, že i jemu. My jsme to samozřejmě měli z dovolené. V Hoříně pak před námi dojeli na druhém místě mladíci Jech se Šágrem a nový trenér Dukly Pavel Knob nám nabídl, jestli bychom to s nimi za týden při nominačním závodě o účast v olympijské dokvalifikaci nechtěli zkusit na čtyřce bez kormidelníka.
Potěšila vás taková nabídka?
To se ví, jsme lační po závodění, stýskalo se nám. V týdnu před Račicemi jsme kvůli časovému vytížení stihli společně potrénovat jen třikrát. Ale povedlo se, oba nominační závody jsme vyhráli dost jasným rozdílem.
Jaké to je, usednout do lodě s veslaři, kteří jsou o málem o generaci mladší?
Úžasné. Tím, jak jsou mladí, zapálení a čerství, nás úplně strhli, jdou do toho po hlavě a se vší vervou. Tak nějak jsem si kdysi představoval závěr kariéry, že budu jezdit s mladými kluky. S Honzou jsme zjistili, že nás spolupráce s nimi strašně nabíjí. My jsme natěšení na závody a oni mají dravost, kdy nekoukají doleva doprava, tak nám to funguje.
Za dva týdny vás čeká účast na mistrovství Evropy, které se uskuteční od 6. do 8. května v Brandenburgu. Nesemele vás to tam?
Doufám, že ne. Teď se soustředíme na to, abychom se sveslovali, po letech jezdíme trénovat na Duklu a do Račic, musíme do toho jít pořádně. V Brandenburgu se poprvé poměříme s posádkami, které ještě nejsou kvalifikované do Ria.
A pak, ve dnech 23. až 25. května, přijde zmiňovaná evropská dokvalifikace v Lucernu...
Tam to bude nabité, stoprocentně. Veslování se zrychluje, ale hlavně se zvětšuje balík posádek, které jsou schopné motat se kolem postupových míst do Ria. Ta budou, tuším, jen dvě. Na podobný závod se chystám počtvrté v životě. Uvidíme.
Jaký z toho všeho máte pocit?
Skvělý. Naši mladí parťáci do toho jdou po hlavě a my vlastně taky, navíc teď nejsme semletí žádným resortem, prostě se nám stýskalo po závodění. A že to dopadne takhle, že se přes loď Dukly probijeme až do olympijské dokvalifikace... Jedno přání se nám už splnilo. Teď chceme jezdit rychle, i když pořád hlodá červíček. Jsme my tak dobří, nebo jsou ostatní takoví, jací jsou?
