„Do cíle v tu chvíli zbývalo nějakých čtrnáct set metrů,“ pravil čtyřicetiletý žokej ze stáje ve Zhoři u Jihlavy. „Zastavil jsem, protože jsem nechtěl riskovat zdraví koně.“
Hrozba možného zranění byla příliš velká?
Je to překážka, na níž často dochází k tragédiím. Kůň, kterému docházejí síly, může nechat při skoku zadní nohy pod sebou a zlomit si vaz. Člověk si musí moc dobře rozmyslet, co udělá. A já měl okamžitě jasno.
Přitom zpočátku závodu se zdálo, že má Mauglí sil dost...
To ano, třeba Taxis skočil excelentně. A vlastně celkově skákal parádně, jenže od Velkých zahrádek už bylo znát, že toho má plné šroubky. Poslední dvě překážky předtím, než jsem zastavil, spíš prolezl.
Jste zklamaný?
Ne, byl to pěkný závod. Jak říkám, perfektně skočil Taxis a pak už to dopadlo podle očekávání. Takhle dlouhou trať ještě nešel. Je to takový poctivý kůň, ale spíš pro dostihy druhé kategorie.
Přesto Mauglí neodpadl jako první, naopak se držel dlouho...
A kdyby byl býval pevný povrch, tak by závod i dokončil. I když daleko v poli poražených. Jenže na tomhle blátivém povrchu to nešlo.
Nakonec vyhrál No Time To Lose. Překvapil vás?
Ne, já jsem tipoval někoho od Váňů. I když ještě o trochu víc jsem věřil Zarifovi. Letošní Velká pardubická byla hodně těžká a koně od pana Váni měli napracováno z kopců, takže jsem tušil, že z toho budou na trati těžit.
Vsadil jste si? Nebo poradil jste aspoň někomu?
(usmívá se) Majitel stáje, kde mám svoje vlastní koně v tréninku, mě požádal o tip, tak jsem ho nasměroval na Medica ve třetím dostihu. A s ním jsem vyhrál, takže jsem mu přivezl nějaké peníze zpět.
Dokonce jste zvítězil stylem start cíl. Opravdu jste si byl tak jistý?
Ano, počítal jsem, že budu buď první, nebo někde hodně vpředu. Samozřejmě mi ale nahrálo to, že Honza Faltejsek nebyl v neděli úplně v pořádku.
Třetí dostih se jel zhruba tři hodiny před hlavním závodem. Jak jste se pak zabavil?
Musím přiznat, že je lepší, když jedete víc závodů, to se zabavíte dobře. Já měl původně naplánováno pět koní, jenže nakonec přišla nějaká zranění, takže jsem měl ve finále víc času, než jsem čekal. Ale využil jsem ho dobře. Poprvé se mnou totiž byla v Pardubicích máma, která můj závod vždycky špatně snáší, tak jsem se po svém dostihu rychle převlékl a šel za ní, abych se přesvědčil, že ho přežila ve zdraví. (směje se)
