Už loni 31letý borec ze Sokola Exmost Modřice říkal, že neví, co by dál vyhrával. Teď už to platí definitivně. Zářivou reprezentační kariéru se rozhodl uzavřít.
"Momentálně je to moje rozhodnutí. Myslím, že už víc dokázat nejde. Byl to poslední světový šampionát, byl před domácím diváky a bylo to něco neuvěřitelného. Byl to můj vrchol," povídal, když se vracel po dlouhé oslavě do Brna. Ovšem už bez vlasů. "Řekl jsem, že když vyhraju víc než jedno zlato, půjdu dohola. Ale kluci mi nechali aspoň takového kohouta uprostřed," směje se.
Proč nakonec nevyšel i ten titul z trojek, v nichž jste nakonec neodehrál celé finále?
Začal jsem, ale pak jsme za stavu 6:3 střídali. Rozhodl tam vynikající výkon Ríši Makary. Hrál famózně, takhle nehrál celou sezonu v naší lize. A měli trochu víc štěstí, bylo to o jednom dvou balonech. Tak jako vždycky se Slováky.
Ovšem jak klasické, tak křížové dvojky, to byla tentokrát asi vaše parádní disciplína, že?
Určitě, myslím, že v křížových dvojicích jsme mohli jen překvapit, a říkal jsem, že každá medaile bude úspěch. Ale zabojovali jsme, v prvním setu měli Slováci asi pět setbolů a nakonec jsme vyhráli 19:17. Ve druhé setu už to byla euforie a úplně jsme kralovali. A ve velkých dvojicích bylo překvapení, že v semifinále Rumuni porazili Slováky, a to nás nastartovalo, my je vždycky porazíme hrůzostrašným způsobem, oni nás neměli čím překvapit.
Atmosféra byla jaká, protože na tu jste se dlouho těšil?
Už když jsme nastupovali, tak probíhaly mexické vlny, nebylo tam slyšet vlastního slova, a když jsme si chtěli něco říct, tak jsme si museli křičet do ucha. Bylo to perfektní a musím divákům poděkovat. Byl to zase jeden z nejkrásnějších šampionátů.
Letos se třeba, hlavně v singlech, prosazovali Francouzi nebo Švýcaři. Je to překvapení?
Není to překvapení. Maďaři získali bronz ve trojkách, Rumuni ve dvojkách. Je to jen odraz toho, že ve světě se hraje nohejbal na jeden dopad, a pokud se s tím nebude u nás nic dělat, tak nás ostatní za čas asi přejedou. Protože každé naše zlato je v podstatě neuvěřitelné. Protože celý rok hrajete na dva dopady a jedem tam zkusit štěstí, protože to nemáme nacvičené.
Věci na českém svazu se neposunuly ani po vaší bakalářské práci, kterou jste loni dopsal a zabývala se rozdíly jedno a dvoudopadového nohejbalu?
Ne, vůbec. Bohužel rozhoduje valná hromada, kde sedí chlapi, kteří tam sedí už dvacet let a chtějí hrát na dva dopady. Jediným řešením je snad skončit na mistrovství bez medaile. Pak by se možná něco stalo. Ale to jsem samozřejmě nechtěl.
Petr BubniakNarodil se v roce 1977 a už dvanáct sezon odehrál v Sokolu Exmost Modřice, s nímž získal pět titulů a jedno prvenství v Poháru mistrů. Je mistrem světa v singlu, dvojkách a křížových dvojkách, mistrem Evropy v singlu a dvojkách. Pětkrát získal ocenění Nohejbalista roku ČR a spoustu titulů si odvezl i z mistrovství republiky. Dálkově studuje tělocvik na Masarykově univerzitě a pracuje ve vazební věznici v Bohunicích. |
Jenže vy jste si odvezl dvě zlata a jedno stříbro a trofejí máte nepočítaně. Máte je někde vystavené?
Je toho fakt hodně, teď to vozím na chalupu a udělám si tam takovou hezkou místnost, kde budu mít nějaké fotky a trofeje.
Jak bude pokračovat klubová kariéra? Tu ještě asi nehodláte končit.
To teď řeším, mám přestupovat po 12 letech z Modřic do Vsetína, který postoupil do první ligy. Klukům jsem to už oznámil, ale vzal jsem si ještě čas na rozmyšlenou po mistrovství. Není tak jednoduché odejít.
Jak to funguje ve Vsetíně?
Myslím, že tam je kvalitní kádr a trenér Širocký, který mě měl dva roky v nároďáku, a ty vztahy jsou nadstandardní. A pokud bych tam šel, tak bychom se pokusili postoupit do extraligy a možná by to dokázali i beze mě.
Vy také ještě studujete tělocvik na Masarykově univerzitě. Co vás u toho drží ještě v 31 letech?
Drží mě to, že to musím dodělat. V létě bych měl končit, a tak všechny síly vrhnu na to, abych dodělal ty dva semestry. A taky musím dodělat závěrečnou práci. Ale teď budu ještě slavit, vzal jsem si v práci týden volno.
U studia ale zároveň pracujete jako bachař, což je pro sportovce poněkud netradiční...
Je to práce, která mě baví, mám tam nějaké sociální jistoty a vycházejí mi vstříc, když potřebuju na soustředění, je to pohoda. Máme tam i dobrý kolektiv, je tam i hodně kluků fotbalistů.
A až dostudujete tělocvik, tak budete učit nebo zůstanete, kde jste?
To studium je pojistka a nikdy nevíte, co se stane. Možná že někdy učit budu.
