Jak řekl, tak učinil. Guinnessova kniha už pro něj pomalu chystá novou stránku (čeká se na dopingové výsledky) a dosavadní rekord se v konkurenci toho nového jeví až dětinsky. Předchozím maximem bylo totiž jen 10 „železných mužů“ v řadě.
„Tímto počinem jsem mohl nejlépe vyjádřit své motto: Každý má takové limity, jaké dokáže akceptovat,“ zaradoval se Chorgnon za cílem své bolavé cesty.
Vyrazil na ni 1. července, v pondělí před půl osmou večer ji definitivně uzavřel. Na červeném koberci, který mu jeho fandové na poslední metry natáhli, a v náručí ženy a svých tří dětí.
„Nečekal jsem, že by v cíli bylo tolik lidí,“ divil se zástupům fandů. Ale copak šlo nevidět něco tak šíleného a krutého? Tak odvážného a současně zničujícího? „Vznáším se v oblacích a nemám slov. Chtěl jsem ukázat, že se dá zmobilizovat. Že je místo neustálého reptání lepší se hýbat.“
Jenže toto nebyl jen obyčejný pohyb, toto bylo peklo, očistec, martyrium. Co Chorgnon uplaval, ujel a uběhl, se dohromady rovná vzdálenosti mezi Paříží a Šanghají. Den co den v bazénu zvládl 3,8 kilometru, odšlapal 180 kilometrů na kole a dny končíval maratonem. V součtu tedy 156 plaveckých kilometrů, 7 380 v sedle a 1 730 v teniskách.
Každým ironmanem spálil 8 až 9 tisíc kalorií a dietolog francouzské ragbyové federace mu radil se správnou výživou. „Musel by sníst pět kilo těstovin, aby ztrátu kompenzoval,“ říkal. „Proto od pěti ráno do půlnoci jedl rýži, polentu, brambory, lososa, prejt, telecí játra nebo omelety.“
Jedině tak mohl Chorgnon přežít porci 226 kilometrů dřiny na den, což mnoho smrtelníků nezvládne ani v autě.
Jediné štěstí Bláznivého Ludvíka je v tom, že nepochází třeba z Val-d’Oise, posledního kontinentálního departementu Francie na sever od Paříže. Ten nese číslo 95...
