Tomáš Šálek

Tomáš Šálek | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Šikanovali mě, mám teď problém si věřit, říká profesionální boxer Šálek

  • 2
Šikanovali ho a posmívali se mu, protože vypadal jako váleček. Sám byl taky za zlobidlo. Až díky boxu se Tomáš Šálek našel a vyrostl v ústeckého Hulka, který rozdává rány v profiringu. „Box mě naučil do života disciplínu,“ tvrdí 22letý svěřenec trenéra Lukáše Konečného s bilancí 12 výher, dvě porážky.

V pátek se v domácí ústecké Slunetě postaví v těžké váze Poláku Pawlu Sowikovi a chce dokázat, že zapracoval na psychice, své Achillově patě.

Srážela vás hlava?
Třeba zápas s Pavlem Šourem jsem si podělal právě svojí hlavou. Určitě bych stál jednou o odvetu, abych ukázal, že na to mám.

Takže od té doby se věnujete intenzivněji i psychice?
Obešel jsem dost psychologů, ale mám na to stejný názor jako kouč. Psychiku si uděláte jen vy sami. Oni můžou trošku pomoct, ale nejvíc si musím pomoct já sám. Zapracoval jsem na sobě, není to ještě úplně ono, ale od loňského zápasu se Šourem cítím velký posun. Jak technicky, tak právě v psychice.

Jak na hlavě pracujete?
Přemýšlím na sebou, nad věcmi, proč si něco v zápase v hlavě říkám, vždyť bych si měl říkat něco jiného. Před měsícem jsem spároval s Joanem Pablem Hernándezem, což je Kubánec, bývalý mistr světa v křížové váze. Po pěti letech měl comeback a šel k nám do stáje, do německé SES Boxing. Zavolali si mě na sparing, byl jsem rád za tu možnost. Po prvním sparingu jsem si říkal, ty jo, já jsem si ním udělal výborný tréninkový zápas. A ten druhý byl ještě lepší, to mi taky dodalo hodně sebevědomí. Byl to zatím můj nejlepší soupeř.

Proč si tolik nevěříte?
Já mám problém se sebevědomím. Byl jsem na škole šikanovaný, nikdy mi nic nešlo, byl jsem na všechno levej, takovej ňouma. Takže sebevědomí mám dost dole. Teď se mi podařilo zvednout, ale pořád je ještě dlouhá doba, abych měl tu psychiku dokonalou.

Tomáš Šálek (vlevo) a Pavel Šour si vyměňují údery.

Jaký byl důvod šikany?
Byl jsem tlustej, navíc se jmenuju Šálek, takže padaly slovní narážky šálek kávy. Když jsem byl šesťák, šikanovali mě deváťáci. Žádné fyzické napadání, ale psychické. To mi dost vadilo. Přitom jsem byl velkej, ještě větší než ti starší kluci, ale takový koblížek. Vždyť ve 13 letech jsem vážil 102 kilo. Bydleli jsme na chalupě na samotě u lesa v Knínicích. Neměl jsem ve vesnici žádné kamarády, jen jsem lítal se svým psem nebo jezdil na kole.

Co se stalo pak?
Bohužel ve třinácti mi zemřel táta, který měl rakovinu plic, a máma neměla na to, aby sama udržela barák. O osm let starší bratr chtěl do města, protože byl vysokoškolák a takový mešťák. Máma to samé. Bohužel jsme se odstěhovali do Ústí. Od doby, co umřel táta, se o mě starají strejdové a já je beru jako své otce. Díky nim jsem u boxu. Nejdřív jsem začal chodit do posilovny. Hodně jsem zhubnul, pak jsem nabral svalovinu. Šel jsem na kickbox, jenže nohy mi nefungovaly, na to jsem moc dřevěnej. Teprve pak jsem se dal na box.

A jaké byly vaše začátky?
Začínal jsem v patnácti, ale první rok mi to vůbec nešlo. Jednou jsem dostal na sparingu takovou bídu, takové bití, že jsem na půl roku přestal boxovat. Pak jsem si jako novoroční předsevzetí dal, že zase budu chodit. To byl leden 2014. A najednou mi to začalo jít. Šel jsem na první zápas, to bylo oblastní kolo v Mostě, proti soupeři, který měl nějaké zápasy navíc. A já vyhrál v 1. kole technickým K. O. Pak jsem šel na mistrovství republiky kadetů do 16 let, skončil jsem druhý. Ty bláho, to je super! říkal jsem si. Začal jsem jezdit po soustředěních, udělal jsem 3. místo na olympijských nadějích, což je mezinárodní turnaj v Ústí. Od dalšího roku jsem spadal pod juniory a od té doby jsem byl pořád v Čechách jednička, vyhrával jsem mistrovství republiky, později i mezi muži. Až jsem se dostal k Lukáši Konečnému mezi profesionály.

Když teď potkáte ty, co vás dříve šikanovali, jak reagují? Nepřejdou raději na druhou stranu chodníku, protože se vás bojí?
Jsou to teď moji fanoušci. Vidím, jak se mají oni: hulí trávu a jsou takoví asociální. Zatímco já jsem prostě někdo, takže nemám potřebu jim to fyzicky ani slovně vracet. Stačí mi, že se mám líp než oni.

Tomáš Šálek (vpravo) trefil Pavla Šoura

Co vám box dal?
Hodně mě to změnilo v chování. Jsem klidný, pokorný. Dřív jsem byl fakt janek. Ze všeho jsem si dělal srandu, byl jsem na jednu stranu šikanovaný, na druhou i zlobivé dítě. Dělal jsem kraviny, vykřikoval, smál jsem se i spolužákům ve třídě, což jsme si dělali mezi sebou navzájem. Já ale asi nejvíc. Box mě změnil a hodně mi dal, naučil mě do života disciplínu.

V pátek se utkáte s Polákem Pawlem Sowikem, jaký to bude soupeř?
Začal jsem ho už studovat a lehké to samozřejmě nebude. Jestli je favorit? To ne, to jsem přece já. Jako vždycky (smích).

Jak vaši kariéru poznamenal nástup koronaviru?
Bohužel kvůli pandemii je málo utkání. Jsem rád, že trenér konečně něco uskuteční. Když nám pořád rušili zápasy, je to taková demotivace, říkáte si, na co se mám vlastně připravovat. Když jsem se dozvěděl, že bude zápas, začal jsem hned trénovat s náladou, s motivací, je to super. Navíc je to na Slunetě, to je pro mě srdcovka, boxovat před domácím publikem je nejvíc.

Jak se připravujete?
V tréninku jsem pořád, u Lukáše Konečného nejde netrénovat. Skoro každý den makáme dvoufázově. Fyzicky i psychicky jsem dobře připravený. Jak už jsem říkal, před měsícem jsem měl dva sparingy s Kubánce Hernándezem. A dopadlo to víc než dobře, dokázal jsem si, že jsem schopný zaboxovat s velkou světovou špičkou. V pátek budu chtít ukázat pořádný box, který dopadne v můj prospěch.

Mistryně světa Fabiána Bytyqi, vaše stájová parťačka, už musela kvůli koronavirové krizi nastoupit do civilního zaměstnání. Jak to máte vy?
Teď se ještě připravuju, po zápase taky začnu pracovat v rodinné firmě. Zatím brigádně. Budu dělat na stavbě, rukama. A chci se učit i s bagrem, to je taky budoucnost. Boxovat přece nebudu napořád. Do budoucna mám v plánu udělat si třeba řidičák na náklaďák.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž