Na dva tábory se ve středu rozdělili návštěvníci ústeckého klubu Doma. Jedni zasedli v místní sportovní hospodě a sledovali na plátně odvetu fotbalového utkání Dortmund - Teplice, druzí si zase jen o místnost vedle užívali muziku kapely Neřež. Bylo jich však výrazně méně, asi jen necelá stovka. "Jsme v Severních Čechách, takže je jasné, že dnes tady lidi zajímá hlavně fotbal," uznal po koncertě s pochopením kytarista a zpěvák Zdeněk Vřešťál. "A kolik to dopadlo? Nula jedna? Jej, to je smůla. Já jim hrozně přál úspěch, jsou mi sympatičtí, a navíc naše hobojistka Martina Fialová studovala v Teplicích konzervatoř." Posluchači ale i v sotva z půlky zaplněném sále vytvořili skvělou atmosféru, k čemuž jim nemalou měrou pomáhala výborná muzika. Neřež zahráli věci ze své loňské bezejmenné desky, připojili několik skladeb z dob původního Nerezu a dostalo se i na ochutnávku z připravované zářijové novinky Nebezpečný síly. "Dojíždíme starý repertoár, ze kterého pomalu odpadávají písničky, které nás přestávají bavit. A k věcem, které nás naopak baví čím dál víc a hrajeme je líp než na desce, postupně přidáváme ty z nového alba. Řadu z nich ale ještě dlouho hrát nebudeme, protože je dost složité je nacvičit. Občas si s Vítkem říkáme, že jsme si složili takového Seržanta Peppera. Některé skladby jsou skoro jako od Beatles, třeba Sobota. Ta je něčím mezi Love Me Do a Hard Days Night. Jinde se zase naše muzika prolíná s akustickými nástroji. Je to zajímavé prolnutí, když jsme se s Vítkem Sázavským, dva folkoví strejdové, spojili s osobnostmi jako je Mirek Chyška či Filip Jelínek z J. A. R. Míchá se to v docela hezký koktejl," přibližuje Vřešťál nejnovější repetoár skupiny.
Jaká bude nová deska v porovnání s tou loňskou?
"Jednoznačně je mnohem lepší. Na prvním albu jsme se totiž hledali. Dostali jsme od firmy nabídku a peníze, takže jsme si prostě hráli a seznamovali jsme se. Teď už je to mnohem jednotnější. Posluchači na kompaktu najdou čtrnáct písniček, a také interaktivní část, na které bude zpěvník s notami mých jednatřiceti skladeb. A navíc tam budou dva klipy k písničce Já s tebou žít nebudu. Jeden je televizní a druhý je živý záznam z našeho společného koncertu se Zuzanou Navarovou a Marií Rottrovou v pražském Lucerna Music baru."
Bráníte se označení folková kapela - jaké tedy bude album stylově?
"Máme v sestavě bubny, basovou a elektrickou kytaru, a to podle mě moc folkové složení není. Ale já nechci ani tvrdit, že jsme rocková kapela. Hrajeme prostě písničky, které se nám líbí. Škatulky pokládám na našem malém českém rynku za legrační." Na koncertě jste hráli i úpravu dávného hitu Tisíc dnů mezi námi a je pravda, že to byla směs snad všeho - rocku, folku, blues, funky, dokonce i rapu...
"Je to logické vyústění toho, že s námi hrají lidé ze Sukova komorního orchetsru i z J. A. R. Co z toho mohlo vzniknout jiného?"
Neznačí to jakousi vaši nerozhodnost, kudy se vydat? "Ne. Tancujeme si, jak rychle chceme. A je to koneckonců i trend konce století, že si muzikanti vybírají to, co jim přijde zajímavé. Občas se mi zdá, že už se mílovými kroky blíží doba, kdy budou velice vzácné živé koncerty a snažím se tomu bránit. Ve studiu se proto snažíme, aby na desce byly věci, které se dají zahrát živě na pódiu. Proto přece lidé chodí na koncerty - je skvělý zážitek jít třeba na Stinga a vidět ho, jak hraje živě a přitom pokaždé jinak, než jak je na to člověk zvyklý z nějaké konzervy."
Kteří lidé se na tom podílejí?
"Skupina vznikla původně jako Kapela pro turné Jarka Nohavici. Nejdřív jsme s Vítkem sehnali Filipa Jelínka, pak přišly hobojistka Petra Bukovcová a houslistka Vlaďka Hořovská. Petru později vystřídala Martina Fialová, která hraje i na flétny a má za sebou pestrou rockovou minulost, třeba Lauru. A konečně její manžel David Uher, dřívější člen Tiché dohody, se pak posadil za bicí."
Před nedávnem se společně s vámi začal na pódiu objevovat také výše zmíněný Mirek Chyška.
"Není to přímo člen kapely, ale náš stálý host. Hraje s námi na elektrické a akustické nástroje. Vzali jsme ho z toho důvodu, že já už se chci začít trošičku flákat a navíc na kytaru pořádně neumím hrát. Používám ji raději jen k tomu, abych si napsal písničku, a ne abych hrál nějaká složitá sóla."
Jak došlo k samotnému přerodu Kapely v Neřež? Přišlo to samovolně nebo už vás přestalo bavit hrát pro někoho jiného?
"Bylo nám především líto rozpustit po turné tu skvělou partu lidí, protože jsme si dobře rozuměli a užili jsme si spolu asi sto koncertů ve vyprodaných halách. Tak jsme si s Vítkem řekli proč ne. Proč bychom měli pořád jen někomu produkovat desky, když nejlépe se cítíme na pódiu?"
Přesto pokračujete nadále i v této práci a kromě nového alba Neřež chystáte ještě jiný projekt - dětskou desku Sloni v porcelánu.
"Bude to hodně zajímavé. Lidé na ní najdou věci od Nohavici, bratří Ebenů, Jirky Schmitzera, Pavla Dobeše, něco snad ještě donese Paleček s Janíkem, a přispěli i mnozí další. Všichni dostali jediné zadání - napsat dětskou písničku podle svých představ. Nakonec jsme si podle toho, co dodali, vymysleli slogan, že jsou to drsné písně pro křehké duše."
Proč jste se do toho pustili - máte pocit, že je na českém trhu málo desek pro dětské publikum?
"Právě že naopak, proto jsme se v té záplavě Šmoulů a Dád rozhodli napravit trochu vkus našich dětí. Je tragické, co dnes baští. A kdo jiný by jim to měl říct, než lidé, kteří umějí zacházet se slovem a melodií a jejichž písničku si i zahrají?"
Vraťme se ale zpět k nové desce Nebezpečný síly. Má hodně zajímavou titulní skadbu a ta má zase zajímavou historii vzniku.
"Koupil jsem si minidisk a mikrofon a na zkoušku jsem si ho dal do okna, že si nahraju hluk našeho smíchovského pavlačového dvorku. Často si tady hrají Romové, tančí na něm, křičí, jindy se bijí nebo lezou po autech... A do toho jejich křepčení se dostal zvuk přelétajícího vrtulníku. Najednou bylo ticho a všichni se rozprchli. A protože byl květen a začínala válka v Kosovu, v tu chvíli mě napadlo, že si třeba řekli: co když nás už taky chtějí vyhnat? Tak jsem napsal píseň o vzájemné toleranci a natočil ji do směru: co vy o nás vlastně víte?"
Je ale postavená na docela drsné nadsázce a lidé ji mohou přijmout všelijak, zvlášť s tím názvem. Tady ji možná právě proto ocenili...
"Myslíte v souvislosti s Matiční ulicí? Možná bude i pro pana primátora zajímavá... Ale vážně - říkat o něčem, že se mi to nelíbí, ještě není rasismus. Když je člověk nevychovaný a krade, je mi jedno, jestli je bílý, žlutý nebo černý. I v Ústí je jedno, jestli jde nebo nejde o jinou rasu, stejně jako na tom našem dvoře, kde také žijí slušní Romové. Je to jen a jen o vychování a nevychovanosti."
Jaká bude nová deska v porovnání s tou loňskou?
"Jednoznačně je mnohem lepší. Na prvním albu jsme se totiž hledali. Dostali jsme od firmy nabídku a peníze, takže jsme si prostě hráli a seznamovali jsme se. Teď už je to mnohem jednotnější. Posluchači na kompaktu najdou čtrnáct písniček, a také interaktivní část, na které bude zpěvník s notami mých jednatřiceti skladeb. A navíc tam budou dva klipy k písničce Já s tebou žít nebudu. Jeden je televizní a druhý je živý záznam z našeho společného koncertu se Zuzanou Navarovou a Marií Rottrovou v pražském Lucerna Music baru."
Bráníte se označení folková kapela - jaké tedy bude album stylově?
"Máme v sestavě bubny, basovou a elektrickou kytaru, a to podle mě moc folkové složení není. Ale já nechci ani tvrdit, že jsme rocková kapela. Hrajeme prostě písničky, které se nám líbí. Škatulky pokládám na našem malém českém rynku za legrační." Na koncertě jste hráli i úpravu dávného hitu Tisíc dnů mezi námi a je pravda, že to byla směs snad všeho - rocku, folku, blues, funky, dokonce i rapu...
"Je to logické vyústění toho, že s námi hrají lidé ze Sukova komorního orchetsru i z J. A. R. Co z toho mohlo vzniknout jiného?"
Neznačí to jakousi vaši nerozhodnost, kudy se vydat? "Ne. Tancujeme si, jak rychle chceme. A je to koneckonců i trend konce století, že si muzikanti vybírají to, co jim přijde zajímavé. Občas se mi zdá, že už se mílovými kroky blíží doba, kdy budou velice vzácné živé koncerty a snažím se tomu bránit. Ve studiu se proto snažíme, aby na desce byly věci, které se dají zahrát živě na pódiu. Proto přece lidé chodí na koncerty - je skvělý zážitek jít třeba na Stinga a vidět ho, jak hraje živě a přitom pokaždé jinak, než jak je na to člověk zvyklý z nějaké konzervy."
Kteří lidé se na tom podílejí?
"Skupina vznikla původně jako Kapela pro turné Jarka Nohavici. Nejdřív jsme s Vítkem sehnali Filipa Jelínka, pak přišly hobojistka Petra Bukovcová a houslistka Vlaďka Hořovská. Petru později vystřídala Martina Fialová, která hraje i na flétny a má za sebou pestrou rockovou minulost, třeba Lauru. A konečně její manžel David Uher, dřívější člen Tiché dohody, se pak posadil za bicí."
Před nedávnem se společně s vámi začal na pódiu objevovat také výše zmíněný Mirek Chyška.
"Není to přímo člen kapely, ale náš stálý host. Hraje s námi na elektrické a akustické nástroje. Vzali jsme ho z toho důvodu, že já už se chci začít trošičku flákat a navíc na kytaru pořádně neumím hrát. Používám ji raději jen k tomu, abych si napsal písničku, a ne abych hrál nějaká složitá sóla."
Jak došlo k samotnému přerodu Kapely v Neřež? Přišlo to samovolně nebo už vás přestalo bavit hrát pro někoho jiného?
"Bylo nám především líto rozpustit po turné tu skvělou partu lidí, protože jsme si dobře rozuměli a užili jsme si spolu asi sto koncertů ve vyprodaných halách. Tak jsme si s Vítkem řekli proč ne. Proč bychom měli pořád jen někomu produkovat desky, když nejlépe se cítíme na pódiu?"
Přesto pokračujete nadále i v této práci a kromě nového alba Neřež chystáte ještě jiný projekt - dětskou desku Sloni v porcelánu.
"Bude to hodně zajímavé. Lidé na ní najdou věci od Nohavici, bratří Ebenů, Jirky Schmitzera, Pavla Dobeše, něco snad ještě donese Paleček s Janíkem, a přispěli i mnozí další. Všichni dostali jediné zadání - napsat dětskou písničku podle svých představ. Nakonec jsme si podle toho, co dodali, vymysleli slogan, že jsou to drsné písně pro křehké duše."
Proč jste se do toho pustili - máte pocit, že je na českém trhu málo desek pro dětské publikum?
"Právě že naopak, proto jsme se v té záplavě Šmoulů a Dád rozhodli napravit trochu vkus našich dětí. Je tragické, co dnes baští. A kdo jiný by jim to měl říct, než lidé, kteří umějí zacházet se slovem a melodií a jejichž písničku si i zahrají?"
Vraťme se ale zpět k nové desce Nebezpečný síly. Má hodně zajímavou titulní skadbu a ta má zase zajímavou historii vzniku.
"Koupil jsem si minidisk a mikrofon a na zkoušku jsem si ho dal do okna, že si nahraju hluk našeho smíchovského pavlačového dvorku. Často si tady hrají Romové, tančí na něm, křičí, jindy se bijí nebo lezou po autech... A do toho jejich křepčení se dostal zvuk přelétajícího vrtulníku. Najednou bylo ticho a všichni se rozprchli. A protože byl květen a začínala válka v Kosovu, v tu chvíli mě napadlo, že si třeba řekli: co když nás už taky chtějí vyhnat? Tak jsem napsal píseň o vzájemné toleranci a natočil ji do směru: co vy o nás vlastně víte?"
Je ale postavená na docela drsné nadsázce a lidé ji mohou přijmout všelijak, zvlášť s tím názvem. Tady ji možná právě proto ocenili...
"Myslíte v souvislosti s Matiční ulicí? Možná bude i pro pana primátora zajímavá... Ale vážně - říkat o něčem, že se mi to nelíbí, ještě není rasismus. Když je člověk nevychovaný a krade, je mi jedno, jestli je bílý, žlutý nebo černý. I v Ústí je jedno, jestli jde nebo nejde o jinou rasu, stejně jako na tom našem dvoře, kde také žijí slušní Romové. Je to jen a jen o vychování a nevychovanosti."
