Pingpong je oblíbená společenská zábava. Stačí stůl, síťka, pálka, míček a může se jít hrát. I z toho mnozí usuzují, že tento sport je pouhé „pinkání“. Omyl. Na jakékoliv soutěžní úrovni je důležitý trénink, píle a psychická odolnost, rozhodují detaily. A čím jdete výš, tím víc je to znát.
Michal Vávra ví, o čem mluví. Byť začínal přesně, jak zní úvodní popis. „Věnoval jsem se fotbalu a o prázdninách jezdil k babičce. Tam byl stůl, kde se hrálo. Přidal jsem se ke klukům, vzal pálku a šlo mi to. Navíc můj strýc hrával pinec ve Škodovce, tak jsem pak po prázdninách začal pravidelně,“ vzpomíná.
Tehdy bylo Vávrovi deset let, což je na začátek se stolním tenisem docela pozdě. Dnes se uvádí, že základy a údery se dají naučit do 12 let, pak už je to složité. „První dva roky to bylo takové přešlapování na místě. Klub nevěděl, jestli budu dobrý. Po dvou letech si mě všiml Karel Štícha a začal se mnou víc trénovat,“ potvrzuje.
Žádný raketový start kariéry nečekejte. Vávra vždy byl a zůstává dodnes poctivým dříčem, který na tréninku ani v zápase nenechá soupeři balonek zadarmo. I proto ještě v patnácti hrával nejvyšší okresní soutěž, ale postupně začal zapisovat starty i v kraji a divizi. „Po roce 1989 odešla řada hráčů do ciziny, včetně třeba Františka Böhma s Jiřím Řežábem. Uvolnilo se místo, a tak jsem naskočil do druhé ligy a pak i do první,“ vypráví.
V tehdy druhé nejvyšší soutěži nastoupil jen na několik utkání. Základ tehdejšího týmu Škody České Budějovice tvořily známé osobnosti jihočeského pingpongu – František Truhlář, Daniel Hlaváček a Arnošt Pražák, které doplňovali právě Vávra s Ladislavem Tománkem.
Vávra rok poté po sestupu pomohl celku k návratu do první ligy, ale už se v ní znovu neobjevil. V 19 letech dostal možnost angažmá v zahraničí. „Měl jsem ve druhé lize za sezonu tři prohry a stejně jsem si vše platil sám. Oddíl mi dával peníze jen na startovné. Tak jsem zkusil něco nového,“ objasňuje.
Oslovil ho německý klub TSV Hargesheim/Rüdesheim, kde strávil čtyři roky. Proklouzl s ním i do třetí bundesligy, které se však celek z malého města zalekl. Český legionář na poslední chvíli hledal jiný klub a ozvalo se Nassau. Nikoliv však hlavní město Baham ve střední Americe, ale další německý celek blízko Frankfurtu, se kterým Vávra spojil další čtvrtstoletí kariéry.
Michal Vávravizitka Narodil se 10. září 1973 v Českých Budějovicích, kde chodil do základní školy v Kubatově ulici. Od deseti let hrál stolní tenis, který do sedmnácti kombinoval s fotbalem. Od svých 19 let hraje v zahraničí, letos začne 25. sezonu v řadě v německém klubu Nassau. Čtrnáctkrát ovládl jihočeský krajský přebor mužů ve dvouhře, nejvýznamnější turnaj sezony. Nikdo v kraji nemá víc titulů. Věnuje se i trénování, několik let působí jako místopředseda krajského svazu stolního tenisu. Je svobodný, s partnerkou vychovává šestiletou dceru Klaudii. |
„Máme dobrý vztah s místním šéfem. Je mu 88 let, pořád se o klub stará a chceme to společně dotáhnout. Řešíme pokračování vždy sezonu po sezoně, nikdy jsem nepodepsal dlouhodobou smlouvu,“ přibližuje. Kolik jich budějovický rodák v Německu ještě přidá a jestli dovrší tři dekády v zahraničí, to sám neví. „To by znamenalo, že bych musel odehrát tu nadcházející a ještě tu další. Nevím, myslím si, že ta nejbližší bude moje poslední. Ale to už říkám pět let,“ usměje se.
Až na návrat jednou dojde, s pingpongem Michal Vávra určitě neskončí. Aktuálně by ho lákala nejvyšší soutěž, která se v Jihočeském kraji hraje, tedy první liga na budějovickém Pedagogu.
„Rád bych se vrátil a první ligu si zahrál. Věřím, že herně bych na to měl. Otázka je, jestli fyzicky. Jsem zvyklý na jiný systém. V Česku se hraje sobota–neděle, zpravidla až čtyři dvouhry každý den a čtyřhra k tomu. V Německu mám srovnatelně těžké zápasy, ale za den jenom dva. A tělo už se ozývá,“ přiznává.
Ikona jihočeského stolního tenisu ještě nevzdává ani posunutí vlastního rekordu v počtu vyhraných krajských přeborů ve dvouhře, tedy nejprestižnějšího turnaje v kraji za celý rok. Vávra jich má ve sbírce 14.
„Jeden z bratří Pacnerů z Pelhřimova jich má osm. Ale ani nevím, který z nich. Až budu v důchodu, tak si to všechno projdu. Nicméně poprvé jsem finále přeboru hrál v roce 1993, to jsem prohrál s Petrem Staňkem. O dva roky později jsem byl poprvé první, když jsem zdolal Dana Hlaváčka,“ pátrá v paměti.
Patří mu i další unikát, kdy přebor vyhrál šestkrát za sebou. A jistě by celkový počet byl i vyšší, kdyby se mu povinnosti v klubu nekryly s termíny turnaje mezi lety 2004 až 2010. „V té době jsem skoro neprohrával, sedm let mě nikdo neporazil. Tak si myslím, že ten patnáctý titul bych přidal,“ odhaduje.
Toužil po české extralize
Vávrova dominance byla tehdy patrná. Dvacet let se živil stolním tenisem, jako jediný hráč v kraji. Měl díky tomu víc natrénováno a také ho zdobilo velké, ale zdravé sebevědomí. „Jak jsem pořád vyhrával, tak jsem přebor nebral víc než běžný turnaj. Ale ostatní se chtěli vytáhnout. Třeba Milan Zaunmüller z Prachatic se mnou byl šestkrát ve finále a vyhrál až to poslední,“ srovnává.
I když kariéru ještě končit nehodlá, jeden sportovní sen už se mu asi nesplní. „Chtěl jsem si zahrát českou extraligu, nejvyšší soutěž. Ale z jihu Čech se tam dostává těžko, nebylo to reálné, tak jsem odešel do Německa. Nabídky jsem měl. Ještě ve 45 letech mě chtěli v Chebu na pozici trojky, ale to už jsem chodil do práce. Dříve mě oslovily Litoměřice, ale musel bych být mladší. Pro ty extraliga dnes je,“ tvrdí.
Za svůj největší úspěch dodnes považuje bronzovou medaili ze smíšené čtyřhry na mistrovství republiky dospělých v roce 2008 v Hodoníně, kterou získal s Dagmar Blaškovou z Prachatic. „Medaili z mistrovství dospělých v kraji dlouhé roky nikdo nezískal,“ uvědomuje si.
Byť už ho další ligoví hráči v kraji začínají porážet, stále si drží vysokou výkonnost. Kdo by však měl podobně dominovat v dalších letech, to si netroufá odhadovat.
„Nikoho takového teď moc nevidím. Chybí silná generace, schází zápal dětí i jejich rodičů. Uškodil i covid. Třeba Jakub Slapnička nebo Petr Hodina jsou moc šikovní, ale už hrají mimo kraj. Já tady zůstával, i když jsem měl nabídky třeba z Ostravy. Ale tady jsem byl nejlepší, tam bych byl jeden z mnoha,“ pokračuje.
Za dobu kariéry zažil i několik změn, které ve stolním tenise nastaly. V roce 2000 se měnila velikost a později i materiál míčků, dále potahy, způsob podání i formát utkání. Dříve se hrálo na dva vítězné sety do 21 bodů, nyní platí na tři nebo čtyři vítězné, avšak jen do 11 s minimálně dvoubodovým rozdílem. „Krátké sety sport jednoznačně oživily. Když jsem dřív vedl třeba 16:9, tak jste to devětkrát z deseti dotáhl k výhře. Teď je každý stav hratelný. Ostatní změny už nebyly tak zásadní,“ myslí si.
Vávrova hra však ve druhé polovině kariéry doznala změny. Klasický útočný potah na bekhendu vyměnil za takzvaný sendvič. „Ve 40 letech jsem začal chodit do práce a věděl, že budu trénovat méně. Potřeboval jsem si hru zpomalit. Pro soupeře je to navíc nepříjemnější. Myslím, že mi to celkem pomohlo,“ přidává.
