Sice už mu je šedesát let, přesto Waldner spolu s parťákem Jörgenem Perssonem, pětinásobným mistrem světa, báječně bavili stovky diváků v hale liberecké Dukly. Při nekonečných výměnách předváděli na čtvrteční show TT Cup Exhibice neuvěřitelné kousky s pálkou a míčkem. Během hry dokonce žoviálně komunikovali s nadšenými fanoušky.
„Děláme takový mix všeho možného. Nejdůležitější je, aby byli lidé v hale spokojení, měli radost z toho, co děláme, a my abychom předvedli pěkné výměny a ukázali to nejlepší z tohoto sportu – co všechno se dá s míčkem udělat. Doufáme, že na evropském turné děláme pro stolní tenis dobrou věc,“ říkal Jan-Ove Waldner, podle mnohých odborníků a fanoušků nejlepší stolní tenista historie.
Jaký máte vztah k Česku?
Vyhrál jsem mistrovství Evropy v Praze v roce 1986, což už je čtyřicet let... A samozřejmě jsem zde hrál mnohokrát. Jak v juniorech, tak i na dalších turnajích dospělých, takže je fantastické být zpátky a vrátit se zase do Česka, zahrát si tu a potkat nějaké přátele – Milana Orlowského, Jindřicha Panského, Petra Korbela. Je to opravdu milé, protože Česko je pro stolní tenis velká země.
Na které české soupeře tedy vzpomínáte nejvíce jako na soupeře ve vaší době?
Ze začátku jsem hrál ještě s Orlowským, ale ke konci hlavně s Korbelem, ten je spíš z mé generace... Zkrátka s těmito dvěma z českých hráčů jsem hrál nejvíc.
Je vám šedesát let, hrajete ještě aktivně v nějaké lize?
Už ne, ale letos jsem odehrál jeden zápas se svým bratrem ve čtvrté lize ve Švédsku. Bylo to ovšem čistě jen pro jeho klub ve Stockholmu a pro zábavu. Bylo vyprodáno a udělala se propagace stolního tenisu. Jinak hraji nějaké ty exhibice, jako byly tyto v Praze a v Liberci. Nejvíc se teď kolem stolního tenisu věnuji komentování v televizi. Všechny velké turnaje po celém světě vysíláme živě na prvním švédském programu, je jich celkem asi patnáct, takže je s tím také hodně práce.
Legendárnímu Waldnerovi říkají Mozart, ale vážnou hudbu rád nemá |
Ve své kariéře jste dosáhl velkého množství obrovských úspěchů, kterého si ceníte nejvíce?
Pokud jde o turnaje, myslím, že největší pro mě bylo vítězství na olympijských hrách v Barceloně v roce 1992. Ve Švédsku to mělo opravdu obrovský ohlas, protože olympiáda je speciální. Když hrajete mistrovství světa ve stolním tenise, tak to sledují hlavně ti, kteří milují stolní tenis. Ale když jste na olympiádě, dívají se všichni, kteří milují sport. Všechny největší sporty jsou pohromadě, takže si s odstupem času po skončení kariéry myslím, že tohle pro mě byla ta nejcennější výhra.
Byl jste pověstný tím, že jste dokázal porážet asijské hráče. Jaké byly vaše nejsilnější zbraně proti nim?
Myslím, že jsem hodně těžil ze svého servisu, protože jsem ho měl opravdu dobrý. A také z toho, že jsem dokázal hru měnit a uměl hrát dobře takticky. Někdy jsem hrál pomalé míčky, jindy rychlé... To taktizování u hry jsem miloval. To byla asi moje nejsilnější stránka. Proti asijským hráčům jsem hrál moc rád, dokonce raději než proti Evropanům, protože asijští hráči byli víc jako roboti a dala se tak proti nim najít dobrá taktika. Obzvlášť proti Číňanům. Navíc když jsem někoho z nich porazil hned poprvé, mohl jsem pak nad ním vyhrát mnohokrát, protože ke mně získal obrovský respekt.
V Číně jste se poté stal superstar. Proč se to podle vás stalo a jak vzpomínáte na své návštěvy v této zemi?
Jedním z důvodů bylo, že jsem hrál jiným stylem než oni a hrál jsem proti jejich asi šesti generacím. A pak také to, že stolní tenis byl v Číně obrovský, národní sport. Vždycky vysílali všechny moje zápasy, patřil jsem do top pět. Také jsem měl v Číně pět let restauraci, měl jsem tam vlastní poštovní známku k olympijským hrám. Takže se sešla spousta věcí. Myslím, že je to mix všeho. A také jsem jim v Číně vždycky říkal – a je to pravda – že když jsem tam poprvé přijel trénovat, bylo mi jen čtrnáct let a strašně moc mi pomohlo poznat, jak se vlastně má trénovat. Takže to byla kombinace různých věcí.
Myslíte si, že by váš styl hry byl stále efektivní i v dnešním stolním tenise?
Je to jako v každém sportu: hra je teď rychlejší než v době, kdy jsme hráli my. A zvláště na bekhendové straně – hraje se blíž u stolu. A také se změnily míčky a všechno ostatní, takže je to teď nová hra. Ale kdybych měl hrát tímto stylem, myslím, že bych si na to dokázal zvyknout, kdybych byl o něco mladší. Z toho bych strach neměl. Ovšem hra se zrychluje, stejně jako když se díváte třeba na tenis. Nikdo by ty dnešní hráče neporazil. Hráči, kteří byli špičkoví před dvaceti lety, jako Sampras a další, by dnes neměli šanci. Takže ve stolním tenisu je to stejné jako ve všech sportech.
Co je podle vás nejlepší na stolním tenisu?
Podle mě stolní tenis spojuje generace. Máte hráče, kteří chodí trénovat dvakrát týdně a je jim přes osmdesát let. Pak máte děti, kterým je čtrnáct patnáct let, a je pro ně ideální hrát proti starším hráčům, protože ti mají odlišný styl, někteří hrají s jiným potahem, s dlouhými hroty (trávou) a podobně. A můžou mezi sebou sehrát velice vyrovnané zápasy. Proto si myslím, že stolní tenis je skvělý sport, který se dá provozovat na velmi vysoké úrovni až do pozdního věku.
