Neměl to jednoduché.
Od svého debutu v roce 1923 - navzdory svému mimořádnému talentu a útočné produkci - žil Lou Gehrig často ve stínu Babea Rutha.
Možná nejlepšího baseballisty historie. Bonvivána, extroverta, lídra týmu a baviče, který měl rád alkohol.
To Gehrig byl spíše tichým společníkem a dlouho taky mamánkem.
„Prostě chodil každý den na stadion a dělal svou práci,“ tvrdil o něm Bill Dickey, jeden z členů Baseballové síně slávy.
The Iron Horse and The Great Bambino. #yankees pic.twitter.com/lSu3wk3Hfp
— Lou Gehrig (@LouGehrig_) January 3, 2019
Právě 3. června roku 1932 bylo ale vše jinak.
„Lou Gehrig, dlouho zvyklý hrát druhé housle, si dneska udělal jméno v historii baseballu,“ napsala tehdy agentura AP.
Byl to jeho zápas, při kterém zničil Philadelphii čtyřmi úchvatnými homeruny. Nadhazovači soupeře se na něm střídali, ale nevěděli si s ním rady.
Byla to odměna za jeho zarputilost a vytrvalost. Vždyť za 17 let u Yankees zvládl Gehrig odehrát 2 130 zápasů bez přerušení! Bez jakékoliv indispozice, bez jakéhokoliv zranění.
Až v předvečer druhé světové války Železný kůň, jak mu přezdívali, začal trpět.
Už během jarních tréninků v roce 1939 nedokázal odpálit jediný homerun a ani začátek sezony ho nezastihl v dobré formě. Cítil se slabý, pomalý a jeho statistiky byly v tomto roce nejhorší za celou kariéru.
Až sám pochopil, že tohle nemá zapotřebí. Po zápase s Washingtonem sám požádal o volno, čímž ukončil svou úchvatnou sérii zápasů bez přerušení.
Odjel na kliniku Mayo, kde mu o pár dní později lékaři diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu.
Nemoc, kterou rychle pojmenovali po něm.
Inženýrem? Nikdy!
Amerika v meziválečném období.
Mladý Lou Gehrig navštěvuje Kolumbijskou univerzitu a zároveň hraje docela slušně baseball. Doma o něm ale moc nemluví, máma z něj chce mít inženýra.
Sportovní talent ale těžko skryjete, a tak se díky kamarádskému novináři dostane Gehrig až do hledáčku New York Yankees. Máma o tom nejprve pochopitelně nemá ani ponětí…
On May 2, 1939 the NY Yankees defeated the DET Tigers in Lou Gehrig's last game played, retiring after an astounding 2,130-game streak. pic.twitter.com/tRlZDUo5Bm
— Lou Gehrig (@LouGehrig_) May 2, 2019
Dozví se to až o pár měsíců později, když se Lou stane miláčkem publika.
Lehké to ale nemá. Zvlášť u svého hrdiny Babea Rutha, který ho zprvu odmítá. Po pár trénincích a zápasech si ale Gehrig svou houževnatostí a zapálením pro hru získá i jeho a celý zbytek týmu.
Pro Yankees nastává doba žní.
Začínají pravidelně vyhrávat Světovou sérii a Gehrig také poznává lásku svého života - Eleanor. Netrvá dlouho a žádá ji o ruku, matčině odporu navzdory.
Ta je stále zklamaná, že její syn nebude inženýrem a nebere jeho případné manželství nikterak vážně. O to větší je její překvapení, když se jí Lou - do té doby velký mamánek - postaví a Eleanor si opravdu vezme.
„Pochopila jsem, že svého syna nemůžu ovládat. Že si bude dělat, co bude chtít. Hlavně, když bude šťastný,“ popisuje smířeně.
Dokonce začíná chodit na domácí zápasy, kde pochopí, jak moc je její syn oblíbený.
Pýcha YankeeůPýcha Yankeeů není čistě emocemi nabitý sportovní snímek, jde spíš o jeden z prvních životopisně zaměřených filmů ze sportovního prostředí. Na svědomí ho má Sam Wood, autor tehdy nejdražšího filmu vůbec - Jih proti Severu. Do hlavní role obsadil Garyho Coopera, který se rázem stal symbolem Yankees. Tady ale vznikl hned první problém. Cooper byl totiž pravák, kdežto Gehrig levák. Obraz celého filmu tak musel být celý zrcadlově převrácen! Za následek to pak má i takové rarity, jako je obíhání met opačným směrem nebo třeba obrácená čísla na dresech. Film byl natočen pouhých 13 měsíců po tragické smrti Lou Gehriga a stále se jedná o jeden z nejlepších snímků filmové historie. Z monstrózních 11 nominací na Oscara sice proměnil pouze jednu za střih, ale to kvalitě vůbec neubírá. |
Gehrig je v té době na vrcholu. Hrdina národa, za svou houževnatost získává přezdívku „Železný kůň“ a užívá si nejlepší část své kariéry.
„Má chlapeckou hrdost. Posílá baseballový míček co nejdále to jde, běhá kolem met tak rychle jako nikdo jiný,“ píšou o něm v roce 1936 v magazínu Time.
Šetkrát spolu s Yankees vyhraje Světovou sérii, sedmkrát se dostane do výběru All-Star, odpálí skoro 500 homerunů.
„Byl to úžasný pálkař, který vždycky dokázal zasáhnout míč. A měl takovou výdrž a spolehlivost, že si mnozí z nás mysleli, že by mohl hrát navždy,“ vzpomíná spoluhráč George Selkirk.
Jenže nemůže.
Netrvá dlouho a Gehrig svou jiskru ztratí.
Nejšťastnější muž na zemi
Už o dva roky později je viditelně pomalejší, občas má při zápase problém s koordinací vlastního těla.
Přesto hraje a doufá, že ještě pár sezon zvládne.
Byť i na jaře následujícího roku dál hraje jako o život, jeho kondice upadá. Ztrácí svaly, ztrácí rovnováhu, není to on. Až přijde osudný zápas v Detroitu. Gehrig před ním zajde za manažerem Joem McCarthym s tím, že už týmu nemůže dát tolik, co předtím a chce zůstat na lavičce.
Následuje vyšetření s hrozivými vyhlídkami - trpí nevyléčitelnou nemocí a doba jeho života se rapidně zkracuje.
Gehrig zkouší nemoc všemožně zastavit. Mění jeden léčebný postup za druhým, cpe si do těla obrovské množství vitamínu E.
„Je příliš brzy na jakékoliv optimistické odhady. Ale lékaři mají radost, protože stav pěti pacientů s ALS se po dlouhých měsících zlepšil,“ píše v té době Time.
Zpravodajské pokrytí Gehrigova stavu je tehdy vůbec obrovské. Nebylo dne, kdy by se v novinách neobjevila nějaká novinka. I proto se nemoci už tehdy začalo přezdívat Lou Gehrigova choroba.
Rok po svém posledním zápase se viditelně hubenější a zchátralejší Gehrig postavil před přeplněný stadion Yankees naposledy a pronesl nezapomenutelnou řeč.
„Všichni říkají, že se mám špatně. Ale dnes… dnes se považuji za nejšťastnějšího muže na zemi,“ usmál se.
O rok později v 37 letech zemřel.
Jeho dres s číslem 4 už žádný z Yankeeů neoblékl.
