Fascinující jsou i vzpomínky devětašedesátiletého muže, jenž přišel o titul v takzvaném zápase století s americkým géniem Bobbym Fischerem.
Na přednášce jste zmínil jednu Puškinovu povídku...
S názvem Výstřel. Znáte ji?
Mám ji rád. Vy jste ji připomněl tak, že jste byl u jedné důležité partie bezstarostný, jako byste pojídal třešně, což je součást povídky. „Jedl“ jste v kariéře třešně často?
Málokdy. U šachů záleží na fyzickém i psychickém stavu. Jen když jste v pořádku, berete život, jaký je.
Jak přijímáte život nyní? Co děláte?
Hlavního šéfredaktora magazínu Šachový týden, vydávaného vMoskvě.
Má náklad 20 tisíc výtisků, velký rozměr a šestnáct stran. Přežíváme zázrakem. Teď jsme dva měsíce nepokračovali, protože jsme neměli peníze. Nepomáhá nám Ruská šachová federace ani Kreml.
To nebude váš první problém s Kremlem, že?
Samozřejmě že ne. Za minulé éry jsem nikdy nebyl v komunistické straně, od toho se odvíjelo vše.
|
Boris Spasskij |
Jak Moskva reagovala, když jste v roce 1972 ztratil šachový trůn v souboji s Američanem Fischerem?
Kreml nebyl nadšený. Na druhou stranu s tím ale nemohl nic dělat.
Tlak jste asi cítil už před zápasem, který byl brán jako střet ideologií.
Měl jsem problémy. Chtěl jsem například, aby se mnou jel můj tým do Reykjavíku, kde se zápas konal. Sportovní výbor v Moskvěmi to neodsouhlasil.
Proč?
Hlavním důvodem podle mě bylo, že v sovětském systému existoval druh státního vlastnictví týkající se lidí. Komunisté disponovali lidmi, rozhodovali, kde budou a nebudou. Mohl jsem postavit celou věc ultimativně a říct: Pokud nepustíte mé lidi se mnou, nenastoupím k zápasu. V tom případě bych ale ztratil svou nezávislost. Protože jsem to neudělal, mohl jsem si v průběhu zápasu rozhodovat své věci svobodně.
Šlo to? Chovat se svobodně a být občanem Sovětského svazu?
Když jsem byl mistrem světa, měl jsem princip: nikdy kvůli ničemu neprosit komunistickou moc.
Jak se s tímhle principem žilo?
Měl jsem potíže s cestováním na zahraniční turnaje. Ale největším problémem byla moje francouzská žena. Tento problém trval dva roky.
Nakonec vám bylo povoleno se vystěhovat do Francie.
Bylo to povolení od nejvyššího (ukazuje prstem do stropu), od soudruha Brežněva. Ten smíšené manželství kapitalistky s komunistou nazval brakem, ale odsouhlasil ho. Tenhle brak trvá víc než třicet let.
Co bylo po vašem vystěhování?
Sedm let jsem ještě vystupoval pod sovětskou vlajkou. V roce 1981 naposledy. Chovali se tam ke mně hodně špatně, tak jsem se rozhodl, že se Sověty končím. Nechtěl jsem se už zabývat aférami a politikou.
Tou jste se však chtě nechtě musel zabývat při zápase s Fischerem.
Zajímavé bylo, že Bobby byl v tom zápase představitel kapitalistického světa a já komunistického. Ale my byli absolutně nezávislí. Já byl sovětský občan a zdálo by se, že na mě byl ze strany Kremlu vyvíjen tlak a že přicházely instrukce, co a jak dělat. Ale já jim řekl: Nejsem komunista! Vy si seďte, kde jste, a já budu dělat, co je třeba. Systémy proti sobě tvrdě stály, ale my byli svobodní, což bylo unikátní. Ostatně, brzy Bobbyho zase uvidím.
Vážně? Kde?
V Reykjavíku, kde žije. Jsme se ženou pozvaní na 10. února.
Fischer je nejen pro šachovou veřejnost záhadnou postavou. Lze ji přiblížit?
Ne. Nikdo neví, kdo je Bobby Fischer.
Přesto o něm spousta lidí mluví takřka jako o bláznovi. Co byste jim vzkázal?
Vzkázal bych jim: My všichni jsme blázni!
S Fischerem jste se střetli znovu po dvaceti letech ve válečné Jugoslávii, což byl skandál.
Velice dobrý a veselý zápas! Krásně jsme si žili, stále v dobré náladě.
Nikdy jindy jsem neměl čtyři bodyguardy, Bobby jich měl sedm. Surrealistický zápas ale pro Bobbyho skončil tragicky.
Amerika ho začala stíhat jako válečného zločince a v Japonsku ho za to posadili do vězení. Vy jste prý řekl, ať tam v tom případě posadí i vás.
Napsal jsem v tomto smyslu dopis prezidentu Bushovi staršímu.
Reakce Bobbyho byla: Nechci sedět se staříkem Spasským v jedné cele. Dávám přednost Kostěnjukové, mladé, krásné a sympatické šachistce. Bobby byl praktický a zcela při smyslech! Kdepak blázen!
Šokovaly vás sankce proti němu?
Nejen mě. Problém byl, že šachový svět proti tomu nemohl nic dělat.
Na Bushe se po mně obrátil i prezident šachové federace, statečný chlapík. Kasparov ani Karpov takový krok neudělali. Nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně.
Karpov a po něm Kasparov byli vašimi nástupci na šachovém trůně. Jak se na ně díváte?
Vynikající šachisté. Ostatní nehodnotím.
 Boris Spasskij . |
