„Jak vidím naše šance? Tak asi jako že to dáme,“ usmívá se jeden z nejzkušenějších brodských hráčů Jaroslav Müller.
Jeho optimismus před startem finálové série pramení z výsledků zatím posledních vzájemných soubojů. „Hráli jsme s nimi na konci základní části a oba zápasy jsme vyhráli, takže šance je dost velká,“ má jasno třicetiletý rodák z Nového Města na Moravě.
Fandil ze střídačky
Na první poslech zní jeho prohlášení možná skoro namyšleně, ovšem Müller jedním dechem dodává, že o možném podcenění ze strany Havlíčkova Brodu nemůže být žádná řeč. „To prostě nejde, protože tohle už je finále,“ říká rezolutně.
On sám nastoupil na hřiště naposledy ve čtvrtfinále, v semifinálové sérii s pražským Tempem dostal příležitost druhý nadhazovač - Michal Holobrádek.
„Hází fakt skvěle. Letos se mu daří, takže k tomu není co dodat,“ nešetří komplimenty na adresu spoluhráče. Rozmrzelost, zklamání nebo snad vztek na to, že zůstal v předchozí sérii pouze na střídačce, prý ale absolutně necítí.
„Já si užil sezony až dost,“ hlásí Müller. „Softbal je prostě kolektivní sport, takže k němu patří i to, že jednou hraje ten a potom zase někdo jiný. Byl jsem připravený zasáhnout, což ale nebylo potřeba.“
U brodského A-týmu působí Müller už nějakých patnáct let. A nyní se dokonce věnuje také trenérské profesi. „Oproti začátkům se softbal v Brodě hodně změnil, dneska už máme hřiště a kolem klubu lítá mnohem víc lidí. Třeba já vedu vyloženě jenom nadhazovače. Každý tady máme nějaký svůj úkol,“ vysvětluje.
Softbal je součástí tělocviku
I to je možná jeden z důvodů, proč je právě Brod v poslední době považován za největší baštu softbalu v Česku. „Hlavně máme hodně brodských odchovanců. A tím, že jim dáváme šanci hrát, se pořád zlepšují. Na rozdíl od některých týmů, kde odchovance nemají,“ zamýšlí se Müller.
Softbal se totiž v Havlíčkově Brodě učí už na škole. „Hlavně ZŠ Štáflova je líhní talentů. Tam hrají děcka už od první třídy,“ připomíná zkušený nadhazovač Hrochů. „Já sám jsem tam se softbalem taky začal,“ prozrazuje.
