Když na první pohled vidíte vytáhlou a sympatickou blondýnku sportovní postavy, jako první vás napadne, že bude hrát basketbal, nebo volejbal.
Omyl. Veronika Pecková z Ledenic na Českobudějovicku je nejlepší českou nadhazovačkou v softbalu. „Je za tím i pořádný trénink, ale mám k tomu také dobré dispozice a jsem vysoká,“ říká o sobě 21letá úřadující mistryně republiky, která měří 186 centimetrů.
A je vaše výška pro softbal výhoda?
Zrovna u nadhozu je. Mám větší páku, a když máte delší ruce, tak umíte vyvinout větší sílu. Při doskocích mi výška také pomáhá, dostanu se dál.
Jak se vám poslouchá, když o vás říkají, že jste největší česká softbalová hvězda?
Nevím, já si to ani nepřipouštím. Je pravda, že asi v nadhozu vynikám, ale pořád je přede mnou ještě spousta dřiny.
Trénujete tedy speciálně jen nadhozy, když je to vaše největší zbraň?
Jasně. Poslední zimu jsem se hodně zaměřovala i na pálku, ale jinak se nadhozům samozřejmě věnuju hodně. Vypadá to tak, že třeba hodinu, hodinu a půl hážu míček do žíněnky.
Umíte hodit míček rychlostí i 110 kilometrů v hodině. To je váš rekord?
Myslím si, že jsem jednou hodila i 114 kilometrů za hodinu. Ale každý přístroj to měří jinak, takže bych to ani nebrala jako můj rekord. Spíš se moje nadhozy pohybují pořád v podobných rychlostech.
Je rychlost pro nadhoz důležitá?
Určitě ano. Pálkař má pak méně času na reakci, jestli se rozhodne míček odpálit, nebo to promáchne. Čím rychleji nadhodíte, tím je to pro pálkaře těžší. Také v tom hraje roli rotace míče, takže i když dá někdo pomalejší nadhoz, ale rotující, také to není nic lehkého ho odpálit.
Bolí softbal hodně?
To se ptáte dobře. Zrovna nedávno jsem byla na vyndání stehů z kotníku. Při jedné z reprezentačních akcí mi soupeřka při skluzu zajela do nohy, a jak máme boty s hroty, tak mi roztrhla kůži. Trpí i prsty na rukou, které bývají polámané nebo vykloubené, když špatně chytíte míč.
Kam až byste to ráda se sportem dotáhla?
Náš velký cíl je dostat se s nároďákem na olympiádu v roce 2020 v Tokiu. To je teď ta nejvyšší laťka, na kterou si chci sáhnout. Pak bych ráda sbírala další zahraniční zkušenosti a spojovat to s cestováním. To mě baví.
S národním výběrem už cestujete dost. Kam jste se všude podívala?
Byla jsem na Novém Zélandu, na Tchaj-wanu, v Americe, v Kanadě a Evropu máme také slušně projetou. Ještě tu ale jsou pořád místa, kam bych ráda vyjela.
Kam například?
Ráda bych si zahrála v Japonsku. Tam jsou profesionálky a úroveň jejich soutěže je úplně jinde než u nás.
Vloni jste po skončení české extraligy zamířila hrát na Tchaj-wan, týmu z Tchaj-peje jste pomáhala v play off. Teď tam vyrážíte zase. Jak se stane, že holka z Ledenic jezdí hrát až do Asie?
Oni sháněli právě nadhazovačky a obrátili se také na předsedu české softbalové asociace. Ti pak kontaktovali mě a já jsem si řekla, proč ne? Moc jsem si to užila a asi jsem jim i pomohla, když chtěli další spolupráci.
Jací jsou lidé na Tchaj-wanu? Jejich mentalita bude asi odlišná od té naší.
Jsou úplně jiní. Všechno si hrozně užívají. Například, když jsem tam byla já a při zápase měla jednu stresovou situaci a byla jsem hodně nervózní, tak oni naopak byli úplně v pohodě. Pomáhali, abych i já byla v klidu a šla si stejně jako oni za vítězstvím. Mají v sobě takový jiný drajv.
Proč jste si v dětství vybrala právě softbal?
Protože v Ledenicích moc jiných variant nebylo. Chvíli jsem byla u našich dobrovolných hasičů a pak jsem šla do Žraloků.
A kdy pak přišel ten správný moment, že vás softbal začal opravdu bavit?
Se softbalem jsem začala někdy v šesté třídě. Pak jsem začala více trénovat nadhozy, což mi začalo jít a víc jsem se do toho sportu pouštěla. V roce 2012 jsem byla poprvé v juniorské reprezentaci, od té doby mě to chytlo nejvíce.
Co vás nejvíce baví na softbalu? Kdybyste někoho měla zlákat k vám do Žraloků, co byste mu řekla?
Že je tam skvělý kolektiv. Baví mě, že to není sport jen o jednom člověku. Když ale máte v týmu hlavního tahouna, tak to není špatné, ale pořád hru dělá dalších osm lidí. Je to rychlé, což mi taky vyhovuje.
Softbal je pro řadu Čechů stále velká neznámá. Pravidla asi moc lidí ani znát nebude. Už se povědomí o tomto sportu zlepšuje?
Zrovna v Ledenicích, kde se na nás chodí dívat rodiče, příbuzní a kamarádi, tak ti už softbal znají. Ale mezi ostatní lidi to ještě moc neproniklo, to je pravda. Když hraje doma česká reprezentace, tak už tam přijdou třeba stovky diváků, ale určitě to není jako při fotbale. Když se někoho zeptám, jestli zná softbal, tak třetina lidí vůbec neví, co to je. O pravidlech už ani nemluvím. Je však pravda, že se softbal začíná hrát už i na školách, tak se povědomí trochu zlepšuje.
Vaši rodiče už mu rozumí?
Ano, mamka mé zápasy sleduje i na internetu. Když hrajeme doma, tak se chodí dívat na hřiště. Softbalu už rozumí a občas mají doma na moji adresu narážky a připomínky.
Dá se softbalem uživit?
U nás v republice určitě ne, ale ve světě už ano. Je samozřejmě těžké se dostat do profesionální ligy.
A to není váš cíl?
Bylo by to super. Ale zatím to pro mě není žádný top sen, za kterým bych si teď šla.
S Ledenicemi jste v minulé sezoně vyhrály extraligový titul, muži byli druzí. Je za vámi vidět kus poctivé práce.
To ano. Určitě je fajn, že titul vyhrává také někdo jiný než pražské týmy.
Kam se ještě dají posunout ledeničtí Žraloci?
Například kluci už mají širokou základnu a chodí jich dost, ale u holek to zase tolik neplatí. Bylo by fajn se snažit vychovávat od kadetek vlastní děvčata a nespoléhat se tolik na hostování, jako to máme teď.
Budete i v následující sezoně stále hrát za rodné město?
Ano, na Tchaj-wan jedu zase jen hostovat a pak se někdy v srpnu na druhou část sezony vracím domů.
Vy jste nedostala jiné nabídky z extraligových klubů?
Ne, protože oni moc dobře vědí, že bych nehrála za nikoho jiného než za Ledenice. Já prostě nechci. Tady jsem vyrostla a hrát za jiné město mi přijde zvláštní.
To už jste v Ledenicích známá osobnost.
My se tam známe všichni navzájem. Spíš se mi teď stává, že v Praze moje jméno znají, ale mě pak osobně ne. Třeba o mně někdy četli na internetu a podobně. Když už člověk hraje za reprezentaci, tak se do povědomí dostane.
Měla jste už někdy pocit, že jste chtěla softbalu nechat, že jste ho měla plné zuby?
O tom, že bych s ním skončila úplně, to mě ještě nikdy nenapadlo. Ale je pravda, že občas je toho sportu už někdy moc. Jsem unavená, což se mi stává spíš v týdnu. Ale o víkendu, když jsou zápasy, tak vás to zase dokáže nakopnout. Třeba když hrajete finále extraligy.
Studujete na Univerzitě Karlově na FTVS obor sportovní management? Kdyby vám nevyšla profesionální dráha v softbalu, budete se tedy starat o sportovce?
Je to v plánu, ale zase že by to byl můj velký cíl, to asi ne. Hlavně mi škola pomůže věnovat se sportu naplno, i proto jsem si ji vybrala.
