Navíc začátkem března Jurka získal v bulharském Plovdivu evropský titul i mezi juniory, ačkoliv je v této věkové kategorii první rok. „Už to bylo pro mě úžasné. A co vím, tak získat oba tyto tituly se ještě nikomu v historii nepodařilo, navíc v jedné sezoně,“ líčí pokračovatel slavné šermířské dynastie z Olomouce.
Jak jste se probil do finále?
Začal jsem výborně, v kole jsem měl bilanci pěti vítězství a jedné porážky, k tomu těsné 4:5. Do eliminace jsem šel jako nasazená šestka, což bylo dobré výchozí postavení, které jsem využil k výhrám nad Španělem Sanchezem a Němcem Schmrierem, a pak už jsem šel na posledního mistra Evropy do 23 let Španěla Pereiru. Všichni už říkali, že Kuba je vyřízenej, ale zápas se celou dobu vyvíjel v můj prospěch a na konci, když musel Španěl v posledních čtyřech vteřinách útočit, dostal ještě dva zásahy a vyhrál jsem 14:10 v prodloužení. Pak mě čekal vynikající polský reprezentant, vicemistr světa Bielec, a dokázal jsem ho porazit 15:12.
A dál už šlo o medaile.
V semifinále jsem bojoval s Polákem Wojciechem Kolanczykem, který byl největším překvapením turnaje. Ačkoliv dosud neměl žádnou velkou medaili, vyřadil letošního mistra světa a potom trojnásobného mistra Evropy, oba 15:14. Proti mně už ale neměl tolik štěstí, protože naopak o jeden bod 14:15 prohrál. Stříbrnou medaili jsem měl jistou a zlato bylo blízko, ale zápas s Ukrajincem Stankevičem se od začátku nevyvíjel dobře. V první třetině jsem ztrácel 2:6 a už to vypadalo, že prohraju, protože si soupeř zápas začal hlídat.
Kdy jste to dokázal zvrátit?
Ke konci třetiny jsem snížil dvěma rychlými zásahy a to stačilo, aby znejistěl. Trenér Martin Rubeš mi poradil, ať jdu do něj úplně stejně, že to na něj bude platit, a ve druhé třetině jsem vyrovnal na 10:10. V tu chvíli už bylo znát, že ten sebevědomý Stankevič je pryč, protože když dostal pět čistých za sebou bez toho, aniž by mi sérii zásahů přerušil, byl s taktikou v koncích. Najednou nevěděl, co má dělat, začal útočit a to bylo přesně to, co jsem potřeboval, protože jsem jen v obraně čekal, až si přijde pro další zásah. V závěru jsem přesně odhadl, kdy mu mám vstoupit do jeho útoku, Ukrajinec promáchl kryt a dal jsem mu čistý zásah. A byl konec.
Jak to bylo s tím podáním ruky?
Ruku mi podal, ale spíš to bylo takové plácnutí stylem ‚nebudu ti podávat ruku, protože jsi mě znemožnil‘. Byl naštvaný a měl proč, protože zápas držel, když totiž v kordu vedete o čtyři zásahy, je to strašně moc. Bavil jsem se pak s jeho reprezentačními kolegy a říkali, že při jeho zkušenostech už si to měl pohlídat. Možná ho štvalo i to, že jsem o tolik mladší než on a mohl konečně vyhrát mistrovství Evropy, kde byl jednou druhý a jednou třetí. Věděl jsem, že je silnější a rychlejší než já, ale udělal víc chyb. Z mé strany to bylo o rozumu a lišáctví, jak ho překonat v taktice.
Co se honí šermíři hlavou, když ve finále prohrává 2:6 a ví, že už nesmí dostat další zásah?
Je to hodně pocitů dohromady. Byl jsem rád i za stříbro, ale zároveň nespokojený s vývojem, protože jsem věřil, že můžu vyhrát. Cítil jsem se i hodně unavený, protože finále bylo až večer po celém dni plném zápasů. Pomohlo mi, že jsem nebyl pod tlakem a už jsem z juniorů znal prostředí finálové planše. Hala pro tisíc lidí byla plná a aplaudovali po každém zásahu. V tu chvíli si musíte říct, jak moc chcete vyhrát. A já jsem chtěl hodně, takže i když už jsem nemohl, v tu chvíli jsme to překonal. A najednou když něco vymyslíte a dáte zásah, zjistíte, že to půjde. Byla to hra s emocemi. Stankevič byl strašně sebevědomej, já vůbec a pak se to převrátilo, já jsem byl nahoře a on to nezvládl.
Získal jste dva tituly, za sebou máte sezonu snů. Jste připravený, že to tak nemusí být pořád?
Vím, že i když budu natrénovaný ještě víc, neznamená to, že výkonnost bude lepší. Tahle sezona byla fenomenální už tím, že jsem byl jako junior první rok a hned jsem Evropu vyhrál. A navrch i třiadvacítky. Příští rok se může klidně stát, že vyhraju všechno, anebo taky nic. Ale cítím, že jsem udělal obrovský progres, mám z toho velké sebevědomí a všechno mi teď vychází. Teď jsem světová dvojka a přede mnou je o hodně bodů Ital Cuomo, takže můj cíl je teď posunout se na první místo. Ale uvidíme, jak to půjde.
A potom? Čeho chcete dosáhnout?
Určitě být jednou na olympiádě, to je sen každého šermíře. Chtěli bychom to zkusit už do Japonska 2020, ale ještě je to dlouhá cesta. Reálnější jsou spíš hry v roce 2024, ale všechno se uvidí až v předolympijské sezoně, kdy se bojuje o kvalifikaci.
Máte příklad v dědečkovi Jaroslavu Jurkovi, který byl sedmý na olympiádě v Moskvě, což je dodnes české maximum?
Děda je moje velká inspirace, jednou bych chtěl být tak úspěšný jako on a také jsou s tátou mí trenéři v Dukle Olomouc, ještě společně s panem Doubou. Inspiraci si beru i od mého téměř vrstevníka Martina Rubeše a také od Jiřího Berana, který byl na olympiádě v Riu.
Jste čtvrtá generace Jurků, která šermuje. Odmalička bylo jasné, co budete dělat?
Trochu ano. Máma chtěla, abych dělal fotbal nebo nějaký normální sport. Ale já bych řekl, že normální je i šerm. (úsměv) Samozřejmě, děda, babička, táta, všichni mě do toho nutili, protože všichni šermovali. Dokonce i můj praděda šermoval. Jak to máme už po několik generací, tak nebylo jiné východisko. První dva roky mě to nebavilo, ale pak jsem to prolomil, přišly výsledky a od té doby už to jde samo.
Co je na šermu nejkrásnější?
Určitě to, že v něm nikdy není nic jasné i nejhorší může porazit toho nejlepšího na světě.
