„Vůbec jsem nemohl uvěřit, že je to pravda,“ říká jednadvacetiletý mladík, který z Hranic za lepšími podmínkami odešel do USK Praha.
Do Plovdivu jste ale odjížděl s tím, že na medaili máte.
Bylo to spíše přání, kdyby opravdu všechno vyšlo. Podle umístění ve světových pohárech i tři týdny staré medaile na třiadvacítkách jsem si říkal, že by to možná mohlo klapnout.
Utvrdilo vás v tom vítězství v rozjížďkách?
Tyhle časy hodně ovlivňují podmínky, stačí, když při každé jinak foukne. Moje jízda byla proti té druhé výrazně rychlejší, přitom jsme ji měli méně nabitou. Samozřejmě mě to zahřálo u srdce, že nejrychlejší čas byl můj, ale věděl jsem, že asi nebyly stejné podmínky.
Byl jste před finále nervózní?
Šel jsem do něj úplně s klidem, protože jsem na sobě necítil tlak, že bych musel něco zajet. Letos pro mě byla priorita šampionát třiadvacetiletých, takže mistrovství Evropy jsem chtěl jet jako přípravný závod. Někdy mívám nervy, ale tentokrát jsem byl úplně v klidu a i to mi pomohlo.
Hned po startu jste vyrazil do čela, to byl plán?
Šel jsem do toho s tím, že to zkusím, protože nemám co ztratit. Měl jsem vedle sebe úřadujícího mistra světa Dána Poulsena a už z předcházejících závodů jsem věděl, že proti ostatním mám lepší sprinterské schopnosti a jsem schopný ujet na startu. Povedlo se mi to a pak jsem se snažil na čele držet. Jel jsem, co to šlo, a kupodivu jsem ani nevytuhnul. Takže v závěru se úřadující mistr světa Dán Poulsen sice na chvíli dostal přede mě, ale povedlo se mi ho zase předjet zpátky.
Našel jste v tu chvíli nové síly?
Pro mě je to jeden ze vzorů, úžasný borec. Když jsem ho měl vedle sebe v dráze a viděl jsem, že s ním závodím a jsem schopný s ním jet na špičky, tak to přece nemůžu položit! Musím jet, co to dá.
„Jel jsem, co to šlo, a kupodivu jsem ani nevytuhnul.“ |
Dojezd byl velmi těsný a nebylo jasné, zda jste vyhrál. Jaký byl první okamžik, když jste se to dozvěděl?
Že se mi to musí zdát. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. Po závodě jsem hned musel na váhu, aby nám zvážili lodě. Přišla za mnou česká rozhodčí a říkala, že to vypadá, že jsem asi první, ale není to ještě oficiální. Jen jsem stál na dešti a smál se. Vůbec jsem nemohl uvěřit, že to je pravda.
A když se navíc ukázalo, že jste překonal světový rekord?
To se vůbec nedá popsat. Naprostá fantazie. To by si člověk musel prožít, je to neuvěřitelné.
Přitom při finále hodně lilo. V takové slotě asi rekordní časy často nepadají.
No právě, rekordy se jezdí s větrem do zad a při krásném počasí. Tady nám nefoukalo nijak a dost lilo. V Plovdivu se ale obecně jezdí rychlé časy, protože tam bývá teplejší voda a to pomáhá.
Vám hustý déšť nevadil?
Nijak zvlášť, trénujeme za každého počasí, takže i v dešti. Upřímně bych řekl, že ani ostatním závodníkům to nevadí.
Byli soupeři včetně Poulsena překvapení, že jste je porazil?
Nevypadalo to. Poulsen měl hned za půl hodiny další závod, takže jsem se s ním ani nemohl pobavit a také kvůli tomu posunuli vyhlášení až na konec. Tam už byli všichni srovnaní s tím, jak to dopadlo.
Stane se teď z pětistovky vaše silná disciplína?
V letošní sezoně to tak zatím vypadalo. (smích) Ale trénuju na kilometr i na pětistovku, protože kilometr je olympijská trať na singlu, na deblu, pětistovka je teď nově na čtyřkajaku. Do loňska jsem trénoval jen na kilometr, a když jsem letos začal s pětistovkou, ani jsem nevěděl, jak ji mám jet. Neměl jsem na ni žádné tempo. Jel jsem ji jako kilometr, což bylo samozřejmě pomalu. Zkoušel jsem ji tedy trochu najet a evidentně se to docela povedlo, nějak mi začala jít.
A co dál? Budete se teď na ni zaměřovat?
To se uvidí. Letošní sezona je daná a tu příští záleží, jaká vymyslí reprezentační trenér nominační kritéria. Ale většinou jsou nominace ze singlu, takže budu trénovat a podle výsledku nominačního závodu se uvidí, co budu jezdit. Jsem ještě v kategorii do 23 let, ale budu se snažit dostat do dospělé reprezentace a tam jet nějakou áčkovou posádku.
A kdybyste si mohl vysnít, byl by to singlkajak nebo třeba místo v ambiciózním čtyřkajaku?
Těžko říct. Záleží na tom, jak se mi pojede. Rozhodně chci jet olympijskou trať, takže buď čtyřkajak, nebo debla či singla na kilometr. Ale to opravdu záleží na výsledcích nominačního závodu, ale i na tom, jaká by byla moje výkonnost v dané disciplíně proti světu. I kdybych vyhrál u nás, nemusí to znamenat, že něco zajedu i ve světě.
Největší událostí sezony je srpnové mistrovství světa v Račicích. Budete na startu?
Budu tam, ale pojedu pouze pět kilometrů, protože na čtyřkajak nemám a debly si rozdělili kluci ze čtyřáku. Singl jede Pepa Dostál, takže na mě žádná krátká trať nezbyla.
Jakub ZavřelNarodil se 28. ledna 1996 v Hranicích. Do místní loděnice ho přivedli v šesti letech rodiče. „Jako malý jsem si hrával spíš sám než s ostatními, a protože rodiče viděli, že i na lodích jezdí sportovci sami, říkali si, že by mě to mohlo bavit. A mě to skutečně chytlo,“ vzpomínal před třemi lety v MF DNES. První velké úspěchy si připsal už v juniorech, v deblkajaku na kilometru s olomouckým Filipem Skládalem skončili druzí na mistrovství světa i Evropy. Z Hranic pak odešel za lepšími podmínkami i za studiem do Prahy. V roce 2015 s Jakubem Špicarem jim na mistrovství světa unikl postup do finále kilometru a tím i šance na olympiádu v Riu o pouhé dvě desetiny. Letos získal bronz na mistrovství Evropy do 23 let a o tři týdny později zlato na ME dospělých v Plovdivu, kde vylepšil světový rekord. Třetím rokem studuje obor komunikace, multimédia a elektronika na ČVUT v Praze. |
Světový rekordman na pětistovce pojede pět kilometrů? Jaké si dáváte šance?
Těžko říct. Jel jsem pět kilometrů poprvé teď v Plovdivu a tam se mi to nepovedlo, protože jsem neslyšel start a skončil jsem dřív, než jsem začal. Po pětistovce už jsem totiž neměl sílu to dojet. Ale věřím, že jsem schopný jet v popředí. Je to však těžké říct, na dlouhých tratích se nejezdí v drahách a mohou nastat kolize. Věřím, že když se mi to povede, jsem schopný jet v popředí.
Trojnásobný olympijský medailista Josef Dostál jezdí za pražskou Duklu, vy za USK. Potkáváte se někdy v tréninku?
Málo. Studuju denní studium na ČVUT a tím pádem jsem přes rok dost uvázaný tréninkem v Praze a na soustředění jezdím jen na podzim a na jaře. Kluci z Dukly jezdí častěji, a to i na měsíc a déle. To si nemůžu dovolit, protože mám povinná cvičení ve škole. Musím to různě střídat a jezdím většinou do Itálie, která je v dojezdové vzdálenosti, zatímco dukláci létají do Ameriky i jinam. S Pepou se potkáváme někdy přes léto v Račicích, kde trénujeme všichni a jezdíme spolu. Není to nic pravidelného, ale ani žádná výjimka.
Budou z vás teď rivalové?
U vody jsme všichni kamarádi. S nikým bych ten vztah nenazval jinak.
Předloni jste v deblkajaku s Jakubem Špicarem usilovali o start na olympiádě v Riu. Jak jste se srovnal s tím, že to tehdy nevyšlo?
Docela dobře. O nominaci jsme jeli na mistrovství světa, kde nám k tomu v semifinále chyběl fakt kousíček. Bylo mi devatenáct, byl jsem první rok v dospělé kategorii a hned mi od olympiády chybělo tak málo. Navíc jsme předvedli opravdu náš nejlepší výkon. Chyběla trocha štěstíčka, tak ho třeba budeme mít jindy. To je sport.
Máte o to větší motivaci dostat se do Tokia 2020?
Rozhodně. Ale teď se opravdu nedá říct, v jaké lodi by to mělo být. Teď mi jde pětistovka, příští rok to může být kilometr.
Jste spokojený, jak se zatím vaše kariéra vyvíjí?
Pořád se mi daří zlepšovat a naštěstí i vozit medaile, řekl bych, že relativně pravidelně. S výjimkou minulého roku, kdy se mi opravdu nedařilo. Vyvíjí se tedy směrem, který si přeji. Pořád jdu nahoru a to je cílem každého sportovce.
Jste vysokoškolák i závodník. Co je pro vás víc?
Řekl bych, že spíš závodní kariéra. Ale nevím, jak bych tento vztah popsal, protože bych nepustil ani jedno. Jsem přesvědčený o tom, že jde studovat i sportovat zároveň. Vždycky bych dělal všechno pro to, abych stíhal obojí, a myslím, že to jde.
