Vypálíte z hlavy, kolikátá pohárová sezona vás čeká?
Nevím. Desátá? Dvanáctá?
Patnáctá.
Fakt? To je dost.
Když nazouváte brusle a jdete opět na led, připadáte si, jako když odcházíte do práce?
Ne. Pořád to neberu jako práci, ale jako koníček, i když namáhavý. Pod slovem práce si představuju spíš uklízení, vysávání, praní nebo plení na zahradě.
Pro lidi je většinou zaměstnáním ta činnost, která je živí. Vás rychlobruslení živí.
A stejně mi jako práce nepřijde.
Pokud jste mistryní světa, jde o dobře placenou práci. Ale kdybyste dojížděla osmá nebo desátá, bude to rázem o něčem úplně jiném. I to si uvědomujete?
Tak už to v životě chodí. Kdybyste v práci nebyli úspěšní, půjdete s platem dolů, nebo vás vyhodí...
... a kdybyste na bruslích přestala být úspěšná?
Tak se vyhodím sama. To je jednoduchý. Jednou to přijde, až výkony půjdou dolů. S tím počítám.
Lidé často do práce neradi vstávají. Znáte podobné pocity?
Já všeobecně nerada vstávám. Když musím při soustředění vstávat brzy na trénink, tak to se mi opravdu hodně nelíbí.
Co je pro vás brzy?
Třeba v sedm. Ale to jsme potom protivní všichni z týmu. Jakmile mě vzbudí budík a nevzbudím se sama, bývá to se mnou špatné.
Pokud pomineme to vstávání, co ještě je na profesi rychlobruslařky nejméně příjemné?
Asi cestování. Teď už ano.
Dříve vás bavilo objevovat svět?
To mě baví pořád. Ale záleží, jak ta cesta probíhá. Teď strávíme při letu na zahajovací závody svěťáku do Číny celkem 25 hodin na cestě, včetně šestihodinového čekání při přestupu. Což už je moc.
Je to pro vás horší, než bývaly desetihodinové cesty autem třeba do Heerenveenu?
Mně to ježdění autem až tolik nevadí, zvlášť když kus cesty odřídím sama. Ale pokud je zácpa, nejradši bych zaparkovala a šla dál pěšky. Cokoliv, jen ne stát na místě.
Co vás naopak nyní na rychlobruslení nejvíc přitahuje?
Náš tým a ta dřina.
I když máte na konci tréninku pocit, že už neobjedete ani kolo?
Proč ne? Když to máte s kým sdílet... Jasně, jestliže jsem sedřená, dovedu být i nepříjemná a říkám: Proč já to proboha dělám? Ale to bývá míněno v nadsázce. Protože když se nad tím zamyslím, stejně nevím, co bych dělala jiného.
Dokážete ještě blbnout na ledu?
Tancuju tam.
Cože?
Chcete to ukázat? (Vytáhne mobil a pouští video, jak na rychlobruslařských bruslích předvádí na ledu břišní tanec.) Ale to bylo možná únavou z toho tréninku.
Když lidé dlouho provozují tu samou práci, vyhledávají únik k úplně odlišné profesi. Znáte to i z vlastních zkušeností?
Maximálně tak, že přijedu domů, lehnu si k televizi a nějaký čas nic nedělám. Ale jinak mám ráda jakýkoliv sport. Takže když jsem unavená z bruslí, sednu si na kolo.
Jaké bylo letos vaše nejdelší období, kdy jste se žádnému sportu nevěnovala?
Deset dnů. A ne tak dávno.
To byla poolympijská deprese?
Jo, po návratu z Ria.
Loni jsem z vás cítil, že právě start na letních hrách v Riu je vaší novou obrovskou motivací. Když se sen zhroutil, zamávalo to s vaší psychikou?
Tehdy šlo o těžké chvíle. Prožívala jsem je nadvakrát. Když jsem se poprvé dozvěděla, že nesmím do Ria, bolelo to dost, ale nějak jsem se s tím smířila. Pak mi řekli, že šance stále existuje. Odletěla jsem tam tedy a snažila se zase namotivovat. A když i tahle šance padla a já byla na místě a viděla, jak ostatní závodí, bylo to ještě mnohem horší.
Už jste si ujasnila, zda chcete na kole závodit i v budoucnu?
Všichni se ptají, ale neujasnila.
Mrzí vás, že žádná omluva za chybnou interpretaci nominačních kritérií ze svazu ani po skončení her nepřišla?
To už nechci řešit. Už na to prakticky ani nemyslím. Teď mám před sebou úplně jiné cíle v jiném sportu – a jinou, zimní olympiádu. Vymýšlím, kolik by se nás z týmu mohlo příští rok do Koreje dostat. To je teď mnohem důležitější.
Vy sama jste v minulé sezoně získala veškeré tituly, na něž jste na bruslích zaútočila. Nyní je budete chtít všechny znovu?
Kdo by nechtěl. Jenže ono je to těžké. Jen si vezměte, že už jedenáctou sezonu se budu pokoušet o zlato z olympiády nebo z mistrovství světa. Jsem připravená i na to, že se ta série jednou zastaví. Všichni jsme jen lidé. Loni jsem vyhrála trojku na mistrovství světa jen o osm setin. To je prakticky o nic.
Dá vám mnohem víc práce než před 10 lety, abyste tělo dostala do stavu, kdy bude zase vítězné?
Hlavně při regeneraci. Mladé holky z našeho týmu si na dvě hodinky lehnou a mají dobité baterky na 100 procent. Jako když mobil strčíte do zásuvky. Zato já jako kdybych se za stejnou dobu z 50 procent dobila jen na 70. Ta zásuvka mi občas přestává fungovat.
Vyhrazujete si tedy na regeneraci mnohem víc času?
Musím se na ni víc soustředit. Holky si po večeři povídají a já jim najednou řeknu: Hele, já to nedávám. Dva dny to s nimi vydržím, ale třetí den jsem v devět večer hotová, musím si jít lehnout, hned usnu a spím klidně jedenáct hodin.
A pak vás musí tahat z postele?
Jo. Často i doslova. (Mladší kolegyně Nikola Zdráhalová: Někdy ji musíme polít studenou vodou.) To teda kecá. Občas tahám i já ji.
Po dlouhé podzimní tréninkové fázi se už nemůžete dočkat, až 11. listopadu opět začnete závodit ve Světovém poháru?
Jak se to vezme. Mě teď hrozně naplňují i tréninky. Někdy bych ani ty závody nepotřebovala.
V tom jste rovněž unikátem. Trénuje se přece kvůli úspěchům v závodech.
Jasně. Ale čím dál víc cítím, že teď trénuju i pro ta mladá děcka od nás z týmu. Chci je motivovat. Když mě holky vidí, samy se víc snaží. A je super pozorovat, jak jsou pořád lepší.
Taková je tedy vaše nová motivace? Vyhrávat a zároveň sledovat, jak se zlepšují následovnice?
Jo, to mě baví ze všeho nejvíc. Na nich je totiž hrozně moc vidět, jak se zlepšují. Na mně už to vidět není. Já už se můžu jen udržovat.
