Ani po povedené patnáctistovce jste nevěřila, že byste se mohla na pětce ke stříbru vytáhnout? Od Japonky Takagiové vás tehdy dělilo 13,55 vteřiny.
Já na to ani nemyslela. Spíš jsem přemýšlela, že po patnáctistovce mám k medaili hodně blízko, protože ze čtvrtého místa jsem tehdy na Antoinette de Jongovou ztrácela jen osm desetin. Tomu jsem věřila, že těch osm desetin na ni najedu. A když jsem potom měla za sebou i pětku, čekala jsem, až ji dojedou také de Jongová s Takagiovou. A najednou jsem zjistila, že na videostěně ukazují, jak se mění má ztráta při porovnání s Takagiovou.
Ale nejdřív jste se ani nedívala.
To je pravda. Sundavala jsem si brusle a věřila, že můj čas 6:54 mi na bronz vystačí, protože Antoinetta by si musela zajet osobní rekord, aby mě porazila. Když holkám chybělo do cíle už jen pět kol, podívala jsem se teprve na tabuli a na ní bylo vidět, jak se náskok Takagiové hrozně zmenšuje. Tak jsem zpozorněla.
A máte nakonec stříbro. Hodně cenné s přihlédnutím k tomu, v jakém stavu mysli jste byla po pětistovce, že?
To tedy jo. Po všem, co se v sobotu dělo při pětistovce, mi připadá až neuvěřitelné, že ho vezu domů. Když si vezmu, jak jsem to tehdy vzdávala a jak jsem skoro brečela, je to až neuvěřitelný obrat, že mám teď placku v baťohu. Ale ta medaile vlastně nepatří mně. Patří lidem, kteří stáli za mnou, když jsem to po pětistovce nejvíc potřebovala. Což byli Petr (Novák), brácha, Niki (Zdráhalová), Sebek (Druszkiewicz), můj masér. Všichni ti mě přesvědčovali, že na to pořád mám. Taky z domova mi chodily od rodičů zprávy. Jejich povzbuzování, abych nic nevzdávala, bylo pro mě hrozně důležité. Když už jsem si nebyla jistá sama sebou, oni mě podrželi.
První branou k medaili byla v neděli patnáctistovka. Za jejím cílem jste nadšeně zvedla ruce.
Po pětistovce jsem si nebyla jistá, jak bude má patnáctistovka vypadat. Ale zrodil se z ní nakonec můj nejrychlejší čas sezony! Pro mě byla fakt hrozně důležitá, protože jsem věděla, že s de Jongovou na téhle trati nesmím prohrát, nebo jen minimálně.
A porazila jste ji.
Když jsem uviděla čas 1:56,15, řekla jsem si: To je výborný.
Zbývala pětka. Jak se vám jela?
Ze všech tratí nejlíp.
Tentokrát žádné stavy naprostého vyčerpání za cílem?
Ne ne, nebylo to tak strašné jako třeba po trojce. Čas byl zase výborný a mně hned probleskla hlavou olympiáda, která bude už za 341 dní.
To máte takhle přesně spočítané?
Nemám. Dneska mi to někdo řekl, tak teď machruju. Za cílem pětky jsem si hned pomyslela: Kéž by se mi i na olympiádě jela tak dobře jako tady.
TŘI NEJLEPŠÍ. Mistrovství světa ve víceboji vyhrála Ireen Wüstová (uprostřed). Martina Sáblíková (vlevo) byla druhá, Miho Takagiová třetí.
Co jste si pak řekly s vítězkou víceboje Ireen Wüstovou?
Ireen se mě ptala: Jak to děláš, že jezdíš takhle rychle pětku? Tak jsem jí odpověděla: A jak ty jsi mohla jet tak rychle pětistovku? Zasmály jsme se tomu. Od ní bylo moc pěkné, když jsme stály na stupních vítězů víceboje a já jí gratulovala k prvnímu místu, že mi řekla: Já gratuluju tobě, šampionko. Přestože jsme na ledu rivalky, je vidět, že se respektujeme. A to je pro sport i normální život hrozně důležité.
Poprvé v životě s vámi na vícebojařských stupních vítězů stála i Japonka Miho Takagiová. Co tomu říkáte?
Po výkonech, které tady předvedla na pětistovce, trojce i patnáctistovce, si medaili rozhodně zasloužila. Je sympatická, vždycky všem přeje hodně štěstí, není to žádná nafrněná holka. Takže jsem moc ráda i za ni. Ačkoliv v koutku duše mi bylo zároveň trochu líto Antoinetty (de Jongové). Jela tu taky výborné závody, včera předvedla super trojku, dnes si na patnáctistovce zajela nejlepší čas sezony. Bylo to letos hodně vyrovnané.
Ale ty medaile jsou jen tři.
To jo. A každá chybička se trestala.
Ze sezony máte zlato, tři stříbra a celkové vítězství ve Světovém poháru na dlouhých tratích. Jak se vám taková bilance zamlouvá?
Naprostá spokojenost. Tohle stříbro je pro mě už takový nadplán. Jsem moc ráda, jak sezona dopadla. Bylo to namáhavé a hodně dlouhé.
Řekl bych, že šlo vlastně o nejdelší „sezonu“ vaší kariéry, protože z té cyklistické jste bez pauzy naskočila do rychlobruslařské. Jela jste jedenáct měsíců v kuse. Dochází vám, nakolik to bylo šílené?
Mým nohám to dochází a mé hlavě ještě víc. Pro mě bylo dost těžké namotivovat se ještě na tenhle šampionát. Čím déle sezona trvala, tím to bylo náročnější. Ne že bych to vůbec nezvládala fyzicky, ale opravdu spíš z pohledu té hlavy. Ta už chtěla vypnout a myslet na něco jiného, než jsou brusle.
Na oslavu si nyní při večeři dopřejete i vaši oblíbenou klobásu, kterou jste si ještě v průběhu týdne odepřela?
Záleží na tom, jestli na hotelu bude. K obědu ji nabízeli. Když bude i k večeři, asi si ji dám. Teď už si mohu dát cokoliv, na co budu mít chuť - a je mi jedno, jestli to bude zdravé nebo ne.
Čeká vás poslední cesta rychlobruslařské zimy na pohárové finále ve Stavangeru, před kterou už máte jistou trofej pro vítězku Světového poháru na dlouhých tratích. Pojedete ve Stavangeru jen trojku?
Uvidíme. Asi i patnáctistovku. V té jsem ve svěťáku osmá. Pokud na ní chci mít pro příští rok divokou kartu, abych při případné absenci mohla potom nastoupit v A-divizi, potřebuju být letos celkově na patnáctistovce do 10. místa. Už to snad nějak dám. Mohla bych jet ve Stavangeru dokonce i hromaďák, když jsem do osmého místa v Grand World Cupu, ale nemám s sebou na něj věci. Navíc jsem ho letos ještě ani nejela. Nechci to pokoušet.
