Volal jsem minulý týden ve čtvrtek horolezci Radku Jarošovi.
"Stihneme ještě před odletem rozhovor?" ptám se.
"Stihneme, ale nejdřív až v úterý. Od pátku do neděle pořádám oslavu a v pondělí nemám čas."
Padesát let už mu sice bylo na konci dubna, ale protože v době jeho "výjimečného" dne lezl v posledních letech na osmitisícovky, narozeniny slaví až později.
A neměl jen oslavu. Kromě toho odpovídá v posledních dnech novinářům, dělá přednášky... Zkrátka vytížený člověk. V dalších dnech ale bude mít úplně jiný program.
Jaroš tuto sobotu odlétá kvůli aklimatizaci do Peru, kde poleze na téměř sedm tisíc metrů vysokou horu Huascarán, nejvyšší bod tamního státu, a následně už na něj bude čekat další výzva v Himálaji.
Společně s Petrem Maškem, Janem Trávníčkem a Martinem Havlenem se novoměstský rodák pokusí vyšplhat na poslední osmitisícovku - 8 611 metrů vysokou horu K2, jež mu už čtyřikrát řekla: Ne!
Máte sbaleno do Peru?
Ještě jsem nezačal. (usměje se)
Horolezec Radek Jaroš skončil po poslední expedici na Annapurnu s omrzlinami. (12. října 2012)
Vážně?
Opravdu. Třeba teď jsem si teprve pořizoval batoh. Zjistil jsem, že mám ty staré tak rozbité, že mi třeba nefunguje přezka.
Kdy tedy začnete?
Nejdřív ve čtvrtek (řečeno v úterý).
Nejste náhodou flegmatik?
Stejně musím sbalit jen jeden batoh a do něj se moc věcí nevejde. Ale do Pákistánu pak samozřejmě budeme posílat cargo - několik set kilogramů materiálu. Tady se budeme muset vejít do jednoho batohu. Každopádně je pravda, že už mi teď volají moji spolujezdci, jestli mají koupit tohle a tohle... Já jsem se k tomu ale ještě nedostal.
I když to bude zatím jen na tu "malou" expedici do Peru. Není jeden batoh málo?
No však to taky vypadá, že půjdeme na nohách v těch velkých horolezeckých botách do letadla, protože to je vždycky největší objemová a váhová záležitost. Dřív, když jsme byli chudí a nemohli si dovolit třeba nakupovat v zahraničí, tak jsme si vozili jídlo. Teď ne že bychom na tom byli tak špatně, ale limity šly dolů a je to tak přísné na letištích, že se k tomu asi budeme muset vrátit.
A až pojedete na velkou expedici, kolik kil věcí bude v cargu?
Většinou mívá tak čtyři sta až pět set kilo. K tomu ještě přibude jídlo, stany a tak... To všechno přepravíme do základního tábora. To víte, to jsou baterie, notebooky, telefony, spoustu jídla...
Pojďme tedy k expedici. Už jste aspoň nervózní?
Ne, to ne. Ale jsem samozřejmě zvědavý. Snažím se řídit heslem, které jsem psal v knize Hory, má panenko: "Když nejde o život, jde o..." A pak se ještě řídím jedním heslem: "Co nemáš - to nepotřebuješ."
Co myslíte tím druhým heslem?
Když něco důležitého zapomeneme, tak si holt budeme muset navodit takové podmínky, že to nepotřebujeme. V tom je právě jedna z předností horolezců. Jsou zvyklí řešit situace okamžitě podle toho, jaká zrovna přijde. Musíme improvizovat, poradit si v každé situaci. Proto se tím řídím.
horolezec Radek Jaroš
Změnil jste se poté, co jste přišel o prsty na nohou z předchozí expedice na Annapurně?
Změnil. Tak třeba ty omrzlé prsty mi přinesly větší slávu než všechny vylezené osmitisícovky před tím (usměje se).
A co se osobnosti týče?
No, tak co si budeme povídat, byly to pro mě dva roky na nic. I když jsem se k tomu tvářil nad věcí a kladně, tak sedm operací, kdy je člověk vždycky na měsíc odepsaný, do toho mě pokousal ten pes, to jsem byl další měsíc vyřízený, a ještě když se ta poslední operace nepodařila a zase jsem nemohl tři měsíce vůbec nic dělat... To se samozřejmě na člověku, který je zvyklý se neustále pohybovat, podepíše. Na druhou stranu si vždycky říkám, že jsou na tom lidé hůř. Vím to. A vážím si toho, že si mohu plnit sny a že mám čas i prostředky. Takže si myslím, že nemůžu fňukat.
Jste od té doby opatrnější při některých činnostech?
To ani ne. Ale určitá omezení tam určitě jsou. Já jsem měl většinu operací na levé noze, takže dlouho byla namáhaná jen ta pravá. A to se pak samozřejmě odráží. Tělo není po padesáti letech hloupé, je na něco zvyklé. Takže se problémy stěhují přes záda, kolena, stehna až třeba do kyčlí. Do toho mi ještě zjistil profesor Pavel Kolář, že mám zlomený pátý bederní obratel. I když je obratel starý, tak to vysvětluje i nějaké problémy, které jsem měl v kyčli a v zádech... Ale to jsem odbočil. Ta omezení tam opravdu jsou, protože mám teď z těch deseti prstů nějakých osm jinak zakončených. Čili různé poskoky, odšlapy a tak dělám úplně jinak. A přiznám se, že si na to teprve zvykám.
Není tedy nakonec ten pokus zdolat K2 letos risk?
To zase ne, takhle to nevidím.
Jan Trávníček a Radek Jaroš pod vrcholem Annapurny.
Došel jste někdy během těch měsíců trápení k závěru, že už na to kvůli zdraví nebudete mít a že už na K2 nepolezete?
Přiznám se, že to mě nenapadlo.
Devět osmitisícovek jste dal na první pokus, čtyři na druhý a K2 už jste se snažil zdolat čtyřikrát, ale pokaždé vás odmítla. V čem je tak drsná?
Je tam jednoznačně nejhorší počasí. Stačí mrak, který visí na K2 ve stěně zhruba mezi sedmi až osmi tisíci metry - díky určitému mikroklimatu a určitému směru větru. A naproti - na druhé osmitisícovce, která je přes údolí vzdušnou čarou ani ne deset kilometrů - jsou takzvané vrcholové dny. V tu dobu je na K2 zavřeno, přitom je to od sebe kousíček. Ale dovede si holt vytvořit takové mikroklima, které zavře všem návštěvníkům.
Dá se vůbec dopředu na internetu zjistit, jaké tam bude počasí?
Vyloženě lehce na internetu ne, protože jsou to přeci jen opuštěná místa. Ale já mám domluvenou spolupráci s Alenou Zárybnickou (meteoroložka z ČT), která nám bude předpovídat počasí. Oni mají přístup ke zdrojům, buďto se k nám tedy donesou zprávy formou SMS, nebo na e-mail.
Kolik potřebujete dní na to, abyste se dostal ze základního tábora, který budete mít v pěti tisících metrech, na vrchol?
Když víme, že bude pět dní hezkého počasí, tak jdeme do akce. Potřebujeme tři dny na cestu nahoru, dva na cestu dolů. Samozřejmě je potom ideální, když se počasí ještě upřesňuje, aby nás například nezaskočila bouřka či nečekaná změna počasí nebo tzv. výškový vítr. Já jsem si myslel, že fouká rychlostí sto až dvě stě hodin, a na Wikipedii jsem našel, že se na vrcholcích Himálaje pohybuje jeho síla mezi sto až sedmi sty kilometry v hodině. Tohle nás nemůže postihnout. V okamžiku, kdy bychom byli v této době ve výškových táborech, byl by to průser.
Vím, že tohle asi bude otázka, na kterou těžko najdete přesnou odpověď. Přesto: kdy byste se přibližně měli vydat ze základního tábora směrem k vrcholu?
To je vážně těžká otázka. Předpokládám, že bychom mohli mít v polovině července postavený základní tábor. Když bude dobré počasí, tak se budeme snažit postavit tři výškové tábory, abychom se dostali do výšky až 7 400 metrů, kde se většinou staví třetí výškový tábor. Při druhé periodě dobrého počasí bychom už mohli uvažovat o vrcholu. Ale to by vyšlo jedině, kdyby vše klapalo. Můžeme tam klidně trčet měsíc a být zoufalí.
Radek Jaroš
|
Mluvil jste o počasí, které může zadělat na pěkné problémy. V jaké jiné situaci se ještě musíte otočit a jít zpět dolů?
Počasí je základní problém. A druhým problémem je, když člověk cítí takové vyčerpání, že už mu začíná jít o kejhák. To je pak na každém, aby to zvážil a nakonec vyrazil dolů.
Kdo má poslední slovo? Nebo každý rozhoduje sám za sebe?
Ano, každý rozhoduje sám za sebe. My nejsme tým, kde někdo někomu něco přikazuje. Pokud jeden řekne, že nechce jít dál, tak nejde. To je na něm.
Dokážete říct procentuální šanci, jestli to dáte?
(usměje se) V Pákistánu na to říkají: Když bůh dá.
A dá?
To já bohužel nevím. Kdyby to záleželo jen na mých zkušenostech, tak si klidně tipnu, ale bohužel to záleží na klimatických podmínkách. A já nevidím tam nahoru, co nám míchají.
Kdyby namíchali něco nepřekonatelného a popáté jste K2 nezdolal. Co dál?
Nic. Svět se nezačne otáčet v protisměru. Pro mě to bude smutné. Tragédie to ale nebude. Opět heslo: "Pokud nejde o život, jde o..." Člověk samozřejmě bude zklamaný, ale budu mít pocit, že jsem pro to udělal všechno.
19. 5. 2011: Radek Jaroš na vrcholu Lhoce (8 516 m)
Naposledy udělal všechno?
Rozhodně bych tam nejel hned příští rok znova, ale že by to nabralo konec snažení, že bych se tam nevrátil třeba za tři za čtyři roky, to určitě netvrdím. Nebo rozhodně by to nebyl konec lezení. Odpočinul bych si od ní, lezl si, realizoval jiné věci a dost pravděpodobně se tam vrátil.
Čili ač vám letos bylo padesát, fyzicky se cítíte pořád dobře?
Ano. Pokud budu mít šanci se připravovat, trénovat a neskolí mě nějaký problém, tak si myslím, že s přístupem k tréninku, jaký mám, si troufnu ještě pár let šlapat ke špičce v hodně velké formě.
