Ta vzpomínka zahraniční kajakáře strašila, jelikož nic podobného žádná jiná země nikdy nepředvedla. Pořadí 1. Prskavec, 2. Tunka, 3. Hradilek, 4. Přindiš při loňském Světovém poháru v Praze bylo dokonalým k.o. konkurenci. Převedeno například do hokejové mluvy připomínalo výsledek Česko - zbytek světa 10:0.
Ne, další takové české mistrovství už v Praze nedopustíme, slíbili si před dvěma týdny po evropském mistrovství v Tacenu dva staří mazáci, Slovinec Kauzer a Němec Schubert.
A vskutku... nedopustili.
Přesto byl konečný obrázek opět stejný: rozjásané české tváře a poražený zbytek světa.
A ZASE ČESKÉ VÍTĚZSTVÍ. Vít Přindiš ovládl Světový pohár v Praze.
Vítězem je Vít Přindiš, druhý Jiří Prskavec. Až za nimi se na třetí příčku vmáčkl Sebastien Schubert. Což pro něj vlastně bylo i malým vítězstvím. Však také hned říkal: „Skončit tu třetí za dvěma Čechy, s tím jsem spokojený.“
Triumfující Přindiš se jen usmíval: „Ono to už vážně vypadá, že si tady ty závody docela dáváme. Že vyhráváme kvalifikace, semifinále, finále. A vždycky je někdo z nás, Čechů, vepředu.“
Prskavec pohodil hlavou a usoudil: „Tenhle výsledek bude kluky odjinud zase hodně žrát. Takže příští rok si před mistrovství Evropy v Praze na nás budou brousit zuby a přijedou sem na dlouho trénovat.“
Schubert přitakal: Ano, takový je skutečně jeho plán. Spousta tréninků v Troji. „Potom v Praze třeba i vyhraju.“
Ovšem Prskavec má v rámci zdravého hecování pochopitelně plán jiný: „Zase z toho uděláme české mistrovství a zabereme si všechny tři stupně.“
Kategorie K1 muži je ve vodním slalomu kategorií královskou, nejvyrovnanější a také nejpočetněji obsazovanou. V Praze v ní soupeřilo v kvalifikaci 81 závodníků z 35 zemí.
Tím víc je česká dominance cennější.
Počínaje rokem 2012 se datuje nebývalé zlatokopectví (případně stříbro- a bronzokopectví) téhle rozesmáté české party.
Vavřinec Hradilek byl stříbrným olympionikem v Londýně 2012, mistrem světa v Praze 2013 a později i vicemistrem Evropy.
Po jeho éře přišel čas Jířího Prskavce. Ke světovému stříbru z roku 2013 přidal hned tři tituly evropského šampiona, titul mistra světa z Londýna 2015 i bronzové medaile z olympijského Ria 2016 a letošního evropského mistrovství v Tacenu.
Do rozjetého českého „vlaku“ naskočili rovněž Vít Přindiš, evropský vicemistr z Vídně 2014, a Ondřej Tunka, loni celkově druhý ve Světovém poháru.
Společně jsou navrch aktuálními mistry světa a Evropy v hlídkách.
Svět žasne - a trochu se i bojí.
Sobotní pokus o repete loňské pražské superdominance tentokrát narušil šťouch Vavřince Hradilka v semifinále, který jej odsoudil na jedenácté, první nepostupové místo.
„Byl to milimetrový šťouch, nepříjemný závod, foukalo, prostě škoda,“ litoval.
Jinak ale pořadí semifinále znělo: 1. Přindiš, 2. Tunka, 3. Prskavec. Přesto, že otec a kouč Jiří Prskavec starší měl na chodníku u kanálu tep nebetyčně vysoký, brumlal „pojeď, pojeď“ a strachoval se, aby ta přece jen trochu zadrženější jízda synovi na postup stačila.
Finále už Prskavec mladší opět napálil, co to dá. Bohužel, dalo to i jednoho šťoucha. „Takový malinkatý škrtnutí o kůži,“ popisoval dotek branky číslo 13. „Slyšel jsem pak už během jízdy od hlasatelů, že mi toho šťoucha připsali, tak jsem to zkusil ukrátit. Ale tahle trať byla tak obtížná, že se ukracuje těžko. Navíc mi ke konci došly síly a kousla se mi loď ve válci pod protivodou.“
Navzdory všem zádrhelům uviděl za cílem u svého jména číslo 1.
Vedl... a jen dva čeští parťáci zbývali na startu.
„Ale vyhrát s takovou jízdou by nebylo zasloužené, vážně ne. Někdo z našich dvou dalších kluků mě určitě udělá,“ usoudil Prskavec.
Ondřej Tunka to nezvládl, průjezdy na hraně rizika mu vynesly padesátivteřinovou penalizaci za neprojetí branky.
ŠKODA TÉ KULE. Padesátivteřinová penalizace za těsné neprojetí branky odsoudila Ondřeje Tunku k sedmému místu ve finále.
Ovšem byl zde ještě Vít Přindiš. Osmadvacetiletý borec, jehož talent i píle jsou nesporné, jen ta medailová sbírka zatím tak početná není.
„Zrovna Vítek se už tolikrát ocitl na hraně úspěchu, že by si moc zasloužil, aby mu finále dneska sedlo,“ vykládal nezištně Prskavec.
Následující scény proto byly pozoruhodné a bouřlivě fandící diváci si je mohli vychutnávat. Češi už měli jisté vítězství. Přindiš, nejrychlejší muž semifinále, se rval s brankami i s peřejemi. Prskavec, průběžně vedoucí závodník finále, čekal v lodi za cílem - a fandil kamarádovi, kterému přál vítězství.
Nerozhodla setina, jako loni mezi Prskavcem a Tunkou, ale 83 setin.
Vít Přindiš jásal, padl za cílem v kajaku do vítězného záklonu, objal se s Prskavcem. Později vykládal: „Tohle vítězství je nejemotivnější den mé kariéry. Je víc než evropské stříbro.“
Druhý Prskavec naslouchal a zdůraznil: „Je dobře, že si to s klukama přejeme a že si navzájem fandíme.“
Zároveň jeden druhého výkonnostně vytahují nahoru, výš a výš, až úplně nejvýš.
Jediná zlatá medaile dosud v kolekci cenných kovů této kajakářské party chybí. Ta však bude k mání až za tři roky v japonských vodách. Každý z těch čtyř po ní tolik touží. Ale pouze jeden z nich dostane v olympijském Tokiu šanci o ni bojovat.
Kolektivní českou dominanci, kterou nejsou při Světovém poháru v Praze schopni narušit soupeři, totiž dokáže ještě před zahájením olympijských bojů naleptat pravidlo MOV, povolující start pouze jednoho kajakáře z každé země na hrách.
Bude to potom na jediném z nich.
Jek že to říkali čtyři mušketýři? Jeden za všechny...
