Restaurace Sakhumzi leží ve Vilakazi street, v jediné ulici na světě, kde bydleli dva nositelé Nobelovy ceny: Desmond Tutu a Nelson Mandela, nejznámější odpůrci apartheidu, s kterým se Jižní Afrika potýká dodnes.
Oblečení do reprezentačních dresů slavili titul všichni bez rozdílu barvy pleti.
Ragbyové zlato rasově rozdělenou zemi znovu spojilo.
Poprvé v roce 1995 po prvním titulu, kdy první černošský prezident země Nelson Mandela fandil z tribuny v dresu s číslem šest kapitána Francoise Pienaara, kterému po vítězném utkání nad Novým Zélandem předal pohár Webba Ellise.
Podruhé v roce 2007, kdy na triumfu ve Francii měli velký podíl křídelníci tmavé pleti Bryan Habana a JP Pietersen.
A potřetí teď.
MS v ragby 2019Program a výsledky |
Abyste pochopili, ragby bylo léta v Jižní Africe sportem výhradně pro bílou menšinu, pro bohaté. U prvního titulu byl jediný černoch Chester Williams, který v září dva týdny před startem letošního mistrovství světa v Japonsku zemřel na infarkt. A v sobotu ve finále v Jokohamě nastoupilo za vítěze šest ragbistů tmavé pleti.
„Při prvním titulu sice ragby patřilo jen bílým, ale tenkrát to pro zemi byla skutečná změna,“ líčil reportérovi agentury Reuters fanoušek Sibusiso Radebe ze Soweta.
Letošní triumf je mnohem víc významný. Jihoafričany k němu dovedl Siya Kolisi, první černošský kapitán ragbyové reprezentace.
Zpravodajství z finále |
„Za svůj život jsem naši zemi nikdy neviděl tak jednotnou jako dnes,“ řekl osmadvacetiletý rojník v emotivní řeči po finálovém utkání. „Pocházíme z různých prostředí a z různých ras. V naší zemi máme tolik problémů, ale společně jdeme za jedním cílem. Chtěli jsme ukázat, že jsme jednotní.“
Jeho příběh je až kýčovitý. Jak se z chudého chlapce stal národní hrdina.
Vyrůstal v neutěšených poměrech nuzné čtvrti Zwide v Port Elizabeth. Když se Jihoafričané poprvé stali mistry světa, neviděl to, protože v rodině neměli televizi. Matka mu zemřela, když mu bylo patnáct.
Byly dny, kdy neměl co jíst. Když se honil za šiškou, neměl boty.
Vychovávala ho babička. Získal stipendium a na střední škole hrál ragby. V osmnácti si ho všiml Rassie Erasmus, současný kouč národní mužstva. „Měl talent, to nešlo přehlédnout,“ líčil kouč.
Přivedl ho do Stormers, profesionálního klubu v Kapském Městě. „Tvrdě jsem pracoval,“ poznamenal Kolisi.
Když Erasmus coby sportovní ředitel ragbyové unie loni na v březnu převzal rozklížené národní mužstvo, kapitánem jmenoval právě Kolisiho.
„Nebylo to proto, že bychom chtěli zařídit, aby za námi celá země stála. Siya byl prostě nejvhodnější kandidát, nejlepší z klubových kapitánů,“ podotkl Erasmus. V té době netušil, že z toho bude tak velká věc.
Společně po roce a osmi měsících došli ke světovému titulu.
„Vždycky jsem si myslel, že by bylo příliš pohádkové vidět, jak Siya zvedne pohár. Nemohl to přijít v lepší čas. Bude to mít významný dopad pro naši zemi,“ prohlásil John Smit, kapitán mistrů světa z roku 2007. „Pro mě, pro chlapa, který titul kdysi vyhrál, má tohle vítězství větší význam.“
Finále proti Anglii bylo pro Kolisiho jubilejním padesátým startem za reprezentaci.
Sestřih finále |
„Jako Jihoafričané jsme opravdu pyšní, moc lidí nám šanci nedávalo,“ řekl Kolisi po finále. „Bylo to zvláštní pro nás všechny. Nikdy jsem necítil takovou podporu od lidí z domova. Nevím, jestli bychom to bez nich dokázali. Trenér nám řekl, že nehrajeme sami za sebe, že hrajeme pro lidi u nás v Africe.“
Trofej za triumf na mistrovství světa zvedl na jokohamském stadionu společně s prezidentem země Cyrilem Ramaphosou, který měl na sobě dres s Kolisovým číslem šest.
