Modrý běh na podporu boje s autismem, Sportovní hry mateřských škol, Festival sportu, Sportmanie... To je malý výčet akcí z uplynulých týdnů, u kterých najdete rukopis Přemysla Švarce. Vlastně se zdá být skoro nemožné, že by 32letý triatlonista z Plzně měl ještě čas na závodění. Jenže tohohle chlapíka těžko utaháte...
„Těším se, že v červenci na chvíli skončí všechny projekty a budu mít čas jen na závodění a na tréninky,“ líčil Švarc před začátkem léta.
Pořád vás triatlon baví jako před deseti lety?
Baví, bez debat. Ale kdo ví, tohle může být moje poslední sezona. Proto se nechci stresovat, chci si triatlon užívat. Jenže skloubit vrcholový sport s řadou dalších aktivit, které mám, je složité. Problém je, že moc neumím říkat ne (pousměje se). Občas si tedy někde uvnitř vyčítám, že jsem buď s triatlonem už neskončil, nebo naopak nedokázal odmítnout jiné pracovní nabídky.
Je to už příprava na život po konci aktivní sportovní kariéry?
Já byl vždycky realista. Už před pěti šesti lety jsem vnímal, že vrcholový sport není na vždycky a člověk potřebuje mít nastartované jiné aktivity. Začal jsem s tím už před olympiádou v Londýně v roce 2012. Objížděl jsem školky, školy, dělal besedy. K tomu mi samozřejmě kvalifikace do Londýna moc pomohla. Nastartovalo se to.
Zrodil se i Festival sportu, který se letos v červnu konal v Plzni už počtvrté. Jste na něj pyšný?
Před čtyřmi lety jsme na něm začali dělat s Kačkou Emmons a Nadací sportující mládeže. Rozběhl se do rozměrů, které jsme si tehdy vůbec nedovedli představit. Akce, kterou navštíví ročně sedm tisíc lidí, vyzkouší si na padesát sportovních odvětví. Kačka už z toho kvůli rodině musela vystoupit, teď to děláme ve třech, ve čtyřech lidech.
Změnila se vám i sportovní kariéra, z olympijského triatlonu jste přesedlal na střední tratě. Proč?
To bylo rozhodnutí, které jsem si nevybral sám. Ještě loni v září bych vám řekl, že bezhákové střední triatlony nikdy dělat nebudu. Bohužel, loni jsem kvůli vleklému zranění skončil celosvětově jako druhý náhradník na olympiádu v Riu. Tím, že jsem se nekvalifikoval, mě vyhodili z centra sportu ministerstva vnitra. Přestože jsem byl v pořadí nejvýš z Čechů a přestože jsem mladší než Honza Čelůstka, tak mi bylo řečeno, že výkonnost už neodpovídá a že jsem moc starý na to, abych mohl myslet na Tokio...
A přišel jste o zdroj obživy.
Tím, že jsem ztratil zaměstnavatele v profisportu, jsem měl dvě možnosti. Buď skončit, nebo dělat polovičního Ironmana, tedy střední triatlon. Zvolil jsem druhou variantu.
Uživí vás?
V tom problém není. Co se týká prize money, je poloviční Ironman lépe dotovaný. A závodů je mnohem víc, člověk si může vybrat i ty, kde je menší konkurence. A za druhé - ty závody jsou hlavně v Evropě. Není to jako seriál mistrovství světa v olympijském triatlonu, kdy je každý závod na jiném kontinentu. Rozpočet na sezonu se tak nevyšplhá na 450 tisíc, ale na 200 tisíc korun. Takže z hlediska rozumu to rozhodnutí bylo správné...
Ale?
Ale musím přiznat, že olympijský triatlon mi chybí. Ten adrenalin, stres. Ty vteřinky rozdílu, těsnoty na kole... Rád se do něj vracím. V únoru jsem se loučil na Světovém poháru v Kapském Městě čtyřiadvacátým místem. Tím jsem splnil i nominační kritéria na mistrovství Evropy ve sprintriatlonu a na konci června mohl jet do Düsseldorfu. (Švarc šampionát po pádu na kole dokončil na 49. místě, pozn. aut.)
Teď už jste olympijský triatlon opustil definitivně?
O prázdninách mám v plánu jen střední triatlony. Ale kdo ví, třeba se mi bude tak stýskat, že se někam přihlásím. Mám tu výhodu, že v rankingu jsem stále druhý z Čechů za Honzou Čelůstkou. Dokonce toho svaz občas využívá, někam mě nahlásí a na poslední chvíli přehlásí někoho z mladíků. Občas se tak děje i bez mého vědomí, což mě trošku štve. Ale už nejsem v reprezentaci a nic s tím nenadělám.
Středním triatlonem jste předtím pohrdal?
To ne, ale je o něčem jiném. Není o tom, že začnete na maximum, jste v laktátu od začátku do konce a doufáte, že se umístíte nahoře. Ve středním triatlonu se víc přemýšlí. Trvá čtyři hodiny, budujete si taktiku, strategii. To se mi vyplatilo třeba na nedávném Czechmanovi. Na kole se mi jelo fakt špatně, proto jsem si počkal na skupinu lidí. A i když v bezhákovém triatlonu musí být rozestupy deseti metrů, pořád vám to psychicky pomáhá, jste v kontaktu. Odpočinul jsem si a i když jsem měl před během ztrátu čtyři minuty na Slováka Paľo Šimka, vychutnal jsem si závěr a vyhrál. A to Paľo není žádné ořezávátko, byl na olympiádě, ve středním triatlonu několikrát na bedně i na velkých závodech. Mně pomohlo i extrémní horko.
To vám vyhovuje?
Závody mistrovství světa v olympijském triatlonu jsem zažil v Mexiku, v Austrálii... Tam, kde jsou čtyřicítky a velká vlhkost. To ve vás je a v těchhle chvílích to pomůže.
Ve středním triatlonu existují dva větší seriály, Ironman 70,3 a Challenge Family. Proč jste si vybral ten druhý z nich?
Důvody jsou dva. Pravidelně v Evropě je tam větší konkurence a tu já potřebuji, abych byl spokojený. Nenaplní mě závody, kde se čeká, že vyhraju, já to očekávám taky a nakonec se to i stane. Raději budu sedmý, ale s vědomím, že do toho dávám 110 procent. A druhým důvodem jsou prize money. Tady jsou vyšší, já se tím živím a musím přemýšlet i v tomhle směru.
V Ironmanovi to je jiné?
Peníze jsou podobné, ale je tam vyšší startovné a Ironman ho navíc neodpouští zdarma. Musíte mít celoroční licenci, což v Challenge není. A když máte v Challenge výsledky, startovné občas může být zdarma. Pak se náklady sníží. Nedávno jsem byl v Rimini a celý závod mě stál 12 tisíc korun včetně ubytování, dopravy a jídla. Světový šampionát v olympijském triatlonu je někde jinde, tam se v Evropě dostanete na 35 tisíc. A to nemluvím o Austrálii nebo jižní Americe.
Závodíte za plzeňskou Slavii VŠ i za Triexpert Milt Team. To lze?
V triatlonu ano. Je to specialita, svaz má díky tomu víc příspěvků. Platíte za mateřský klub a pak i za profesionální stáj.
Ještě jednou k olympijskému triatlonu. V září se koná v Karlových Varech poprvé jako součást Světového poháru. Je to pro vás velké lákadlo?
Obrovské. A zároveň velký otazník. Honza Řehula (šéftrenér reprezentace) mě podporuje a jsme domluvení, že když tam budu chtít jet, místo budu mít. Přijedou i bratři Brownleeovi, absolutní špička. Ale Vary jsou extrémně těžká trať a když budete poloviční, dostanete o kolo. Loni dokončilo 15 lidí ze 40, letos to nebude jiné. Pro mě by to znamenalo, že bych se v srpnu musel pořádně připravit. A to by znamenalo jen trénovat, nezávodit v Challenge, odmítnout další projekty. A to nevím, jestli chci. Jestli to má být poslední sezona, chci si ji užít. Na konci července bych hodně rád uspěl na Challenge Tri Prague. A pak si vychutnal pár dalších závodů, které mě lákají. Uvidíme...
