Při rozhovoru ji občas zachvacoval těžký kašel. "Vysokohorský kašlík. Jako když vám někdo rve nůž pod žebra. Cestou dolů už jsme totiž neměli teplý čaj a prolévali se studeným," líčila unavená, ale usměvavá po pátečním příletu do Prahy.
Kdy jste si poprvé řekla: mám Everest za sebou?
Když jsme slézali z Nord Colu, šel nám naproti táta a vytáhl slivovici.
Zažila jste někdy větší zátěž než výpravu na nejvyšší horu světa?
Ne. Fyzicky to bylo nejtěžší, co jsem kdy zkusila. Nejde vybrat nejtěžší část. Výstup je vyvrcholením toho, že člověk stráví měsíc a půl v základním táboře, dělá vynášky, leze do výškových táborů. Organismus průběžně strádá a pak už to jde jen do minusu. Ale povedlo se.
Jaké byly poslední metry výstupu?
Když už se hřebínek zvedal a vrchol začínal být opravdu hmatatelný, říkala jsem si: tohle už musím dolézt. I když to bylo sakra pomalé.
Vychutnala jste si, že jste nahoře?
Mluvili jsme pak s Pavlem Bémem, který si to nahoře docela užíval. Já moc ne. Byla hrozná zima, minus třicet stupňů, vylezlo sluníčko. Čekal nás opravdu nepříjemný návrat. Určité úseky trasy se mi nelíbily už cestou nahoru. Když jsem si říkala, že je ještě uvidím, moc se mi do nich nechtělo.
Byl výstup na Everest také okamžikem, kdy jste se v životě nejvíc bála?
Jo. Po půlnoci ve vrcholový den jsem se zhoupla docela blbě na laně.
Zmínila jste pražského primátora Pavla Béma. Kde jste se potkali?
V Káthmándú. Až tam jsme si udělali první oslavu. Potkali jsme se se Šerpy, dorazili do kultovní hospůdky Rum Doodle. Expedice se tam potkávají, podepisují takové botičky. Dala jsem si steak a pivo. Ale na žaludek mi to úplně nesedlo.
Stejně jako primátor jste se vydala na vrchol s kyslíkem. Proč?
V rámci okolností, když jsme viděli situaci nahoře. Zůstal tam hrozně skvělý kluk Libor (Kozák), který se pokoušel o vrchol ve stejný den jako my. To se člověk rozhoduje o prioritách. Aty pro mě byly fungovat, žít, dělat jiné věci.
Někteří horolezci však výstup s kyslíkem neuznávají, protože ubírá dva tisíce výškových metrů.
Ať si to každý pořeší, jak uzná za vhodné. Tohle byla naše volba. Přeju hodně štěstí všem dalším. Ať to zkusí, jak umějí.
Nebude vás přeci jen lákat zlézt Mt. Everest i bez pomoci kyslíku?
Potom, co se tam letos přihodilo a kolik jsem tam viděla průšvihů, mám k té hoře obrovský respekt. Těžko říct. Kdyby mi to sedlo, někdy to třeba zkusím, ale teď na to rozhodně nemám.
Na Everest jste lezla s Taši Tenzingem, vnukem Norkeje Tenzinga, který jej s Edmundem Hillarym zdolal jako první. Pro něj to byl poslední výstup. Co jste si nahoře pověděli?
Jen jsme se objali, řekli si, že dobrý. Každý jsme udělali pár fotek a mazali dolů. S Tašim to bylo úžasné spojení a skvělé dva měsíce. Lezli jsme jako parťáci, dva hlavní lezci v expedici. K sobě jsme měli dva Šerpy. Jeho děda byl s Hillarym první na Everestu, já jsem byla první Češka. Byl na to docela pyšný.
Nemohla jste se dočkat první sprchy. Jaká byla?
(Blaženě se podívá) Orgasmus.
V nejbližších dnech se možná sejdete s prezidentem Václavem Klausem. Těšíte se?
To bude dobrý.
A dál, jaké máte plány? Vrátíte se k práci na ministerstvu v Londýně?
Ne, to je uzavřená kapitola. Budu v Praze, doma je dobře. Chci být s rodinou, známými. Zní to jako klišé, ale byla jsem čtyři roky pryč a jezdila na skok na návštěvy. Chtěla bych si užít léto a v září by se mohlo zase začít něco rýsovat.
Vaše sestra Denisa říkala, že by si teď přála, abyste se chvíli držela při zemi. Co vy na to?
To slíbit nemůžu. Když se něco naskytne, jsem pro každou špatnost.
 Horolezkyně Klára Poláčková. |
