"Bohemku mám ráda, naplňuje mě," říká dvaadvacetiletá plavkyně pocházející z Karlových Varů. Svému klubu dělá čest. Vždyť o víkendu posbírala v podolském bazénu čtyři české tituly, když zvítězila na 50, 100 a 200 metrů prsa a s Bohemians ovládla také jednu ze štafet.
Úspěchy sbírá i v Americe, kde drží školní rekord na 200 metrů prsa, získala několik úspěchů na univerzitním mistrovství USA a dostala studijní ocenění za dobrý průměr známek.
Čtyři zlaté z mistrovství republiky. Lepší to ani být nemohlo, že?
S umístěním jsem velmi spokojená. Ale na dvoustovce jsem si představovala lepší čas.
Nejste na sebe příliš přísná?
Vždycky jsem na sebe přísná. Nikdy se nespokojím se svými výsledky, což souvisí s mou dravostí v bazénu.
Většinu roku trávíte ve Spojených státech. Proč jste se rozhodla do zámoří odejít?
Tatínek je voják z povolání, pracuje na generálním štábu a dostal práci od NATO v Norfolku ve Virginii. Já jsem tam začala plavat a jezdit na závody, na kterých si mě vyhlédlo několik univerzit. Vybrala jsem si Tennessee, kde se mi nejvíc líbil studijní i sportovní program.
Jakému oboru se na univerzitě věnujete?
Asijským studiím a byznysu. Takže se učím například čínsky.
Čím byste se chtěla zabývat po skončení plavecké kariéry?
Plánuji zůstat ve Státech, protože jsem se zasnoubila s Američanem, který žije v Kalifornii. Tam je hodně čínských společností spolupracujících s lodními firmami. To by mě lákalo, chtěla bych pracovat v oblasti export-import, logistiky a obchodu.
Přitom stále zůstáváte členkou Bohemians Praha. Proč?
Naplňuje mě to. Pocházím z Karlových Varů, do Prahy jsem přišla na gymnázium Přípotoční. V Bohemians mi hodně pomohli, je to můj domovský klub a mám tam hodně kamarádů. V Bohemce se mi prostě líbí.
Co vám dala Amerika po plavecké stránce?
V Tennessee se mi trénuje lépe, protože tam vládne týmová atmosféra. Když už nemůžeme fyzicky, navzájem se tlačíme. To v Česku tolik není.
Prý jste také získala zdravé sebevědomí a nic pro vás není nemožné?
To je pravda. Mnohokrát jsem zažila, že když se někomu zdálo něco nemožné, tak to přesto zvládl. V patnácti letech jsem se bála každého tréninku. Teď vím, že to dělám pro sebe, abych se zlepšila, a snažím se překonávat cíle od svého trenéra. Víc si věřím a jako závodník jsem se zlepšila. Ve sportu je to podstatné.
To je příznačné pro americké sportovce. Ti nejedou na olympiádu s cílem postoupit do finále, ale zvítězit.
Je to tak. Na tréninku jsme se naučili, že to, co si člověk zabuduje do mysli a věří tomu, se také stane. Všude říkáme, že vyhrajeme. A když se to nepodaří, tak nikdo nikoho neodsuzuje. Nikdy jsem nezažila, aby na mě trenér křičel, i když jsem plavala špatně. V tom případě se musí trénovat, trénovat, trénovat a příště to vyjde.
Jaké před sebou máte cíle?
Ve středu odlétám do Šanghaje na mistrovství světa, kde bych chtěla postoupit do semifinále. Pak mě čeká světová univerziáda. Tam bych ráda bojovala o medaile.
Myslel jsem spíš vaše sny.
To je teď olympiáda. Chtěla bych zaplavat limity a zúčastnit se her v Londýně.
Jen zúčastnit? To jste toho amerického sebevědomí zase tolik nepobrala.
Tak dobře, ráda bych do finále. Věřím, že tam už se může stát cokoliv. Ale zase nejsem tak poameričtělá, abych myslela jen na medaili. Jsem realista a vím, že proto musím hodně trénovat.
