Vyhrála letošní Světový pohár v dálkovém plavání. Ze sedmi závodů, z nichž většina měřila přes 32 kilometrů, ve třech zvítězila. Nejhůře skončila pátá. Celkově nasbírala 102 bodů stejně jako Pilar Geijová z Argentiny, která ale neměla tolik prvních míst.
„Je to pro mě obrovský životní úspěch,“ řekla devětadvacetiletá plavkyně Komety Brno a rodačka z Blanska. „Důležité bylo, že jsem letos měla možnost startovat na všech závodech, bez toho bych na prvenství myslet nemohla.“
Silvie Rybářová ve SP 2014Santa Fe - Coronda, 57 km (Argentina) - 1. místo |
Kde se ve vás bere síla zvládat tak dlouhé tratě?
To je tím, že to dělám strašně dlouho, mám už naplaváno velké množství kilometrů. Velkou roli dělá psychika. Pět let už spolupracuji s psychologem. To je pro hodně sportů důležité, i když se o tom moc nemluví, v České republice se to spoustě lidí nezamlouvá. U mě to však je důležitá část výkonu.
Čím je pro vás psycholog tak důležitý?
Naše závody trvají dlouhou, i šest až deset hodin, což je normální pracovní doba. A také máme rozličné podmínky, závodíme v řece, na otevřeném moři, v jezeře a všude tam můžete potkat jakoukoliv příšeru. Nebo je studená voda, s kterou jsem se letos také potkala a dost s ní bojovala. Těžké je i ustát roli favorita. Je tam hrozně moc faktorů a s těmi mi psycholog pomáhá.
Studená voda vás překvapila kde?
V Kanadě, v Robervalu. To jsem se dvaatřicet kilometrů, od začátku až do konce, třásla zimou. Vylezla jsem podchlazená, měla jsem tělesnou teplotu jednatřicet stupňů, To byl docela boj.
Opravdu se bojíte všech příšer, a přesto do vody vlezete?
Ano. Jsou různé případy, že někoho kousla ryba, nebo ho uštknul had. Z toho mám strach.
Jak ho překonáváte?
Bojuji sama se sebou. Říkám si, že se sice může něco stát, ale že to zase až tak obvyklé není. Navíc, kolem nás jsou doprovodné loďky. Na nepříjemné věci se snažím hlavně nemyslet.
Nejhorší je, když plavec zůstane ve vodě sám, že?
Je to tak. Stalo se mi to při posledním závodě Capri - Neapol, to jsem pět hodin plavala sama a vedle byla jen jedna loďka, která toho ode mně moc neodežene. Bylo to těžké. Viděla jsem i žraloky.
Už vás při závodě něco kouslo?
V Argentině ryba palometas, to je druh piraní, ale není tak agresivní, není v takových hejnech, aby mě sežrala. Nebezpeční jsou hadi, anakondy. Kolikrát raději nechci vědět, co zrovna v dané oblasti může být. V moři jsou medúzy, různé rybičky, nemám to ráda, ale když je krásné moře a vidíte až na dno, tak si to někdy i užívám. Pode mnou plavou hejna ryb a ty se bojí více než já.
To máte čas kochat se přírodou?
Někdy ano. Když se nemusím tolik zabývat taktikou a hlídat si soupeřky. Když plavete v balíku, tak na to prostor není.
Co vás vůbec přivedlo k dlouhým tratím?
Plavala jsem v bazénu čtyři sta polohovku, osm set a patnáct set metrů kraul, ty delší disciplíny, tíhla jsem k nim. Zlom ale přišel, když jsem přešla k trenéru Tobiášovi. To jsem začala trénovat se skupinou kluků, začali jsme zvyšovat kilometráž, zkoušet pět deset kilometrů. Kvalifikovala jsem se na mistrovství Evropy i světa a zjistila, že mi delší tratě vyhovují. Přitom před takovými čtyřmi roky bych nikdy neřekla, že tolik uplavu.
Který závod byl pro vás ve Světovém poháru nejlepší? A nejen podle výsledku.
Magog v Kanadě. Voda měla jednadvacet dvaadvacet stupňů, což je pro mě ideální. Nebyly velké vlny, svítilo slunce. Podmínky byly super a ke všemu se mi podařilo vyhrát. Navíc jsem tam měla skvělé zázemí. Byla tam spousta známých. Během čtrnácti dnů jsme se dali dohromady i s dalšími plavci, takže jsme sice byli soupeři, ale na suchu kamarádi. To bylo moc fajn.
A co vaše první vítězství ve Světovém poháru v nejslavnějším dálkoplaveckém závodě Santa Fe - Coronda v Argentině?
To byl také výborný závod, ale ty další vždy ty předchozí přebíjejí. V Santa Fe je hromada místních fanoušků, na lodích, na břehu, po celé trati. Atmosféra je vynikající. A i tam byli perfektní lidé, kteří nám pomáhali a zajišťovali spoustu věcí, původem i Češi.
Vítězka světového poháru v krátké pauze s trenérem Zdeňkem Tobiášem.
Silvie Rybářová v bazénu. Ve svých záznamech má, že letos naplavala 2 600 kilometrů.
V argentinské řece Parana je však pořádně znečištěná voda. Jak jste se s tím vyrovnáváte?
Ta voda je tam příšerná. Do řeky teče kanalizace. Je to hrozné, když to srovnám s Kanadou, kde je nádherně čistá voda. Tam vám dají kelímky na pití, které se ve vodě rozloží, aby neznečišťovaly prostředí. To v Argentině neexistuje. Jsme očkováni, ale každý závodník měl střevní problémy. Nikdo to bez zdravotních potíží neustál.
Přesto se tam závodí už od roku 1961.
Stojí to i za ty problémy. Je to pěkný závod, navíc pro mě to bylo první vítězství ve Světovém poháru v kariéře. A strašně těžké, pořád byly za mnou dvě soupeřky, které mě dotahovaly. Udržet prvenství bylo stresující.
Byl to pro vás nejtěžší závod z těch sedmi letošních?
To nedokážu říct. Každý byl svým způsobem těžký. Ať už ten v Robervalu tou studenou vodou, nebo i ten poslední Capri - Neapol, protože jsem byla pět hodin sama.
A nejdelší byl Hernandarias - Paraná dlouhý 88 kilometrů, v němž jste skončila druhá?
Ano. Do něho jsem šla několik dnů po vítězství v Santa Fe a když jsem vylezla, řekla jsem si, že už nikdy více...
...ale jela jste dál.
Samozřejmě to ze mně spadlo. Pozitiva převažují a motivují mě dále.
Kdy jste začala pomýšlet o celkovém prvenství ve Světovém poháru?
Líbil se mi rozjezd, že jsem byla první a druhá v Argentině. Ale byla jsem pořád v klidu, protože dalších pět závodů bylo ještě přede mnou. Žádný stres. V Kanadě, v Robervalu, jsem se ale musela rozhodnout, jestli má cenu bojovat dál. To byl pro mě nejtěžší okamžik, když jsem si řekla, že musím v té ledové vodě doplavat. Potom mi známí říkali, že mohu být celkově první. Okolí a kamarádi mi to pořád zdůrazňovali. Pomohli mi, navedli mě k tomu, abych bojovala dál.
A v závodě Capri - Neapol jste to k celkovému triumfu dotáhla.
Ale před Capri jsem byla nemocná, chytla jsem virózu, které se nemohu zbavit dodneška. I tak jsem byla čtvrtá, což mi nakonec stačilo. Musela jsem ale bojovat do poslední chvíle, i když tělo si už říkalo o odpočinek. Nechtělo mě na Capri pustit, ale jsem ráda, že jsem to doklepala do vítězného konce.
Je to pro vás velký závazek pro příští sezonu?
Nevím, jestli bych to tak nazvala. Je to splněný cíl. Teď každý bude ode mne čekat úspěch. Příští rok se ale chci soustředit i na deset kilometrů, na boj o olympiádu, což je takový další můj cíl. Mám na to dva roky. První kvalifikace bude příští rok.
