Překonal světový rekord v kategorii nad 50 let. „Je to nádhera. Chvilku si to můžeme říkat, ale nic to neznamená,“ namítl Michael Mrůzek. „O tom, jak rychle průliv přeplavete, rozhoduje ten nahoře...“
Upozornil, že hodně záleží na podmínkách. „A ty jsem měl jakž takž. Měl jsem tišinu, protože tolik nefoukalo, a ve Francii byl proud, který mě zanesl tam, kam měl. To bylo ideální. Brzy se však určitě najde někdo, kdo to šoupne rychleji.“
Jak zdůraznil, hlavně je spokojený, že vše přečkal a k tomu relativně rychle. „Už jsem úplně v cajku,“ hlásil týden po svém pokusu.
Takže by šel do akce znovu? „To je těžké... Ale když už člověk má představu, jak to vypadá, tak to není nic takového strašidelného.“
Přiznal, že před cestou do Anglie ho provázela nejistota. „Fyzicky jsem byl připravený dostatečně, ale na co jsem nachystaný nebyl, byla teplota vody,“ přiznal.
Mrůzek pod dohledem zkušeného lodivoda Rega Brickella vystartoval z Shakespearovy pláže vedle doverského přístavu v 5:40. Svítalo.
„Muf (Mrůzkova přezdívka – pozn. red.) dýchal proti vycházejícímu slunci, a protože nic neviděl, vzdaloval se od lodi více, než se líbilo rozhodčímu, který je celou dobu na palubě a vše bedlivě sleduje,“ uvedl krnovský trenér Ivan Smolka, který Mrůzka doprovázel se svým synem, někdejším reprezentantem v dálkovém plavání Liborem, a dalšími lidmi. „Začátek byl poněkud nervózní. Rozhodčí dokonce vyhrožoval diskvalifikací.“
Co s tím?
„Mrůzek se přemístil na druhou stranu našeho plavidla a po několika stovkách metrů korigoval svůj směr podle plavby lodi, což uklidnilo atmosféru na palubě,“ řekl Ivan Smolka. „Pan rozhodčí ale brzy pochopil, že má ve vodě výtečně připraveného zkušeného plavce, takže se poté věnoval více rybaření, než aby Mufa nabádal ke kázni.“
Mrůzek přiznal, že musel být celých téměř deset hodin ve střehu. „Když to řeknu zjednodušeně, tak podle pravidel se nesmíte vzdalovat od lodi a současně se jí nesmíte dotknout. To bylo trochu náročnější, i když za hodinu dvě tři si zvyknete.“
Pokus mu komplikoval také hustý opar nad hladinou. „Po dvou hodinách plavání byla nad kanálem taková zdravá londýnská mlha. A trvalo asi čtyři hodiny, než se rozplynula,“ řekl plavec.
„Muf držel strojové tempo šedesáti čtyř záběrů za minutu a rychlost kolem čtyř a půl kilometru v hodině,“ popisoval Ivan Smolka. „Po překonání úseku, v němž se pohybují velké námořní lodě a trajekty, pokračoval v pásmu s velmi pomalými proudy. Tam se voda sice nepatrně oteplila, tak o jeden stupeň, ale zase v ní bylo více trav, vodních květů a plastových obalů, kterými se musel proplétat. A byly tam i nepříjemné medúzy.“
Velkých lodí se Mrůzek nezalekl. Minuly ho v bezpečné vzdálenosti a ani je vzhledem k počasí nezahlédl. Jen ta chladná voda mu kazila požitek z plavání.
„Když jsem se pak díval na záznam, který pořizoval rozhodčí, tak dvakrát její teplota poklesla i pod patnáct stupňů. A na to se nachystat je vážně problém. Atlantik je drsný,“ prohlásil Michael Mrůzek.
Udržovat tělesnou teplotu mu pomáhalo i jídlo, které mu Ivan Smolka dával dlouhou tyčí co patnáct dvacet minut. Dostával především sacharidové a iontové nápoje. „Po pěti hodinách, za polovinou kanálu, přišla jediná Mufova krize,“ upozornil Smolka. „Počet jeho záběrů klesl na padesát šest a asi půl hodiny bojoval s únavou.“
Nakopl ho horký čaj. „A polévka paní Smolkové,“ zmínil Mrůzek členku doprovodného týmu.
Brzy zvýšil frekvenci záběrů na 62 za minutu. „Táhlo ho to přímo do Calais, které už bylo v dohledu,“ upozornil doprovodník Libor Smolka. „Ale poslouchal nás a držel se směru lodivoda, který ho neomylně vedl na Zelený mys – k cíli.“
Tam ho ve člunu doprovázel lodivodův pomocník. A když Michael Mrůzek vystoupil na pevný břeh, lodivod s rozhodčím odhoukali konec plavby.
Čas 9:26 hodiny je z 23 českých plavců a plavkyň, kteří dosud úžinu zvládli, pátý nejlepší.
