V době, kdy Ester Ledecké podruhé v Koreji hrála hymna, Abhejali Bernardová po třináctihodinové dřině přeplavala Cookův průliv, který odděluje Severní a Jižní ostrov Nového Zélandu.
Byla vyčerpaná, promrzlá, zničená mořskou nemocí a popálená od medúz. Říkala, že v metrových vlnách to byl boj o každé nadechnutí. A není divu, že kapitán z doprovodné lodi ji chtěl po třech hodinách, kdy se kvůli silnému protiproudu nehnula z místa, vytáhnout na palubu. „Ale já neměla žádný pádný důvod končit.“
Ne, samo o sobě je pokoření této úžiny obdivuhodné, zatím to zvládla jen stovka lidí na světě, ale výjimečné? A přece je! Když se Bernardová konečně ocitla na Jižním ostrově, završila jako desátý člověk v historii (a čtvrtá žena) unikátní výzvu jménem Ocean’s Seven.
Ta skrývá sedm dálkových přeplaveb světa včetně slavného La Manche a je ekvivalentem Koruny planety, nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů.
Výjimečné je i to, že jedenačtyřicetiletá Bernardová všechny úžiny pokořila na první pokus! „Věřím, že je to věc požehnání. Jen to, že se dostanete do vody, je milost, protože častokrát přeplavba ztroskotá kvůli počasí, že marně čekáte na vhodné podmínky. A velkou sílu dávám meditaci. Bez ní by to bylo lehké třeba na Havaji zabalit, ale pro mě je velkou pomocí. Člověk ví, že má nějakou vnitřní sílu. Že když je mu špatně, zvrací, drkotá zimou a ptá se: Proč tady blbneš, tak ho ta meditace zklidní,“ vypráví Bernardová.
Moje jméno Abhejali
Těm slovům se nedivte. Už jméno plavkyně leccos „zvláštního“ napovídá a věřte, že v příběhu je poutavější cesta k „sedmičce“ než její samotné dokonání. „Že se dostávám za hranici pohodlí, je aktivita, díky které poznávám sebe sama.“
Bernardová plavávala na základní škole, ale nic závratného, a jak sama říká: „Když jsme měli plavat hodinu kraulem, tak to bylo to největší utrpení.“ Že by jednou měla ve vodě strávit 22 hodin v kuse tedy bylo něco nepředstavitelného. Bylo jí ale osmnáct, když postupně objevovala meditaci, duchovní knihy.
Stala se vegetariánkou, později vyměnila v občance i jméno Petra za Abhejali, které vybral její duchovní učitel. Doslovně znamená „Čistá voda“. A samozřejmě narážela na předsudky ostatních, že „blázní“.
Zůstala ale svá a zároveň brzy pochopila, že nelze být zdravý na duchu, pokud nebude zdravé i tělo. Začala s během, nejdřív deset minut, pak tři čtyři kilometry, až z toho jednou byl šestidenní běh v New Yorku, během kterého zvládla 616 kilometrů. Pak se její kamarádka rozhodla, že poplave La Manche a ona se nabídla jako doprovod na lodi. Jenže najednou se věci změnily a ona sama se ocitla ve vodě slavné úžiny jako součást štafety.
Tam si uvědomila, že když se bude pravidelně otužovat a přibere – protože tuky dálkové plavce chrání ve vodě proti prochladnutí – může uspět. V listopadu 2010 si zamluvila lodivoda a v červenci příštího roku doplavala z britského Doveru k francouzským břehům.
„Díky meditaci jsem měla v přípravě velký náskok před ostatními. Četla jsem, že osmdesát procent v dálkovém plavání dělá hlava, dvacet fyzička. Dnes už je meditace ve sportu běžná. Dva sportovci na tom mohou být fyzicky stejně, ale ten, co medituje, dělá něco duchovního, má extra pomoc a sílu.“
Jak tloustne vegetariánka
Dálkové plavání je vskutku zvláštní kombinací dřiny a čisté mysli. V úžinách často bojujete s těžkými vnějšími vlivy. Ve vlnách si lokáte slané vody, zvracíte. Dřete jako kůň, jenže kvůli silným proudům se cíl někdy neblíží, naopak se vzdaluje. A děje-li se to pátou šestou hodinu v kuse, jste blízko k tomu vzdát. Samozřejmě krizové chvíle prožívala i Bernardová. „Ale jinak je moje mysl zlatá. Často si zpívám, naskakují mi duchovní písničky.“
Prý pomáhá i víra, o které plavkyně možná pro mnohé tajemně říká: „Pro mě je víra cesta sebepoznání. Že Bůh není v nebi, ale je v každém z nás.“
Jedno ji ale coby dálkovou plavkyni může limitovat. Když se připravujete na překonání úžin, je dobré mít kila navíc. Mnozí pokořitelé se v přípravě přejídali tlustým masem, dělali tukové zásoby. Ale co žena, která 23 let nejí maso?
„Mám ráda šlehačku, takže tu jsem dávala do všeho. Jedla jsem pozdě večer, přejídala se. Mazala si tlusté vrstvy másla. Vegetariánství není omezující. Naopak si myslím, že jsem díky němu zdravá a už ani moje mamka mi maso nenabízí, když zjistila, že jsem fit.“
La Manche byl první z oné plavecké sedmičky velikánů, ale po jeho pokoření Bernardová vůbec neměla potuchy, jestli bude pokračování. Postupně se ale o Ocean’s Seven dozvídala víc a rozhodla se vrcholy zkompletovat. U každého z nich se jí vybaví i specifická vzpomínka. „La Manche je ikona, Everest dálkového plavání.“ Víc netřeba dodávat.
„Gibraltar byl nejlehčí, ale symbolický. Říkáme, že odděluje Evropu od Afriky, ale on je taky spojuje. Je důkazem, že k Africe máme blíž, než nám politika ukazuje.“
Catalina u Los Angeles je americkou obdobou La Manche a Bernardovou fascinovalo zdejší plavání v noci, kdy je voda klidnější. Severní kanál ji zase zprvu děsil. Když poprvé četla o Sedmičce oceánů, byl tím, který ji kvůli studené vodě (klidně i 11 stupňů) odrazoval. „Do jeho pokoření jsem dala nejvíc.
Trénovala jsem ve Skotsku, kde měla voda 11 stupňů. Dosáhla jsem i své maximální váhy. Brala jsem si led z restaurace, který jsem si dávala do vany. Zatímco jiní si dopouštějí teplou, já si přihazovala led.“ Že je mentálně silnou ženou, dokazuje i to, že tehdy na start čekali i tři jiní plavci. Ani jeden z nich se ale kvůli špatné předpovědi do vod mezi Irskem a Skotskem nepustil. K japonskému Cugarskému průlivu přidává zdejší pověst, o tom, že tu žije drak, který – když je probuzen – spustí tak velké vlny, že nelze úžinu zdolat.
Havaj nebyla havaj
A pak je tu Havaj. Bernardová se na pár vteřin odmlčí, nadechne a spustí vyprávění o největším fyzickém vypětí, které si prožila. Jestli ji zprvu děsil Severní kanál, pak u Havaje jí na mysli vyvstávala slovní hříčka, že to „bude havaj“.
Výsledný čas 21 hodin a 52 minut však na 42kilometrové štrece mezi ostrovy Molokai a O’ahu mluví za vše. „Bylo mi zle 12 hodin, sáhla jsem si fyzicky na dno, i když mentálně jsem byla v pohodě. V půlce jsem měla pocit, že usnu. Byla jsem dehydrovaná, popálená od medúz a jen si říkala, že se musí stát nějaký zázrak. A vyšší síla mi pomohla.“
Ano, happy end přišel, jenže dosti tvrdým způsobem: po 20 hodinách šichty na Bernardovou z doprovodné lodi zakřičeli, že pokud nezrychlí, přijde brzy proud, který ji bude od cíle odnášet, a ona se břehu nedočká. „Takže člověk po 20 hodinách maká jako blázen a děsí ho, že se nehýbe.“
A konečně Cookova úžina. „Všichni říkali, že to bude pohoda, ale není nadarmo v sedmičce. Po startu jsem nadávala, že jsem se do těch divokých podmínek pustila. Kdyby to byla moje první plavba, rozhodně bych si na ni netroufla. Doplavala jsem za úplné tmy na posledním možném výběžku.“
Každá z těch plaveb vyšla na zhruba 200 tisíc s tím, že Bernardová bydlívala u známých. Podporuje ji firma, kde dělá překladatelku, peníze posílali přátelé. Mnozí z nich už po návratu plavkyni položili otázku: „A co přijde teď?“ Takže?
„Čekám, co se vyvrbí,“ odpoví. „Je hezké dojít do cíle, ale neberu to tak, že už nebudu dělat nic.“ A tak plánuje, že zase začne víc běhat, těší se na příští rok, kdy se zúčastní Mírového běhu na Novém Zélandu. „To je moje srdeční záležitost. Člověk při něm vidí, že svět na tom není špatně, že lidé chtějí žít v míru.“
