Opora ledenických Žraloků strávila předešlé dva ročníky v klubu Poneke Kilbirnie, s nímž dosáhla na titul ve Wellingtonské lize i na ocenění pro nejlepší nadhazovačku a MVP sezony. „V Česku jsem byla naprosto průměrná hráčka, nikdy jsem nevyhrála žádnou cenu. Je vtipné, že tam jsem dostávala pořád nějaké,“ směje se 35letá reprezentantka.
Nový Zéland patří mezi tři země, jejichž softbalistky startovaly na všech šestnácti mistrovství světa. Na svém kontě mají dokonce jedno zlato, stříbro a dvě bronzové medaile. Lechnerová se této bilance nezalekla a neohroženě zamířila k letadlu.
„Myslela jsem si, že na Zélandu jsou jen top hráčky a nikdo jiný si tam nemá šanci zahrát,“ vypravuje. „Na místě jsem zjistila, že holky sportují hlavně pro zábavu. Já byla zvyklá jet na výkony a na výsledky. Musela jsem zpomalit, uklidnit se a vše si více užívat,“ popisuje softbalistka, jež překvapivě dodává: „Česká extraliga je lepší.“
Softbaloví Hroši přivedli mladého nadhazovače z Argentiny |
Možná to bude regionem, který si zvolila. „Nejlepší softbal se hraje v Aucklandu, kde mají dobře placené Američanky. U nás ve Wellingtonu to bylo slabší,“ líčí. Všechny týmy se však sjedou jednou do roka na celostátní mistrovství, kde se úroveň zvýší. „Extraliga se dá přirovnat k té aucklandské,“ míní Lechnerová, která v zemi Pána prstenů doslova deptala své protihráčky.
„Těžila jsem z toho, že tam nebyl nikdo schopný odpálit proti holce, co mění rychlosti. Pálkařky jsou připravené na rychlý nadhoz, ale když jsem dala jedné holčině change up (nadhoz, který se zpomaluje, pozn. red.), tak jí málem vypadly oči z důlků. Řekla jsem si, že na tom založím svou kariéru. A fungovalo to,“ směje se.
Ještě více než softbal, překvapil Lechnerovou život ve Wellingtonu. „Všichni mi říkali, že jsou Evropané splašení a ať se uklidním, že bude všechno v pohodě a nějak dopadne. Jsem hrozný pedant a organizační puntičkář, musela jsem na sobě hodně pracovat,“ přiznává softbalistka.
Česká softbalistka Petra Lechnerová s oceněním pro nejužitečnější hráčku Wellingtonské softbalové ligy.
Celý život plnila jasně stanovené cíle, které pomalu opouštěla. „Vystudovala jsem vysokou, abych měla dobrou práci, pak jsem dělala deset let v nadnárodní firmě,“ prozrazuje.
Na Novém Zélandu si ovšem řekla: dost! „Chtěla jsem mít více volného času. Uklízela jsem v hotelu, dělala u městských služeb, kde jsem třeba prořezávala křoví, až jsem skončila jako kuchařka,“ vypočítává Petra, které se profese zalíbila a i po návratu do vlasti vaří v italské restauraci.
K protinožcům odjížděla na půl roku, pobyt jí prodloužil koronavirus. „Po sezoně jsem zjistila, že mi nic neletí do Česka. Zavolala jsem domů a oznámila, že se asi zdržím,“ sděluje s úsměvem. Ten jí chvílemi zamrzal.
„Hned na začátku pandemie se zavřely hranice. V jednu chvíli jsme nemohli ani ven z domu. Z každé domácnosti mohl nakupovat jeden člověk, všude se nosily roušky, dodržovaly odstupy a žili jsme v takové bublině,“ objasňuje Lechnerová. Pozitivní bylo, že se nemusela bát o živobytí. „Kdo si zažádal o podporu od státu, do týdne ji dostal. Dostávala jsem pořád peníze, byla to taková nucená placená dovolená,“ vysvětluje softbalistka, která toho ve sportu příliš nezameškala. „Zrušili nám dva turnaje, ale to bylo v březnu a dubnu, kdy stejně končí sezona,“ doplňuje.
Nyní už na Nový Zéland jen vzpomíná a v české nejvyšší soutěži bojuje za Žraloky z Ledenic. „Vyhovuje mi rodinné prostředí v klubu,“ oceňuje. „Chceme odehrát dobrou sezonu. Nejdříve se musíme dostat do play-off a v něm se teprve uvidí,“ vysvětluje. „A hlavně si chci softbal užívat. Dříve jsem mu podřizovala úplně všechno a teď bych byla ráda, aby šlo o krásný doplněk k mému životu,“ zakončuje Lechnerová.
