„Nebudeme ale úplně skromní a opatrní, chceme hrát nahoře. Tým v přípravě ukázal sílu. Družstvo je však mladé, nestálé. Umíme zahrát set skvěle a pak z ničeho nic chybujeme. Pramení to ale ze složení týmu, výkyvy očekáváme,“ hlásí 47letý trenér. Premiéra v nové roli v rámci tuzemské ligy jej čeká dnes od 19.15 hodin na půdě Ostravy.
Jako nový hlavní trenér přebíráte otěže po prostějovské legendě Miroslavu Čadovi, který s týmem vyhrál dvanáct titulů. Jaké bylo po roce asistentury přejít do role hlavního trenéra?
Definitivní rozhodnutí padlo až po sezoně, po titulu. Až někdy měsíc po konci play off jsme si řekli, že to vezmu já. Je to těžké po někom takto zásadním. Má zkušenosti, které já zkrátka mít ani nemůžu. Pan Čada neodešel, je sportovním manažerem, a tak stejně hodně věcí řešíme společně.
Uměl být někdy až brutálně otevřený a kritický, pamatuji jeho nespokojenost k týmu za to, že ztratil jeden set za celé jedno kolo play off. Máme čekat i od vás něco podobného?
Z mé pozice si to nemůžu dovolit. On je ikona klubu, legenda volejbalu, on byl tím, kdo Prostějov vybudoval, a tak na to měl pozici. Já budu mít jinou pozici a budu určitě diplomatičtější. Navíc ta tvrdá kritika, to bylo asi dříve, když byl Prostějov totální hegemon, ne?
To bylo v minulé sezoně.
Aha. (smích) No já nedostatky taky koušu těžce, nenechávám věci plavat a jsem někdy trošku více impulzivní. Podle mě jsem také perfekcionista, chtěl bych, aby holky dělaly všechno dokonale.
Jaký byl ten rok pod ním, v roli kouče nahrávaček a asistenta trenéra?
Hlavně byl důležitý směrem k tomu, že se stanu hlavním koučem. Měl jsem čas poznat celou organizaci, což je hrozně cenné. Kdybych do toho nyní vplul bez toho, měl bych vše mnohem těžší.
Bouráte nyní zvyklosti, byť jsou nastaveny takto silnou personou, která se navíc stále pohybuje v klubu?
Musím, protože to odvisí od složení toho týmu. Minulý rok tu byly samé zkušené hráčky, věci se nemusely pilovat do detailů, holky si to dotáhly samy. Letos jsme vsadili na mladší hráčky, které potřebují hodně vést jak takticky, tak i v individuálních dovednostech. Na ty se nyní zaměřujeme. Mluvíme spolu o taktice hry. To se zkušenějšími hráčkami zkrátka nemusíte a spíš si musely vzájemně sednout k sobě.
Tedy od průvodcovství je to návrat k trenéřině jako takové, k rozvoji dovedností?
V této kategorii, tedy u extraligových profesionálek, jste z jedné strany trenér, ale zároveň také manažer, kdy trénink musíte uchopit jinak než s mládeží. Jste organizátorem, dohlížejícím na to, že má příprava hlavu a patu od pondělí do víkendu, aby to navazovalo. Nechystáte jen nějaká cvičení, snažíte se nastavit ve všem kontinuitu.
Slovy nově sportovního manažera Čady Prostějov nemá rezignovat na medaile, byť obměna družstva je obrovská. Jaké jsou skutečné ambice vás jako trenéra?
No, ptáte se stejně, jako se mě ptalo vedení. Má odpověď je snadná. Ty nejvyšší. Já to mám stejné, ať už se jdu projet na kole, nebo učím či trénuji. V této situaci ale nejvyšší cíl je, aby hlavně tým šlapal naplno, aby ze sebe dostal maximum a aby byli všichni spokojení. Když se tohle podaří, tak je tým schopen dosáhnout velkých úspěchů. Když to nepůjde tak hladce, tak budu chtít alespoň vidět, že se holky někam posouvají, že jsem je něco naučil, a pokud se budou ony i já cítit komfortně, přijde to později také.
To je ale taková volná ruka, když to půjde, tak to bude dobré, když ne, tak to zlepšíme… Nechce klubové vedení i s obměněnou soupiskou tvrdou laťku úspěchu?
Je to složité odhadovat. Zvláště letos, kdy jsou v ženské extralize všechny týmy na podobné startovní čáře. Nikdo extrémně vyčnívat nebude.
Jak bude dál probíhat rivalita s Olomoucí?
Ztratila domácí prostředí, svoji obří halu, ve které Olomouc dominovala. Ten obrovský hangár vždycky dělal soupeřům problémy. Teď budou hrát ve Šternberku, to je úplně jiná, malá hala. Budou tam trénovat jednou týdně, nebudou mít výhodu domácího prostředí tak velkou. Mají ale stále vcelku dobře složený tým, bude se na co koukat.
Odchod nahrávačky Simony Bajusz z Olomouce ale asi bude bolet. Je to pro vás jako bývalého nahrávače zvlášť důležitý detail?
To bude zásadní a jsem zvědavý, jak to tým ovlivní. Bajusz je totiž skvělá hráčka. Nyní bude mít Olomouc jen jednu nahrávačku, budou ještě zřejmě shánět a mě samotného zajímá, jak to nyní vyřeší.
Odpichujete své odhady právě od nahrávačů a nahrávaček?
Vždyť všechno závisí na nahrávce. Vždycky mi trenéři říkali, že za prohry může nahrávač. Já odpovídal, že nahrávač může za výhry! Ale je to stoprocentně má postová deformace.
Volejbal, zejména díky neuvěřitelnému tažení českého mužského týmu, zaznamenal v poslední době obrovskou vlnu zájmu a prorazil i mimo „volejbalovou bublinu“. Jak jste to jako bývalý reprezentant prožíval?
Jsem za to nesmírně rád. Nejen za kluky, ale i holky předváděly velice dobré výkony, byť se jim postoupit nepodařilo. Sám jsem byl v reprezentaci jedenáct nebo dvanáct let a umím si představit, jaké to bylo haló. Hodně jsem tomu fandil, zvlášť jsem držel palce trenérovi Novákovi, se kterým se dobře známe a já vím, jak moc pro to pracoval.
Upřímně, čekal jste však až takové tažení, že si dokonce zahrají o medaile?
Samozřejmě je potřeba říct, že nejdůležitější bylo projít ze základní skupiny a potom nám los přihrál schůdnější soupeře místo gigantů. Pak už se mohla psát tato pohádka.
Udělá to pro volejbal hodně?
Je to zcela zásadní. Mladí volejbalisté i děti, co začínají, zase viděli, že je možné v tomto krásném sportu mířit za úspěchem. Známí se neustále ptali, všichni mluvili o volejbalu. Úspěšná reprezentace znamená větší zájem, ta rovnice je jasná. Doufám, že se to podaří převrátit do větší základny. Volejbal má nejen výsledky, ale i pozornost.
Kdo vám prošel rukama z reprezentace?
Mladého Lukáše Vašinu jsem učil za dob, kdy jsem hrál v Ostravě. Jeho tatínek za mnou přišel, že se mladý nemůže rozhodnout, zda jít cestou smečaře nebo nahrávače. Já mu ukazoval nahrávačské cvičení, ale asi nestačila, stal se smečařem a mohli jsme všichni vidět jakým. Jako soupeře jsem zažil Adama Zajíčka a pochopitelně veterána současného nároďáku Luboše Bartůňka.
