USMĚVAVÝ JUBILANT. Den před Štědrým dnem oslavil Petr Hrdlička padesátku. Nejraději je na střelnici v Brně-Soběšicích, kde mezi mládeží hledá svoje budoucí následovníky.

USMĚVAVÝ JUBILANT. Den před Štědrým dnem oslavil Petr Hrdlička padesátku. Nejraději je na střelnici v Brně-Soběšicích, kde mezi mládeží hledá svoje budoucí následovníky. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Hrdlička na olympijské zlato nemyslí. Střelbě ale zůstal věrný

  • 4
K rozestaveným hrnkům s kávou umístí na stůl sklenici medu a hned si nabere plnou lžíci. „Ničím jiným nesladím. Med je zdravý a cukrem by mi to už nechutnalo. Zkuste to,“ vybídne se spokojeným úsměvem nad zásobou z vlastního včelína. Petr Hrdlička, čerstvý padesátník, o včelách vypráví rád.

Prací u nich se uklidňuje, nabíjí ho energií. Ale nenechte se mýlit. Nečekaný olympijský vítěz z Barcelony, kde v roce 1992 trefil svůj životní jackpot, zůstal věrný střelbě. Dohlíží na reprezentaci v disciplíně trap, v níž se kdysi prosazoval, a na střelnici v Soběšicích je vedoucím mládežnického střediska.

Měl jste automaticky jasno, že po kariéře zůstanete u střelby?
(přikyvuje) Skončil jsem a koníček se mi stal zaměstnáním.

Co všechno to obnáší?
Od roku 2012, kdy jsem uspěl ve výběrovém řízení, mám na starost reprezentaci trapu, jsem reprezentačním trenérem celé disciplíny. Jezdím po světě s muži, s ženami, s juniorkami i s juniory. Máme za sebou úspěšný rok, ozdobený evropským titulem Davida Kosteleckého, bronzem Jiřího Liptáka na MS a k tomu medailemi družstev z obou šampionátů. Dále jako vedoucí regionálního střeleckého centra mládeže pak hledám děti a učím je střílet.

Mají děti o střílení zájem?
Není to tak bombastické jako u hokeje, že se všichni chtějí jmenovat Dominik, když se podaří něco velkého vyhrát. My hledáme mezi myslivci.

A co mezi biatlonisty? To mi přijde jako příbuzné prostředí. V lese, s puškou...
Kdepak, takhle to nefunguje. Jsem v kontaktu hlavně s kolegou, který vede středisko ve vzduchovce a v malorážce. Tam děcka začínají od šesti. Jak mu někdo odpadne, jsme domluvení, že ho pošle sem. Ve třinácti už jsou děcka vyzávoděná, zvládnou držet zbraň. Dál je na nich, jestli by chtěla zkusit střílet ne na statický terč, ale na letící.

Olympijští vítězové často usilují o to, aby po jejich úspěchu něco hmatatelného zůstalo. Aleš Valenta postavil Acrobat Park, rychlobruslaři usilují o svoji halu. Co vzniklo díky vám?
V Soběšicích, kde jsem se kdysi střelecky narodil, se toho moc nezměnilo. V roce 2003 tady probíhala rekonstrukce, o dva roky později zde vzniklo středisko. Opravila se odpočívárna, pár budov. Jinak nic moc.

Vzpomínáte často na 2. srpna 1992, kdy jste vystřílel svoje zlato?
Na závodech se vzpomínky vracejí. Jak říká kolega Jirka Lipták: nepovede se každému sedět u stolu s olympijskými vítězi. Nedávno při Světovém poháru na Kypru se nás sešlo dokonce pět olympijských vítězů, jak šli od Barcelony po Peking. Máme z toho setkání fotku.

Co vás na barcelonském zlatu hřeje nejvíc?
Můžete být třikrát mistrem světa nebo Evropy, ale olympijský vítěz je jenom jeden. Tohle zlato vás zviditelní. Já úspěchů moc nemám, individuální medaili z MS ani ME jsem nezískal. Ale mám jinou, tu nejvyšší.

Přemýšlel jste o tom, proč zrovna v Barceloně se vám všechno tak sešlo?
Přišla forma, přidalo se štěstí, sešlo se všechno dohromady – a já jsem podal výkon, který byl potřeba.

Pouštíte si ten závod na videu?
Sám ne. Mám ho nahraný na VHS kazetě, což už je pohřbené. Jsou přístroje, které kazetu dokážou převést na CD nebo na flash disk. Ale nedávno mi to někde pouštěli.

Připomíná vám ten den kromě medaile ještě něco?
Auto, které jsem dostal, mi jezdilo čtyři roky. To je spotřební věc. Flintu mi dala fabrika jako můj sponzor, tu mám. Dál jsou to jen vzpomínky.

Přijde někdy den, kdy vás ani nenapadne, že jste olympijský vítěz?
Těch bylo! Nemyslím na to. Tak jako jsem vystudoval vysokou školu a po nějakou dobu jsem si před jméno psal titul PhDr. Teď, když to není potřeba, už ho nikde ani neuvádím.

To po vás nechtějí chlapi u piva povykládat, jaké to tehdy v Barceloně bylo?
Chodím jako myslivec po honech, po naháňkách. V jedné dědině za Nesovicemi jsem začal chodit do lokality k dobrému známému, který tam před lidmi pustil šot z olympiády. Sezval půl dědiny, to bylo příjemné.

Chodíte si někdy zastřílet tak, jako si fotbalisté ze starých gard chodí zahrát zápas?
Celý závod jsem dlouho nestřílel, ani to nemám v plánu. Spíš si dám občas jednu položku v rámci tréninku, nebo si s děckama dáme o ledňáky. Je to motivuje.

Petr Hrdlička

Profil

  • Narodil se 23. prosince 1967 v Brně. Střelbě se věnuje od roku 1982, v roce 1992 se stal olympijským vítězem v disciplíně trap.
  • V době nominace do Barcelony neměl takové výsledky jako někteří jeho konkurenti, trenér Josef Machan se však za tehdy 25letého reprezentanta postavil.
  • Za svůj historický úspěch dostal Hrdlička Škodu Favorit. Nikdy na něho už nenavázal, potýkal se s tlakem na výsledky. V Atlantě o čtyři roky později zlato ani neobhajoval.
  • Střelbě se věnují jeho děti. Dcera Zina (14) a syn Vít (18) jsou mistry republiky v disciplíně mix.

Ani když se s bývalými kolegy potkáte na závodech, nikdy se nevyhecujete tak, že jdete o něco střílet?
My to takhle nemáme. Ale jsem třeba rád, že Michael Diamond, Australan, jemuž za jeho prohřešky sebrali zbrojní pas, může zase střílet. Šupne si žvýkačku do pusy, nasadí černé kovbojské brýle, vezme flintu, šup a vyhraje závod. Tenhle borec startovní pole krásně obohacuje.

Vy jste neplánoval střílet dál než do pětatřiceti, kdy jste skončil?
Našel jsem si tehdy novou výzvu v trénování, přineslo to něco nového. Nejsem z těch, které někdo vyhodil dveřmi a on lezl zpět oknem.

Někdo vás ze střelnice vyhazoval?
To zase ne, šel jsem sám. Usoudil jsem, že se nebudu dál trápit. Neměl jsem výkonnost na to, abych byl v popředí, chodil jsem za sportovním psychologem, ale nebylo to ono, něco bylo špatně. Chvost jsem rozhodně dělat nechtěl.

Co kdybych před vámi zauvažoval o tom, že vám olympijský titul svým způsobem uškodil?
Pro mě by bylo jednodušší, kdyby olympijští vítězové mohli obhajovat své zlato automaticky. Já jsem musel projít celým nominačním procesem znovu, což mi svázalo ruce, a čím víc jsem chtěl, tím víc jsem kazil. Nedostal jsem se na Evropu, na svět, a nedařilo se mi podat ten výkon, abych mohl svoje místo obhájit. Nakonec státní trenér usoudil, že nemám takovou výkonnost, a na další olympiádu jeli jiní, kteří ji měli.

Nepomohlo připomenout, že ani před Barcelonou jste neexceloval a pak jste tam vystřílel titul?
Fakt jsem nebyl nijak přesvědčivý. Musel jsem tu realitu přijmout. Tehdy začali střílet i soukromníci, každý si mohl nakoupit flinty, a jak se někdo kasal tím, že přestřílel olympijského vítěze, tak mi to taky nepřidávalo. Nebyl jsem nad věcí.

Máte díky těmto svým zkušenostem lepší oko na mladé střelce? Poznáte, kdo na to má a kdo ne?
Někdy to poznáte za dva měsíce, někdy za dva roky a někdy vůbec. Kolikrát vyhodíte děcko, že na to nemá, že se zastaví ve vývoji. Vezme si ho Kometa a ono vám za 3 roky vyskočí. Vystuduje, všechno z něho spadne a je někde jinde. Vy byste potřeboval otevřít děcku hlavu, abyste věděl, co z něho bude. Škoda že to nejde.

Proč jste se kdysi vy osobně dal na trap? Nebavilo vás střílet na statický terč?
Tam jsem dával svoje děcka, ke kolegovi. Kluk i holka se tam vyzávodili, poznali prohru a vítězství. U proher brečeli, u výher se radovali. Pak přišli vyzávodění. Stát jsem je naučil já, to znali z domu, když jsem sušil.

Jako dělal suchou přípravu?
Jasně. Máte flintu v rohu v obýváku, oblečete si vestu a trénujete. Aby držela v rameni, abyste ji uměl nahazovat. Takový dril je potřeba.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž