„Vítězství pro mě znamená strašně moc, je to rodinný podnik,“ přikyvuje Petrásek. „Za těch osm let jsem ani jednou nevynechal. Ale před dvěma roky jsem se rozhodl, že už se triatlonu nebudu věnovat profesionálně, začal jsem pracovat. Takže jsem nečekal, že bych ho ještě někdy mohl vyhrát. A povedlo se,“ těší jej.
Právě v roce 2017 jste přitom byl na Czechmanu třetí. Vnímal jste to tehdy jako nějaký strop, nebo jste trénink omezil vyloženě kvůli novému zaměstnání?
Byly tam i další důvody. Každopádně jsem neviděl smysl v tom, abych tomu obětoval celý svůj život. Přece jen to není tak zpopularizovaný sport, je to těžší i finančně a z pohledu rodiny, protože pořád trénujete a nejste ten úplně nejlepší partner. Tehdy jsem tady skončil třetí za Přemdou Švarcem, a pak jsem ho v Praze na Challenge Prague porazil - byl jsem tam první mezi Čechy a sedmý celkově mezi profíky. To byl takový vrchol. V televizním rozhovoru jsem potom řekl, že to byl můj poslední velký závod a že už si to budu dělat jen tak při práci a budu se tím víc bavit.
Přesto jste tu loni skončil pro změnu pátý.
To jsem trénoval mnohem míň, kvůli práci jsem se s přítelkyní přestěhoval do Prahy. Hodně věcí se změnilo, neměl jsem tolik času. Dal jsem tomu tak osm hodin týdně v průměru, což pro triatlonisty, kteří dělají tři sporty, není moc. Na něco to stačilo, ale žádná velká sláva to nebyla. Tenhle rok jsem si řekl, že než začneme řešit rodinu, chtěl bych si splnit ironmana. Už od začátku jsem měl předsevzetí ho zvládnout do svých třiceti. Po Novém roce, když jsme se vrátili z Ekvádoru, jsem začal přípravu a trénoval, co to šlo. Před prací, po ní. Na svých facebookových stránkách k tomu píšu takový blog, zpovídám se z toho, jak to každý týden jde. Jsou tam i přehledy a někteří lidé mi říkají, že to je na ironmana málo. Ale pro mě to je maximum, co jsem schopen. Dávám tomu, co můžu, tady se mi to vyplatilo.
Moderátor Vlado Baron u cílové brány dlouho spekuloval, že by tentokrát mohl padnout rekordní čas Czechmana a že byste ho mohl stlačit pod čtyři hodiny. Na to však bylo příliš velké vedro, ne?
Bylo, počasí rekordu nebylo nakloněné. Netuším, za kolik bych musel běžet, abych se vešel pod 4 hodiny. Samozřejmě je to meta, kterou chce pokořit asi každý triatlonista, který se jí přiblíží. Chvilku jsem to v hlavě měl, ale nebylo na to. Já byl rád, že si držím první místo. Rychleji bych běžet nedokázal.
Po doběhu jste mu říkal, že jste úplně hotový. Je to po masáži lepší?
Je, stoprocentně. Kluci se tam o mě hezky starali, žádná holka mě nechtěla (směje se). Když na stolech ještě nikdo další nebyl, masírovali mě oba, jeden nohy, druhý záda i ruce. Já byl tak mrtvý, že jsem se tam nemohl ani hnout. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo půl hodiny ležet na masáži a trochu se vzpamatovat, protože jsem myslel, že půjdu na kapačky. Byl jsem úplně vyřízený.
Jsem hotovej, žádnej plán jsem neměl, hlesl šampion Czechmanu |
Na nohy jste se pak sotva stavěl. Máte puchýře na chodidlech, že?
Hrozný. Nějaká slečna si to tam fotila, smála se, že to nikdy neviděla, no... Snad to bude dobré, to jsou věci, které přejdou.
Měl jste během závodu i nějaké křeče?
Na nějakém sedmém kilometru jsem měl náběhy na ně do kvadricepsu, pak naštěstí odezněly. Vydržel jsem to bez krize, ale v posledních kilometrech jsem s vědomím náskoku zvolnil, dobíhal jsem silou vůle. Přijde mi, že jsem se na Czechmana dobře připravil mentálně. Srovnal jsem si to v hlavě tak, že mi o nic nejde, že to je jenom příprava na ironmana. Šel jsem do toho bez nervů. Už na kole mi to jelo, nikdo moje tempo neakceptoval. Říkal jsem si: Ty jo, ono to třeba vyjde. Při běhu to díkybohu pořád šlo.
Trochu profukovalo. Bylo to na kole nepříjemné?
Pár úseků, kde foukalo, tam bylo. Nejhorší část trasy je v Křični, kde vede trať podél fotbalového hřiště směrem na Dobřenice. Tam to do kopce nejede a fičí proti. Ale mně se jelo dobře, ani jsem to moc nevnímal. Když zalehnete do té hrazdy do aerodynamické pozice, jedete celkem pořád stejně.
Věřil jste, že náskok z kola uhájíte až do cíle?
Popravdě jsem vůbec nevěděl, jaký mám. Jenom vím, že jsem kluky nezahlédl na místech, kde se dalo otočit a vidět do dálky. Věděl jsem, že jsou daleko, ale ne, kolik přesně minut. Ale doufal jsem v to. Jak jsem se začal chystat na ironmana, poprvé běhám delší věci. Věděl jsem, že i kdybych těch 21 kilometrů běžel v průměru po 4 minutách, stihnu to za 1:24 hodiny. A já běžel rychleji. Nemyslel jsem si, že by to v tomhle teplu někdo stihl pod 1:20. Věděl jsem, že když se mi něco nestane, mělo by to klapnout.
Mluvil jste o cyklistické a běžecké části. Co byste řekl k plavání, které jim klasicky předcházelo?
Popravdě vůbec nevím, jak jsem zaplaval. Ale na kolo jsem nalézal asi jako třetí. Předjel jsem jednoho triatlonistu a za nějakých 10 kilometrů jsem dohnal Petra Soukupa. Plavu teď mnohem míň, je ale super, že se můžu v Praze připravovat s mým oddílem, Etriatlonem. Každé ráno je trénink, ale je to jenom hodina. Býval jsem zvyklý chodit na hodinu a půl či tři čtvrtě plavat „bomby“ - třeba s reprezentantem Honzou Volárem, který dělá olympijský triatlon a byl taky dlouhou dobu v „óemtéčku“. Teď je ten trénink takový udržovací. Divil jsem se, že jsem tady byl celkem vpředu.
Zdá se, že když má vaše tělo víc času na regeneraci, tak vám to potom splatí.
Určitě. Vždycky se říkalo, že když někdo pracuje hlavou a předtím i potom trénuje, odpočine si u toho. Já však zjistil, že mě práce hlavou vyčerpává mnohem víc než manuální. Jsou s tím spojené nervy a psychika je ohromně důležitá. Občas to je těžké, ale snažím se, jak můžu.
Kde pracujete?
Dělám obchodního manažera pro jednu švédskou firmu. Prodávám sekční vrata, nakládací můstky, těsnicí límce... Všechno do logistiky.
Co vám druhý Petr Soukup říkal v cíli?
Gratuloval mi, bylo to hezké. On byl největší favorit, já spíš outsider. Koukal jsem před závodem na rozbor letošního Czechmana na jedněch internetových stránkách, tam jsem nebyl ani zmíněný. Petr byl fajn, vzal to sportovně. Myslím, že mi to zase někde vrátí.
Jak to bude s tím plánovaným ironmanem?
Poběžím 21. července v Curychu. Rád bych se kvalifikoval na Havaj a tam zakončil svoji ironmanskou kariéru. A když se nekvalifikuju, bude to premiéra i derniéra zároveň. A „havaj“ budu mít i tak, protože už nebudu trénovat (úsměv).
Do konce července zbývá ještě dost času. Zúčastníte se předtím někde jinde ještě třeba polovičního jako tady?
Ne. Spíš pojedu tréninkově nějaké sprinty. Ale já budu teď mít dost napilno v práci a potom odjíždíme s klienty na týden na jachtu. Tam to bude spíš společenské. A pak už tolik času nebude. Vrátím se 15. června, zbývají pouhé čtyři týdny.
