A dost možná nikoliv navzdory pěti křížkům, ale právě díky nim. „Tím, že jsme technická disciplína, mám prostor využívat svých zkušeností a všech dovedností, které jsem za ty roky získal,“ uvědomuje si Gečnuk.
O půl roku později se závodník Dukly Prostějov dočkal dalšího ocenění, když vyhrál anketu Sportovec kraje za rok 2018, kterou vyhlašuje olomoucké hejtmanství. „Je to pro mě obrovské překvapení, myslel jsem si, že jsem se umístil třeba třetí,“ prohlásil Jiří Gečnuk, když zkraje týdne přebíral v prostějovském divadle ocenění.
Parašutismus patří k nebezpečnějším sportům, zažil jste někdy během seskoků těžké chvíle?
Asi nejkrušnější jsou technické problémy s padákem, když se neotevře správně, něco se utrhne nebo dojde k nepředvídatelné situaci. Každý si padák udržuje v technickém stavu stejně jako třeba auto, ale můžete myslet na všechno, a přesto může dojít k nepředvídatelným věcem, které se nedají ovlivnit. Za svou kariéru jsem měl tři krizové situace. Jedna byla ve Švýcarsku při nočním seskoku, kdy se mi zamotal padák. V úplné tmě je dost těžké zjistit, co se děje. V tu chvíli si nemůžete dovolit ztratit ani sekundu rozhodováním, jestli padák odhodíte, nebo na něm přistanete.
Noc, tma a vy se řítíte k zemi zamotaný do padáku. To zní jako pořádná noční můra.
Nejhorší je, že skáčeme ve skupině pěti lidí. Když vyskakuju třetí, tak vím, že mám pod sebou dva lidi. Sice jsme osvětlení, ale funguje to jako deštník - když máte pod ním světýlko, svrchu ho nevidíte. A kdybych padák odhodil a propadl někomu vrchlíkem, mohl bych ohrozit kromě sebe i někoho dalšího. Takže jsem rychle zjistil, že závada není kritická a nerotuji, chvilku jsem počkal, a když jsem si byl jistý, že pode mnou nikdo nemůže být, tak jsem padák odhazoval.
Co se stalo pak?
Po odhozu člověk propadne dvě stě metrů a to je ta kritická vzdálenost, která vás dělí od těch, kteří jsou pod vámi. Pak jsem vytáhl záložní padák, jenže s ním si nedovolíte přistát do osvětlené arény, protože se s ním nedá manévrovat a kolem je spousta malých překážek, problém je i obyčejné malé zábradlí. Přistával jsem tedy mimo arénu, na druhou dráhu mezinárodního letiště, kde ale pořád probíhá provoz. Kolem vás létají letadla, musíte dodržovat bezpečnostní postupy, nesmíte vyletět mimo dráhu, ale to člověk musí dodržovat na všech letištích. Každý má vyčleněný prostor ve vzduchu.
Jaké byly ty další kritické situace?
Další dvě se mi staly právě minulý rok, kdy jsem měl na začátku sezony komplikované otvírání padáku a skončilo to odhozem. A před závěrečným světovým pohárem ve Švýcarsku mě potkala chyba přístroje, který mi otevřel padák. Je to nepříjemné, ale člověk musí být neustále ve střehu, vnímat, myslet a reagovat, pak se mu možná všechny ty špatné věci, které se někdy dějí, podaří odvrátit opravdu rychle.
Neříkal jste si, že jsou ty dvě komplikace za poslední rok nějaké znamení?
Napadlo mě, jestli nemám skončit. Za život jsem odhazoval padák asi čtyřikrát, z toho za poslední rok to bylo dvakrát. Říkal jsem si, jestli to není varování, ale ještě toho nenechávám.
Bylo těžké hlavě vysvětlit, že šlo jen o náhody?
Nepůsobí to jen na vás, ale na všechny v týmu. Když se něco takového stane, všichni dělají rozbor, protože sdílení krizových situací lidem pomáhá být neustále ve střehu. A byl jsem překvapený, že tři lidi z družstva za mnou přišli, že jsou z toho vyřízení. Rozrušilo je, jak se mohlo stát, že selže přístroj, který má zabezpečovat nepředvídatelnou věc. Pojďme ale raději k něčemu pozitivnějšímu, na tyto události se dobře nevzpomíná. Člověk je má zapsané v paměti, ale nemusí je vytahovat často.
Tomu rozumím. Jak vzpomínáte na srpen a titul mistra světa v kombinaci, o který jste tolik stál?
To pro mě bylo obrovské překvapení. V roce 2015 jsem byl mistr Evropy, 2016 vicemistr světa, 2017 zase mistr Evropy, tak už jsem si říkal, jestli se to povede. Měl jsem štěstí, že letiště v Bulharsku, na kterém se skákalo, hostilo o tři roky dříve mistrovství Evropy, a když člověk přijede na známé místo, má z toho dobrý pocit a zbytečně se nenervuje. A když se mi to povedlo, byl jsem z toho obrovsky nadšený.
Oddechl jste si, že čekání skončilo?
Výsledek je vždycky provázený obrovským psychickým vypětím, a když na to člověk může vzpomínat s půlročním odstupem, je to mnohem příjemnější. Hrany se obrousí a člověk vzpomíná jen na to hezké, ne na ty krizové situace a překážky, kterým čelil během závodu.
Jak snášejí mladší závodníci, že je poráží padesátník?
Ve světě je to trend, že spousty lepších výsledků dosahují lidé ve vyšším věku. Když s parašutismem v patnácti letech začínáte, naučíte se vyskočit z letadla a musíte slíbit lidem, kteří se vás to snaží naučit, že se bezpečně dostanete na zem. Ve vzduchu vám ale nikdo neporadí.
Stal jste se sportovcem Olomouckého kraje, kdybyste měl možnost, koho z regionu byste ocenil vy?
Samozřejmě se dívám na tenis, ale hodně mě také zajímají prostějovští raftaři, kteří mají skvělé výsledky. Občas natočí cestopisný film a mně se líbí záběry a místa, kde se závody odehrávají.
Jako naposledy v divoké Patagonii. Vy také po závodech hodně cestujete, nezajedlo se vám to za ty roky?
Nedávno se mě ptal jeden novinář, proč jsem skončil v uniformě. A bylo to přesně pro to, abych si ušetřil víc času pro sebe. Když jsem skákal jako voják, měl jsem ještě další disciplínu skupinovou akrobacii a to obnáší dalších 300 až 400 skoků navíc a s tím související cestování, kterého už jsem měl na jednu stranu dost. Tím, že mi ubyla tato povinnost, jsem měl víc času na ty dvě disciplíny a cítím, že ušetřenou energii se mi povedlo za posledních sedm let, co už nejsem voják, zužitkovat. Projevilo se to na mně, nejsem už tak sedřený a člověk má víc času a prostoru pracovat na těch dvou disciplínách.
Díky tomu i v padesáti letech pokračujete. Zatím neplánujete konec?
Nekončím, přípravu směřujeme na květnový světový pohár v Argentině. Tím, že je na jižní polokouli, tak tam budou mít konec sezony a naskákáno hodně seskoků. Pro nás je to naopak začátek, takže když se nám povede do závodu sto seskoků, budeme rádi. A ještě mám v plánu zkusit mistrovství světa 2020, ale všechno závisí na zdraví a okolnostech.
Co vás k parašutismu i po letech tak přitahuje?
Musím přiznat, že mě to baví pořád stejně, jako když jsem v patnácti letech začínal. Na prvním místě je to pro mě sportovní výkon, v přesnosti přistání jsem získal dost zkušeností a díky nim se mi v něm letos povedlo vybojovat vicemistra světa, což kladu na úroveň titulu absolutního mistra světa. Když se povede být o kousek lepší než ostatní díky té zkušenosti, kterou už máte, ale ostatní ještě ne, je to úžasný pocit.
Takže skákání jste se od patnácti ještě nenasytil?
Nasytil, ale chutná mi pořád stejně.
