„Byl jsem hodně živé dítě. Na jednu stranu to bylo super, protože na rozdíl od ostatních jsem pořád vyhledával nějaký pohyb, který mi pomohl v kariéře,“ vzpomíná Ježek pro pořad Handi Talks na O2 TV Sport. Na druhou stranu ale kvůli neposednosti trápil ostatní. „Učitelky prosily mojí mámu, aby mě přihlásila na nějaký sport, protože jsem zlobil.“
Handi TalksV pořadu Terezy Kubíčkové na O2 TV Sport se diváci seznámí s řadou těžkých osudů, nepříjemných proher, ale i nezapomenutelných úspěchů hendikepovaných sportovců. „V první sérii máme natočeno osm dílů. Každý nabídne přibližně dvacetiminutový medailonek. Motto pořadu zní Ze dna na vrchol,“ řekla autorka projektu. Díl s Jiřím Ježkem odvysílá stanice v pondělí ve 22:10. |
Kluk z rodiny zarputilých sparťanů tak poprvé v devíti letech nastoupil za letenský tým. „Snil jsem o tom, že budu jako Honza Berger a chtěl jsem být slavný,“ vypráví. „Dva roky jsem za Spartu hrál a paradoxně před jejím stadionem…“ Se mladému Ježkovi přihodila nehoda, která mu nadobro změnila život.
„Zalhal jsem mámě, že jdu hrát fotbal, ale místo toho jsem s klukama dělal vylomeniny. No a jak se říká, lež má krátké nohy,“ glosuje neštěstí. „Nějakou svojí blbostí jsem vletěl pod nákladní tatrovku. Tehdy jsem pochopil, že sen o kapitánovi Sparty už se nevyplní.“
I když v hlavě bleskla myšlenka, že noha je jen zlomená, pársekundové vystřízlivění ukázalo, že zranění je mnohem horší. „Byl jsem na silnici a deset metrů ode mě ležela moje bota s kusem něčeho a mně šíleně tekla krev z tepláků,“ popisuje Ježek.
„Že mi kouká jen zbytek nohy, ze které trčí nějaké hadičky, jsem si všiml až po probuzení v nemocnici, od kolene dolů už nic nebylo.“ I navzdory mladému věku se Ježek nerozbrečel a snažil se působit vyrovnaně. „Máma se na mě usmála a řekla, že to zvládnem. A já věděl, že ano.“
K sžití se s protézou mu opět pomohl milovaný sport. „Díky němu jsem pochopil, že jsem schopný úplně všeho, co jsem měl rád předtím,“ usmívá se. „Doktoři mi říkali, že bude trvat tak rok, než se noha zahojí a já budu moct normálně chodit.“ Zarputilý mladík ale odmítal poslechnout a s protézou si vykračoval už po pěti měsících. „Sice s bolestí, ale dal jsem to.“
Probudil se do nové reality. Soupeři, počítejte se mnou, vzkazuje Drahonínský |
A s tím přišlo i Ježkovo první vítězství. „Když mě někdo pochválil místo toho, aby mě litoval nebo umetal cestičku, tak to bylo hrozně hezký.“
Nejlepší cyklista paralympijské historie
Energický kluk postupem let nasbíral zpět sebevědomí. „Táta mi pak přinesl výstřižek o jistém Josefu Lachmanovi, který na paralympiádě v Soulu vybojoval stříbro v cyklistice,“ vybavuje si Ježek po letech. „Pro mě byli cyklisti vždycky bohové, jako z jiného světa.“
A tak se stal Ježek jedním z nich. „Zlákal mě až pan Lachman, se kterým jsem se potkal. To mi bylo asi dvacet let,“ tuší. „Pak to nabralo grády, zamiloval jsem se. Asi nejvíc díky Pepovi, který pro mě byl opravdu vzor,“ vysvětluje.
Začátky ale nebyly pro Ježka jednoduché. „Myslel jsem si, že to nebude úplně pro mě, protože jsem byl na první projížďce dost pomalý, říkal jsem si, že nikdy nebudu jako Pepa.“ Lachman ho ale motivoval natolik, že si Ježek hned druhý den vybral všechny úspory a koupil si nové kolo.
„Moje první. Vzal jsem k tomu i nějaké dresy a najednou to šlo hrozně rychle nahoru,“ vzpomíná s úsměvem. Až k vrcholové akci, na paralympiádu v Sydney. „Před ní jsem si vzal tři měsíce neplaceného volna v práci a jen trénoval. Asi se to vyplatilo, zaskočil jsem všechny soupeře, vyhrál dvě zlaté medaile.“ A k tomu ještě přidal jednu stříbrnou a světový rekord.
Místo oslav se Ježek zavřel do dílny a jako protetik vyráběl protézy pro své zákazníky. Za čtyři roky do Athén už ale odlétal jako první profesionální paracyklista. „Najednou to bylo úplně jiné, od Sydney jsem neprohrál žádný důležitý závod, musel jsem potvrdit svou pozici,“ popisuje.
„Poslední den paralympiády jsem obhájil zlato. Věděl jsem, že to půjde a nakonec z toho bylo krásných 14 sezon,“ září Ježek. Za tu dobu posbíral na paralympiádách šest zlatých medailí, čtyři stříbra a jeden bronz. Cenných kovů ale vybojoval nespočet a vyšvihl se až na nejlepšího cyklistu paralympijské historie.
A taky jako jediný hendikepovaný startoval na prestižní Tour de France. Brzy po ní ale přišel začátek konce. „Kariéru jsem chtěl završit v Riu,“ vypráví Ježek. Ale na amerických závodech v roce 2014, které by mu k nominaci do Ria pomohly, okusil nepříjemnou situaci.
„Asi dvě stě metrů před cílem se sťukli dva závodníci a já do nich najel šedesátkou, takže mě to katapultovalo do plůtků vedle trati,“ vzpomíná. Dopadl jsem, pravá ruka ležela vedle levého ramene, měl jsem rozsekaný obličej, vyražený zuby a na hrudi pěnu krve od protržené plíce,“ popisuje Ježek hrůzostrašné chvíle.
„Jako poslední si pamatuju, že doktor v sanitce volal na řidiče, že už mě asi nedovezou. A pak jsem se probudil asi za tři dny z umělého spánku.“ Bez dvou žeber a kusu plíce odletěl Ježek po jedenácti dnech domů a za půl roku už stál na startu dalšího závodu.
„Už jsem nechtěl vyhrávat, jenom se důstojně rozloučit. Cyklistika mi dala nejlepší manželku, zkušenosti a zážitky, ke kterým bych se jinak nedostal.“