Čtvrtek 6. srpna 2020, svátek má Oldřiška
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 6. srpna 2020 Oldřiška

Od průměru odděluje hvězdy hlava, ví sportovní psycholog

  13:57aktualizováno  13:57
Proč je náročné plavání na psychiku, v čem je výjimečný volejbal či tenis a proč je těžké skončit s kariérou? Sportovní psycholog Michal Šafář ví, že za silnou hlavou sportovců je dlouhý trénink.

Michal Šafář, předseda Asociace psychologů sportu | foto: Petr Janeček, MAFRA

Zajít za sportovním psychologem bývalo, a pro některé sportovce možná stále ještě je, něco nepatřičného. Něco, o čem se na veřejnosti nemluví, protože by mohli být za blázna.

Řadě z nich by však mohl pravidelný trénink sebekontroly a soustředěnosti pomoci lépe zvládat klíčové okamžiky a tím je výrazně posunout výš.

"Psychologická příprava má velmi podobná pravidla, jako celý sportovní trénink. Musí být dlouhodobá, systematická a pravidelná. Je potřeba opravdu trénovat, cvičit, pracovat na tom, aby se pak v zátěžových situacích ukázala. Když chcete zaběhnout stovku nebo hrát fotbal, tak taky trvá, než balón zvládnete nebo než se naučíte techniku běhu. Stejné je to i s hlavou," snaží se vysvětlit Michal Šafář, předseda Asociace psychologů sportu.

Hlavě se ve sportu připisuje velká role. Jak velký tedy má vliv?
Nemám moc rád, když se někde píše, že hlava dělá osmdesát nebo devadesát procent výkonu. Vždy totiž záleží v jakém sportu, s jakým člověkem a na jaké úrovni. Je pravda, že čím víc jste ve špičce na hranicích limitu fyzického, technického a taktického, tak vám chybí pět, deset procent, kam se můžete posouvat. A pak hlava hraje rozhodující roli v tom, že umožní posun o těch pět procent, což může být na této úrovni zásadní. Všechno je vzájemně provázané a schopnost podat vrcholný výkon na hranici kapacity, navíc ještě v klíčovém okamžiku, je to, co odděluje hvězdy od průměrných. Hlava tu hraje hrozně velkou roli.

Dají se sporty dělit na více a méně psychicky náročné?
Spíš je to v každém sportu trošku jiná oblast, kde hlava může hrát roli. Pro maratonce nebo plavce je strašně obtížné udržet pozornost a motivaci v dlouhodobém,monotónním tréninku, který je opakovaný a ubíjející. Je to nesmírně náročné a vyčerpávající najít smysl v tom, že každé ráno v šest vleze do bazénu a odplave pět kilometrů, jede na kole šest hodin, kdy to bolí nebo běží desítky kilometrů v tréninku. Na rozdíl od toho, tenis je náročný tím, že je velmi dynamický, je v něm spousta rušivých momentů. Když tenista ztratí balón, který sám nemusí hrát velkou roli, musí udržet hlavu soustředěnou na další. Nebo při stavu 5:4 a 30:15, kdy ví, že když dá dva balóny, tak vyhraje. Jak tohle skočí do hlavy, a to tam skáče velmi intenzivně, může to narušovat koordinaci a celkový další výkon.

A co týmové versus individuální sporty?
Fotbal je strašně složitý na vzájemnou spolupráci, koordinaci, vnímání. Ale třeba volejbal či tenis je extrémně náročný tím, že ať vedeš kolik chceš, musíš zápas ukončit vítězným úderem. Dokud ho nedáš, tak není rozhodnuto. Pro psychiku fotbalového brankáře je náročné, že třeba šedesát minut stojí, nudí se, ale musí být pořád připravený na to, že může přijít rozhodující zákrok. Útočník zase řeší, že když v rozhodující chvíli špatně kopne, ovlivní výsledek. Takže nároky se v různých sportech liší a netroufl bych si říct, který je snazší a složitější. Pro někoho je snazší vydržet hodiny plavání, někdo má v psychice takové nastavení, že se mu daří zvládat rozhodovat utkání.

Může hrát v týmovém sportu roli větší odpovědnost za výsledek celého kolektivu?
V každém sportu se vyvažují dva parametry. Jednak je to sebeprosazení, ochota vzít na sebe odpovědnost a zadruhé schopnost kooperovat s ostatními. V individuálních sportech je větší složka individuální odpovědnosti, v týmových složka kooperační. Ale i tak jsou v týmu hráči, kteří jsou dělníky makající na hvězdu. Na hřišti brání, nahrávají, nejsou mediálně tolik vidět, ale přesto jsou důležití. S tím také není jednoduché se srovnat. Stejně jako není pro hvězdu jednoduché vzít si míč a jít kopat penaltu.

Co říkáte na poslední výkony Petry Kvitové? Vypadalo to, že v klíčových okamžicích předvádí velkou mentální sílu.
Připadá mi, že je velmi mentálně silná. Je schopná rozhodující momenty, kdy je na ni tlak největší, zvládat způsobem, že to buď její výkon nesráží, nebo naopak posunuje do ještě vyšší úrovně. To je typické u sportovců, kteří dosahují dlouhodobě vrcholové úrovně. Souvisí to i s tím, jak to má člověk nastaveno geneticky, jací trenéři, rodiče a celé prostředí se na něm podepsalo. A také jak na sobě pracuje.

Silná hlava je tedy výsledkem dlouhodobého tréninku?
Bylo by úžasné, kdyby existovala technika, která by lusknutím prstu obrátila myšlení. Psychologická příprava má velmi podobná pravidla, jako celý sportovní trénink. Musí být dlouhodobá, systematická a pravidelná. Je potřeba opravdu trénovat, cvičit, pracovat na tom, aby se pak v zátěžových situacích ukázala. Když chcete zaběhnout stovku nebo hrát fotbal, tak taky trvá, než balón zvládnete, nebo než se naučíte techniku běhu. Stejné je to i s hlavou, taky se musí trénovat, než se z normální úrovně dostane tam, že je schopná zvládat zátěž, které v utkání jsou a které jsou vyšší než v běžném fungování člověka.

Jsou i sportovci, kteří díky svým vlohám nepotřebují takovou pomoc?
Třeba u dětí nedoporučuji, aby do toho vstupoval sportovní psycholog. Pokud má kolem sebe dobře fungující rodinné i trenérské zázemí, má podporu a není vystaveno extrémnímu tlaku na výsledky, ale spíše na zlepšení, tak prochází zátěžovými situacemi a učí se je zvládat. Psychika se trénuje společně s tělem a pro ty, kteří si tím projdou, pak není limitním bodem výkonu. Je tedy pravda, že jsou sportovci, kteří psychologa nepotřebují, proti nim jsou ale ti, kteří když na tom nezačnou v určitém období pracovat, tak je pro ně fungování ve sportu obtížnější a nedosáhnou své hranice výkonnosti.

Ideální z tohoto pohledu je tedy sportovec, který neúspěchy splachuje?Zaplaťpánbůh to tak není, protože u těch flegmatických zase bývá snížená sebereflexe. Dostanou se na nějakou úroveň a obtížně se posouvají dál. Nejen, že dobře zvládají neúspěchy, ale nejsou schopni se z toho poučit a posunout se někam dál. Ti, kteří jsou "labilnější" a hodně vše prožívají, si z toho mohou vzít to lepší, dokážou se poučit a to je posouvá. Každý z typů potřebuje trochu jiný způsob práce. Tak jako když trénujete děti, tak na některé je potřeba trochu více zařvat, frustrovat je, jiné zase chválit a povzbuzovat. To jsou ale jen krajní typy, mezi nimi je několik dalších.

U dětí je tedy především důležitá role trenéra, který by měl být schopný rozpoznat tyto typy. Kouč a zároveň psycholog, to je však u nás zatím spíše výjimka, ne?
Třeba v Rusku nebo v Číně tohle primárně řešit nemusí, protože základnu mají takovou, že když na ně nastoupí tvrdě, tak slabší odpadnou, ale v tom množství tam zůstanou ti dobří. To si u nás moc dovolit nemůžeme. Jednak je nás méně a kdo se kolem sportu pohybuje, tak ví, že už i do atraktivních sportů, jako je fotbal, hokej nebo tenis, se berou všechny děti, které přijdou. Oto citlivěji je třeba pracovat, abychom je neztráceli. Mohou mít kolísavou výkonnost a jevit se, že to nezvládají. Ale když je odstřelíme, tak ztratíme potenciál, který v nich může být větší než u těch, kteří se jeví jako talenty v dětském věku.

A do sportovních hvězd dozrávají později.
Mám opakovanou zkušenost z různých sportů, že takzvané dětské hvězdy, které v žákovských a dorosteneckých kategoriích nepoznají porážku, potom v krizovém přechodu do juniorů či dospělých začínají mít extrémní problémy, protože nemají zkušenost s neúspěchem. Jak začnou prohrávat, tak to nejsou schopni zvládnout a mají tendenci ze sportu utíkat pryč. Naopak děti, které se tím probouchají, mají zkušenosti z porážek a dokážou je zvládnout tak, že to nenaruší jejich sportovní sebedůvěru, tak jsou v dospělé kategorii schopné vystřelit nahoru. Ale nesmí se ztratit v průběhu kariéry.

Dva roky se teď táhla kauza údajného uplácení fotbalové Sigmy. Z klubu mnohokrát zněly hlasy o tom, že hráči jsou pod velkým tlakem. Jak moc to mohlo mužstvo ovlivnit?
Když se objeví vnější tlak, nepřátelský vůči týmu, tak může mít dva aspekty. Tým to vnímá jako nespravedlnost, vede to ke stmelení a motivace se zvyšuje v tom smyslu, že jim dokážeme, že i když nám hážou klacky pod nohy, tak jsme schopni se s tím vyrovnat. Ale každý tým má jen určitou kapacitu. Když už to trvá moc dlouho a lítá to nahoru dolů jako v této kauze, kdy se body několikrát odečítaly a přičítaly, překročí to hranici kterou unese a potom to začne tým bortit, narušovat výkon a tlak působí negativně.

Sigmu po odečtu bodů čeká boj o záchranu. Co se může odehrávat v myslích hráčů, kteří na takovou situaci nebyli zvyklí?
Je to hodně nepříjemné. Záleží na tom, jestli trenér dokáže udržet pocit, že přes nespravedlnost máme na to, abychom to zvládli. Ale do kabiny nikdo nevidí, je otázka, jak vše hráči vnímají.

Michal Šafář

Narodil se v roce 1971 v Olomouci, na Univerzitě Palackého vystudoval tělesnou výchovu a pedagogiku, psychologii a postgraduální studium psychologie sportu. Tou se posledních deset let zabývá jako odborný asistent na Fakultě tělesné kultury UP. Je členem několika odborných sdružení, Asociaci psychologů sportu dělá předsedu. V praxi spolupracuje s řadou českých sportovců, především z oblasti tenisu, cyklistiky, lyžování a fotbalu.

Je to situace pro sportovního psychologa?
Je to zátěžová situace, kde sportovní psycholog může pomoci, ale jakákoliv hra pod tlakem je vždycky složitá a v týmových sportech je to díky kabině a jejím pravidlům ještě složitější. Myslím si, že Zdeněk Psotka tohle dělá velmi dobře, protože má v týmu kluky, se kterými pracuje dlouhodobě, takže v této chvíli to není na psychologa.

Je pravda, že hodně sportovců potřebuje pomoc až po ukončení kariéry?
Samotného mě to překvapilo, ale i podle průzkumů, který jsme dělali, tak u sportovců na vrcholové úrovni, kteří dominantní část svého života strávili jenom ve sportovním prostředí, je to zásadní moment srovnatelný pro běžného člověka s odchodem do důchodu. Možná je to ještě těžší o to, že jsou plní sil a energie. Najednou končí v něčem, kde se cítí dobře, v jediném co umí a zůstává před nimi prázdno. Poměrně značná část má tohle období hodně těžké a nejsou výjimkou problémy s alkoholem. A to i ve sportech, kdy jsou ekonomicky zabezpečeni. Jednoduše neví, co se sebou dál.

Jak takovým hvězdám pomoci?
V zahraničí jsou ve fotbalových klubech programy, které se je snaží do klubu začlenit a využít jejich potenciál. Jsou i psychologické programy, které pracují se sportovci za vrcholem. Nebývá to ani otázka peněz, ale nacházení smyslu. Navíc je potřeba vzít v potaz, že hvězda ve sportu, sláva a pohyb na nějaké úrovni, je silně návykový zážitek. Často se stává, že po konci zájem opadne. Najednou chybí pocit vzrušení ze sportu i pohyb v určité společenské vrstvě, což může vést k závislostem i dalším problémům.

Hovořil jste o zahraničních programech, jaká je pozice sportovní psychologie u nás?
Do roku 1989 byla poměrně silná. V každém středisku vrcholového sportu byl psycholog, který v různých pozicích byl součást realizačních týmů. Po roce 1989, kdy se tento systém rozpadl, teď u nás sportovní psychologové pracují částečně v akademické sféře nebo podnikají v této oblasti, tedy mají svou praxi. Praxe v klubech západní Evropy či USA je taková, že je to standard podobně jako fyzioterapeut či lékař.

Nestydí se u nás sportovci o takovou pomoc požádat?
Jistě, je tam stigmatizace v tom smyslu "jsem blázen, že jdu za psychologem?" I když v poslední době se to mění. Práce spočívá v tom, že sportovci jsou z hlediska fyzického, technického a taktického na sto padesáti, dvou stech procentech proti běžné populaci, protože tělo a sport velmi intenzivně trénují. Většina z nich ale netrénuje specificky hlavu. Když ji mají úplně normální, tedy na sto procentech, tak jim nestačí v zátěžových situacích. Proto ve sportovní psychologii nepracujeme s nějakou poruchou nebo problémem, ale na tom, aby se psychika, pozornost, kontrola emocí a sebedůvěra, ladila na úroveň těla. Tak, aby v klíčovém okamžiku byli schopni prodat to, co mají natrénováno.

Tohle je tedy příklad práce sportovního psychologa?
Princip práce je, že nejdřív si to sportovec vyzkouší v ordinaci, pak si vybrané techniky zkouší pravidelně doma v klidových podmínkách a zjišťuje, co s ním dělají. Následně se přenášejí do tréninku a po ověření je pouštíme i do soutěžního prostředí. Není to nic tajemného. Je to jako jakýkoliv jiný trénink, akorát jinak zaměřený.

Napadá vás sportovec, který takovou pomoc nepotřebuje?
Takoví lidé nejsou moc vidět. Ale Lukáš Pollert byl z hlediska svého nastavení a fungování takový sportovec, který i na své špičkové úrovni měl tolik prožitku radosti a spokojenosti, že snad nikdy pomoc nepotřeboval. I Aleš Valenta mi přišel jako sportovec, který se svou psychikou uměl zacházet velmi dobře.

  • Nejčtenější

První etapa Kolem Polska skončila hrozivým pádem, Jakobsen bojoval o život

Nizozemský cyklista Fabio Jakobsen byl po hrozivém pádu v Katovicích v dojezdu první etapy závodu WorldTour Kolem...

Povedlo se mi být nejlepší na světě. A mohlo být ještě líp, říká Jágr

Nevěřím tomu, že jsem dosáhl v životě maxima, tvrdí hokejová legenda Jaromír Jágr v obsáhlém rozhovoru pro časopis...

Todt o Schumacherovi: Věřím, že ho už brzy celý svět uvidí

Už je to 79 měsíců. Dlouhých 2 404 dnů. A pro širokou veřejnost stále ta stejná nezodpovězená otázka: Jak na tom...

Hokejové slzy. Rodina i spoluhráči se rozloučili s Ondřejem Buchtelou

I tvrďákům od hokeje tekly po tvářích slzy. Rodina, přátelé a spoluhráči se ve čtvrtek v pravé poledne rozloučili s...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Byl to obrovský šok pro tělo. Polil jsem se deseti bidony, říkal Štybar

Chyběl v rozhodujícím úniku, ale předvedl pak své schopnosti při dlouhé stíhací jízdě, během níž nechal za sebou i...

Tajemství zlatých adres. Pražská vila za půl miliardy je na prodej

Premium Mohutná, ale v rámci okolní zástavby celkem nenápadná cihlová stavba v srdci diplomatické čtvrti pražské Bubenče je...

Kůže je zrcadlem vnitřních chorob, říká lékař. Jaké nemoci může ukázat?

Premium Vyrážka s pupínky, puchýřky i problémová pigmentová znaménka dokážou pěkně znepříjemnit život, ale mohou být také...

Jak se dělá byznys za miliardy. Agent Paska o přestupu Součka i dalších

Premium Jak se zrodil rekordní přestup záložníka Součka do Anglie? Kam asi tak půjde střelec Schick? Co očekává od zázračného...

  • Další z rubriky

Triatlonové škrty. Kvůli koronaviru se mistrovství Evropy neuskuteční

Poprvé za 35 let se letos neuskuteční mistrovství Evropy v olympijském triatlonu. Kvůli pandemii koronaviru odložený...

Baseballisté Ostravy nezdolali Draky ani doma, rozhodlo nastavení

Ani na třetí pokus nedokázali ostravští baseballisté v nadstavbové části extraligy porazit brněnské Draky. Po prohrách...

Vémolu má porazit Baba Jaga, ale pomoc v Praze nedostane. Tak se učí u Végha

Premium Pokud situace dovolí, 26. září nastoupí Václav Mikulášek v kleci proti Karlosu Vémolovi. K zápasu v MMA mezi dvěma...

Lebka s mašlí, zkřížené hnáty a olympijský sen. Fišerová na cestě do Tokia

Z břehu ji při české olympijské kvalifikaci hnal fanklub v černých tričkách, které pro své fanoušky letos nechala...

Škoda dostane šéfa s úkolem zabránit, aby značka dotírala na VW a Audi

„Není nám k ničemu, když se Škoda vyvíjí ke třetí prémiové značce v rámci koncernu,“ prohlásil v rozhovoru publikovaném...

Díky, že létáte se SpaceX. Loď Crew Dragon úspěšně dopadla do moře

Američtí astronauti Robert Behnken a Douglas Hurley úspěšně absolvovali nedělní návrat z Mezinárodní vesmírné stanice...

Zemřela manželka Jiřího Krampola, měla dlouhodobé zdravotní problémy

Ve věku 59 let zemřela Hana Krampolová, manželka herce Jiřího Krampola. Dlouhodobě se potýkala se zdravotními problémy.

Pokutu za přespání v karavanu dohnal Němec až k soudu

Nocování na parkovišti v obytném autě se v Německu může dosti prodražit. Své si zažil jeden turista s karavanem, který...

Šéf Pirátů Ivan Bartoš je tatínkem. Miminku dali s manželkou neobvyklé jméno

Předsedovi Pirátů Ivanu Bartošovi (40) a jeho ženě Lydii (37) se v úterý večer narodil syn. Novopečený tatínek se s...