Léta po kariéře působili jako trenéři mládeže i dospělých závodníků, ale pak se jaksi vytratili. Zem se po nich však neslehla - Vochoska, žijící na Třeboňsku, začal v devadesátých letech jezdit za prací do nedalekého Rakouska, a Pecka, řadu let trenér úspěšného skifaře Chalupy, se už roky stará o račický kanál coby ředitel areálu.
Při pohledu na veslařské mládí oba tito šedesátníci, ovšem štíhlých postav a mladých duší, ožili ještě víc. Takže Václav Vochoska při jedné z debat pravil:
„Jednou ke mně přišel do třeboňské loděnice kluk, ve škole uličník, a že prý s ním budu mít jen potíže. Ale já je neměl, při tvrdém tréninku se srovnal. Leckdo se divil, ale recept je jednoduchý - kdo má přebytek energie, odevzdá ho v posilovně nebo při práci za veslem. Naučí se poctivě pracovat, zjistí, že bez toho opravdu nejsou koláče. A když vydrží, máš skoro jistotu, že z něj bude slušný člověk,“ předložil návod.
„Podáváte výkon ve prospěch parťáka nebo kolektivu, navíc trénujete v přírodě a děláte sport bez afér. To jsou další důvody, proč dělat veslování,“ přizvukoval Zdeněk Pecka, někdejší Vochoskův kolega ze slavného dvojskifu.
To byl let, rozplýval se kouč
Veslaři, jejichž zápolení ze břehu pozorovali, jsou teprve na začátku cesty. Posádku dvojskifu Jan Cincibuch, Eduard Bezděk, který v Račicích vybojoval jednou ze dvou českých medailí, stříbrnou, tvoří dva stále ještě šestnáctiletí kluci nikoli statných postav, ale velmi talentovaní.
Mají za sebou teprve necelých pět týdnů společného tréninku a je známo, jak důležitá je sveslovanost a tudíž i čas společně strávený na vodě.
„Jenže když tu loď rozjeli podruhé, potřetí, počtvrté, měl jsem jasno - to nebyla jízda, to byl let,“ rozplýval se pardubický kouč Martin Kubrycht, který je v juniorské reprezentaci dostal na starost. Neměl to jednoduché, ale ani jeho svěřenci: Cincibuch je od Berouna, Bezděk z Olomouce. Oba gymnazisté tedy týden co týden dojížděli za trenérem do Pardubic - ve středu tam, v neděli zpátky, na školu a doplňování látky zbyly dva dny.
Kdepak oběť, šli za úspěchem
Oběť? Tak to nebrali. „My jsme hlavně chtěli uspět v Račicích. Což pro nás byla účast ve finále, ale pak jsme se rozjeli. A teď jsme šťastní, evropská medaile je životní úspěch,“ těšili se mladí veslaři.
Jak se vlastně stane, že se člověk dá na veslování, když existují lákadla v podobě fotbalu, hokeje, tenisu a dalších sportů?
„Já hrál fotbal, ale přestal mě bavit,“ přiblížil Bezděk. „Ve starších žácích se u nás vytvořila partička pěti kluků, kteří to táhli spolu, a ostatní pro ně nebyli partnery. A jelikož bráška dělal veslování, vzal mě do loděnice a už jsem zůstal.“
Jeho parťák měl poněkud jiný motiv. „Já hledal sport, kde se nemusí běhat, protože při fotbalu mě bolely kotníky. Tak jsem se dal na veslování, jenže tam se při tréninku běhá taky. Ale kotníkům už to nevadí,“ vyprávěl.
A výhody veslování? V tom mají také jasno.
Dobrý pocit namísto diskoték
„Je to sice dřina a taky odříkání třeba diskoték a podobně, ale po odmakaném tréninku nebo dobře zajetém závodě máte skvělý pocit. A my ho máme právě teď,“ shodli se pod račickou cílovou věží.
U svého sportu chtějí vydržet a jednou se probít až do seniorské reprezentace. „Našim nejbližším cílem je ale účast na srpnovém mistrovství světa juniorů v Rio de Janeiru. Snad nás nominují, snad jsme tomu tímhle výkonem napomohli,“ doufali.
„Určitě, řečeno bylo, že o cestu do Ria si řeknou medailisté z Račic,“ podporoval jejich nadšení Zdeněk Pecka.
A pak ještě, když členům druhého dvojskifu juniorské Evropy předal stříbrné medaile, přidal další svůj pohled na veslařský sport. „Za vesly se opravdu nedá nic ošidit. Tam za tebe nikdo gól nevstřelí, tam zkrátka musíš prodat, co v tobě je,“ pokýval hlavou.
A Václav Vochoska nezůstal pozadu. „Veslování je i určitá kvalifikace. Když ve firmě řeknete, že jste veslovali, tak vás začnou brát vážněji. Tenhle sport učí pracovitosti, ale může vás posunout v životě i jinak.“
