Její příběh je nesmírně silný.
Příběh o strachu, odhodlání, víře a velkém návratu.
„Nevím, jak to dělám, ale připadám si teď nezastavitelná, protože miluji to, co dělám,“ vykládala nadšeně na tiskové konferenci, krátce před sheffieldskou půlnocí.
Že i v této sezoně musela překonávat zdravotní obtíže? Pousmála se: „To je přece naše práce. Když tvrdě pracujete, problémy se občas přihodí. Musíte se přes ně přenést a pokračovat.“
Tentokrát se jednalo „jen“ o operaci achillovky.
Zato v covidovém roce 2020 bylo mnohem hůř.
Patnáct bodů náskoku. Krasobruslařka Petrokinová obhájila evropský titul |
Tehdy selhala na mistrovství světa juniorů v Tallinnu, kde obsadila až 33. místo. Zároveň si delší dobu stěžovala, že jí občas bývá z neznámých důvodů špatně.
Lékařské vyšetření přineslo šokující diagnózu.
„Máte aplastickou anémii,“ dozvěděla se.
Jedná se o vzácné onemocnění krve, které může být až smrtelné. Tělo při něm přestane produkovat dostatek nových krvinek, což vede ke stupňující se únavě. Navíc je tělo náchylnější k infekcím a nekontrolovanému krvácení.
„Diagnostikovali mi nejtěžší stadium této nemoci vyžadující neustálé krevní transfuze, abych si udržela minimální potřebnou hladinu krvinek,“ vzpomínala s odstupem času Petrokinová. „Můj hemoglobin byl tak moc nízký, že pro mě bylo těžké i chodit nebo vylézt do schodů. Dělaly se mi hematomy. Mohla jsem zapomenout na trénink.“
Naléhavě potřebovala transplantaci kostní dřeně, ale vhodný dárce se nenašel. Protože se její stav dále zhoršoval, lékaři se rozhodli pro imunosupresivní terapii.
„Měla jsem padesátiprocentní šanci, že zabere,“ líčila. Pět měsíců ležela v nemocnici bez jakékoli fyzické aktivity. „Maximálně jsem se večer jen velmi pomalu procházela po nemocniční chodbě, protože na víc jsem neměla sílu.“
Terapie sice zabírala, nicméně lékaři jí upozorňovali: „K bruslení se budete moci vrátit nejdříve za dva nebo tři roky.“
„Tak dlouhá pauza by znamenala ukončit kariéru,“ reagovala.
Později přiznala: „Propadala jsem proto i malým depresím. Potom jsem se ale vzpamatovala a ujišťovala sebe samu: Všechno bude v pořádku.“
Když bruslení je lék
„Sledovala jsem si tepovou frekvenci pomocí monitoru tepové frekvence, abych zabránila nadměrnému zatížení srdce, protože můj hemoglobin byl mnohem nižší než normálně a v krvi nebylo dostatek kyslíku,“ vyprávěla.
„Každý týden jsem podstupovala krevní testy. V nemocnici jsem měla zavedený centrální žilní katétr se dvěma hadičkami trčícími z těla. Nesměla jsem padat.“
Její trenérka Světlana Varnavská, která jí vedla už od dětství, se svěřila: „V té době o bruslařské kariéře vůbec nemohlo být řeči. Byl to doslova boj o život.“
Přesto první návraty Petrokinové na led, byť zatím jen kratičké a v podstatě rekreační, byly v roce 2021 lékem pro její duši.
Nakonec probíhala léčba rychleji, než si i experti představovali. Až jí lékař, nadšený výsledky testů, oznámil: „Mohla byste zkusit lehce trénovat.“
Probrali veškerá rizika, důsledně si hlídala fyzickou kondici. „Na trénincích mi byla zima, bolely mě všechny svaly a bála jsem se skákat. S každým dalším tréninkem to však bylo lepší nejen fyzicky, ale i psychicky. Získávala jsem zase sebevědomí.“
Rok a půl po diagnóze začala znovu závodit.
I když... „Původně jsem plánovala, že na mé první soutěži pojedu jen krátký program. Potom jsem přece jen zkusila i volnou jízdu. Jenže ta byla na mě ještě příliš dlouhá, tak jsem vynechávala některé prvky, odpočívala a jen mávala na ledu rukama, abych vydržela až do konce.“
Dál musela užívat léky a chodit na kontroly do nemocnice, posléze se však její krevní obraz vrátil na normální hodnoty.
„Bylo to obrovské vítězství,“ řekla. „Ta nemoc mi změnila pohled na život.“
Jako by mi někdo ukradl tělo
V roce 2022 se kvalifikovala na „domácí“ mistrovství Evropy dospělých v Tallinnu. Skončila osmá a potřetí v sezoně porazila krajanku Kiibusovou, přesto funkcionáři na jediné estonské místo pro hry v Pekingu nominovali Kiibusovou.
Mnozí to považovali za křivdu, ale Petrokinová nezahořkla.
Jen si tu a tam říkala: Proč mi štěstí nepřeje?
V průběhu závodu Zlatá pirueta v Záhřebu si v roce 2023 při tréninkovém pádu zlomila lýtkovou kost a přišla o půlku sezony. Vrátila se až na mistrovství světa v Montrealu, ačkoliv tvrdila: „Při některých skocích dál cítím bolest v noze. Potřebuji víc času na úplné zotavení, jenže žádný jsem neměla.“
Přesto skončila v Kanadě nečekaně sedmá v krátkém programu. Ve volné jízdě však síly došly a sestoupila na 16. místo.
„Měla jsem pocit, že mi někdo ukradl tělo a já ho nemohla ovládat,“ tvrdila poté, ovšem s dovětkem: „Až se úplně dám dohromady, bude to jiné.“
A skutečně bylo.
Opět jednou v Tallinnu, svém osudovém městě, předvedla na loňském evropském šampionátu výtečnou volnou jízdu, posunula se s ní na první místo a stala se historicky první estonskou vítězkou mistrovství starého kontinentu. „Sen se mi splnil,“ jásala.
Niina Petrokinová slaví v lednu 2025 své první evropské zlato, navíc na domácí půdě v Tallinu.
Nyní se plní znovu. Navzdory tomu, že ji vlastní tělo opět brutálně osekalo sezonu, která byla až do ledna všechno, jen ne vydařená.
Nadechni se a jeď
Po osmém místě na zářijovém Nepelově memoriálu v Bratislavě přiznala, že už od února trpí zánětem achillovky. Začátkem října podstoupila operaci. Odhlásila se z obou plánovaných startů v seriálu Grand Prix. Její forma byla záhadou a za top favoritku v Sheffieldu rozhodně neplatila.
„Nadechni se, uvolni a představuj si, že jedeš na tréninku,“ radila jí trenérka Varnavská před krátkým programem.
Vítězný krátký program. Niina Petrokinová na mistrovství Evropy v Sheffieldu.
Načež dominovala stylem start–cíl. Suverénně ovládla krátký program a ještě suverénněji páteční volnou jízdu. Její Duna se stala reklamou na dokonalost a krásu. Pouštní větry fantasy planety ji z nejvyššího stupně neodfoukly.
„Když jsem začala svůj program, publikum bylo tak moc hlasité. Připadalo mi to jako v Tallinnu před rokem – stejná energie, stejně úžasný dav lidí. Dnes jsem cítila, že dokážu cokoliv,“ říkala.
Dobruslila, klečela omámena štěstím na ledu, chytla se nevěřícně za hlavu. Diváci vstali k ovacím vestoje, v hledišti se rozevlály estonské vlajky. Petrokinová mávala, zářila, vrhla se do náručí trenérky. Já to dokázala. Zase jsem to dokázala.
Jak vypadá vítězná euforie? Právě takhle:
NIINA PETROKINA TWO TIME EUROPEAN CHAMPION!!!! 🇪🇪🇪🇪🇪🇪 https://t.co/4UstbMPX8R
Uviděla známky a nadšeně ukazovala do kamer dva vztyčené prsty. Mohly znázorňovat Véčko, symbol vítězství, ale také číslo dvě na znamení druhého titulu evropské šampionky. Znovu na chvíli skryla hlavu v dlaních, zatímco jí Loena Hendrickxová, sedící do té doby v křesle pro vedoucí závodnici, posílala gratulaci v podobě vzdušných polibků.
Petrokinová vybojovala zlato s ohromující převahou 25 bodů. Vylepšila si na šampionátu tři osobní rekordy.
Na stupních vítězů tak stály tři nesmírně spokojené ženy.
Bronzová italská krasobruslařka Lari Naki Gutmanová jásala nad svojí premiérovou medailí z vrcholné akce.
Stříbrná Belgičanka Loena Hendrickxová oslavovala velký comeback po roční závodní pauze kvůli zranění kotníku. „Jsem ráda, že jsem dnes přežila,“ svěřovala se.
A zlatá Petrokinová? „V Estonsku někteří lidé vykládali, že je nemožné, abych vyhrála dvakrát za sebou. Chtěla jsem jim ukázat, že se pletou.“
Až by se chtělo říci: Všechno zlé se děje také proto, aby vás to posílilo.
Protože v pátek večer měla tělo i nervy jak ze železa.
