Poprvé ovšem bude soutěžit v jiné disciplíně. Kvůli vyřazení veslařských závodů s jedním veslem z olympijského programu se musel přeorientovat na dvě vesla. A být v tom mezi nejlepšími.
Ze čtyřčlenné posádky a jednoho vesla na dvojčlennou a dvě vesla. Jak náročná je to změna?
Nesmírně. Celý život jsem jezdil jen s jedním veslem, takže to pro mě nebylo vůbec jednoduché. Zejména první rok, byť je pravda, že poslední dobou už se cítím víc sebevědomě. Nic jiného mi tehdy nezbylo. Pokud jsem chtěl přemýšlet o olympiádě, musel jsem se naučit se dvěma vesly. Teď se mi to paradoxně líbí víc. Změna je život.
Už je to nějaký pátek, co jste si pořídil i druhé veslo a utvořil dvojskifový pár s Janem Šimánkem, olympijským debutantem.
Hned po olympijských hrách v Riu (2016) se začalo mluvit o tom, že se čtyřka s jedním veslem v lehkých váhách (závodníci do 70 kg) nepojede. Já ale po Brazílii neměl motivaci pokračovat. Hry se nám nepovedly a já měl i pocit vyhoření. Myslel jsem si, že už jsem na vrcholu a nemám se kam posunout.
Miroslav Vraštil se stal republikovým šampionem v kategorii lehkých vah na veslařském trenažéru.
O pět let později se znovu na olympiádu chystáte. Co vás nakoplo?
Příchod trenéra Simona Coxe. Otevřel mi oči a zásoby energie, o nichž jsem ani nevěděl. Teď se rok od roku zlepšuji. Přišel s úplně novou vizí, která se mi zamlouvala. Ostatním závodníkům už moc ne.
Proč?
Ukázal nám tvrdou realitu. Veslování je nesmírně tvrdý sport, náročný psychicky i fyzicky a uspějí v něm jen ti nejlepší. Mě to hecovalo a posouvalo. Dost jsme si se Simonem sedli, kamarády jsme pořád.
V osmatřiceti letech každoročně musíte dokazovat, že patříte mezi tuzemskou špičku. Existuje na to nějaký recept?
Určitě se ještě necítím jako veterán. Veslování mě pořád baví a hlavně nabíjí. To je základ. Pořád se cítím dobrý v tom, co dělám. Teď mě nejvíce naplňuje trénink. Kdybych cítil, že mě mládí už válcuje, tak bych pozici mladíkům přenechal. Ale návod jak vydržet takhle dlouho podle mě neexistuje. Asi motivace neustále se zlepšovat.
A přiblížit se tátovým úspěchům.
Táta je za mě moc šťastný. Nikdy jsme mezi sebou neměli žádnou rivalitu a pošťuchování. Ani v olympijských startech, ani v umístěních. Překonat tátu ani snad nejde. Dokázal toho spoustu nejen ve veslování, ale i v triatlonu. Já mám jiné cíle než se s ním měřit.
Miroslav Vraštil na trati havajského Ironmana.
Placku z her?
Víme, jak na tom jsme i jak si počínají naši soupeři. Díky kvalifikačním závodům můžeme odhadnout, kde se asi budeme pohybovat. Měli bychom se umístit mezi pátým až devátým místem. Naším cílem je dostat se do hlavního šestičlenného finále. Jakékoliv umístění v první šestce budeme považovat za obrovský úspěch. Větší než čtvrté místo z mistrovství Evropy.
Ještě pět set metrů před cílem ve finále dodatečné olympijské kvalifikace ve Švýcarsku jste na druhé postupové místo ztráceli tři sekundy. To je přece ve veslování hodně.
Hodně lidí se nás ptalo, jestli to byla taktika. Určitě nebyla. Nám finiše nikdy moc nešly. Bylo to snad poprvé, co jsme před cílem někoho předjeli. Vždy to bylo naopak. Závodní harmonogram se kvůli počasí nahustil a já už potřebuji víc času na regeneraci. To nás stálo ztrátu na prvním kilometru.
Čínská posádka držící postupovou příčku dlouho vzdorovala.
Známe je a máme s nimi velmi vyrovnanou bilanci. Vypadalo to, že mají dostatečný náskok. Ale nevzdali jsme to. Celou dobu jsme se cítili silní a pořád jsme do toho bušili. Jezdíme zády, takže je obtížné odhadnout, jaký mají soupeři náskok. Nicméně jsme je cítili blízko a nepřestávali jsme věřit, že je zlomíme. Věděli jsme totiž, že taky nejsou žádní experti na finiš. Že se nám to nakonec povede takovýmto způsobem, čtyřicet metrů před cílem, nečekal asi nikdo.
Nejemotivnější postup na olympiádu?
Vyvolalo to nepopsatelné emoce. Nejen u nás, ale i u našeho týmu zavládla absolutní euforie. Protože jsme to jednoduše nevzdali. Většinou české posádky odpadnou psychicky a vzdají to. My jsme ukázali, že to jde i jinak. A já doufám, že to v týmu zanechá pozitivního ducha i do budoucna.
Více než polovina Japonců kvůli pandemické situaci nechce hry pořádat. Co vy na to?
Nám nezbývá nic jiného než věřit, že to dopadne dobře. Český olympijský výbor nás ujišťuje, že se hry uskuteční, byť za přísných hygienických podmínek. Já upřímně nevím, jak to lidé v Japonsku vnímají. Mají svoji kulturu a je těžké odhadnout, jak budou na příjezd sportovců z celého světa reagovat. Doufáme ale, že to bude povedená olympiáda. Věřím organizátorům. Je důležité, aby se místní necítili ohroženi.
Ovlivňuje to závodníky?
Pravidelně dostáváme informace od Martina Doktora (sportovního ředitele MOV). Je v zajišťování a zjišťování všeho hodně aktivní, protože chce, abychom se soustředili pouze na výkon a trénink a nemysleli na negativní okolnosti. Takže se soustředíme jen na nás a upřímně, pokud se budou dodržovat všechna pravidla, myslím, že se olympiáda uskuteční bez problémů.
Kromě pandemického rizika budete bojovat i s vedrem. Letní teploty atakující čtyřicet stupňů nejsou v Japonsku výjimkou.
Když jsme byli v Riu, tak zase řádil virus Zika. Museli jsme kvůli tomu několikrát na odběry krve, byla to podobná divočina jako letos. Nás se to ale nějak nedotklo. My se všem podmínkám snažíme přizpůsobit a rozhodně si nestěžujeme.
Miroslav Vraštil starší objel s ironmanem několikrát planetu.
Jak se přizpůsobíte na závody v parném létě?
Závodil jsem i Ironmana na Havaji, kde jsou podmínky podobné. Nikde se vás neptají, musíte se asimilovat. Vesměs se snažíme připravovat se v takových podmínkách, v nichž budeme závodit. V praxi to znamená, že příští týden odlétáme na jednadvacet dní do Chorvatska, kde budeme trénovat. Teploty tam jsou také dost vysoké. Chceme tělo ve vedru potrápit, aby si zvyklo.
Bude kemp v Chorvatsku poslední štací v olympijské přípravě?
Chtěli jsme absolvovat ještě jeden závod světového poháru, ale parťák musel jít trhat osmičku. Teď má oteklou pusu a nemůže moc trénovat. Máme nadtrénováno, takže jsme mohli trochu polevit. Po Chorvatsku strávíme ještě dva týdny v Česku a 15. července odlétáme, abychom měli dostatek času na aklimatizaci.
V olympijské vesnici se moc kvůli restrikcím zdržovat nebudete. Pokud to organizátoři dovolí, komu budete z výpravy fandit?
Budu držet palce všem. Pro každého sportovce znamená dostat se na olympiádu splnění snu. A je jedno, jestli má medailové ambice či nikoliv. Olympijské hry jsou pro závodníka nejvíc.
Jste závodník Dukly Praha, trénujete i v Drahlově. Proč?
Za možnost přípravy v Drahlově jsem obrovsky vděčný. V době karantény jsem tam našel útočiště a dokonce tam mám i svoji loď z Dukly. Mohl jsem odtrénovat to, co jsem potřeboval. Strávil jsem tam většinu zimní přípravy. Jsem zvyklý trénovat sám a bezesporu jsem v Drahlově položil základy pro olympijskou účast.
Neapolská osma: zleva Lubomír Zapletal mladší, Petr Lakomý, Jaromír Hudek, Zdeněk Kunhart, Josef Kovačík, Pavel Konvička, Miroslav Vraštil, Josef Neštický, v přední řadě kormidelník Milan Večeřa a trenér Lubomír Zapletal starší.
Proč ale Drahlov na úkor mateřské Olomouce?
Už je to spoustu let, co jsem se tam nepohodl. Přestala se mi tam líbit atmosféra a necítil jsem se tam doma. V Olomouci nemám nikomu nic za zlé, ale v Drahlově je to pro mě pozitivnější.
V zimě se vám narodila dcera. Zvládáte skloubit rodinu s tréninkem v olympijské sezoně?
Musím říct, že to zvládám skvěle. Dcera je úžasná. Noc prospí a nebudí mě. Kvalitní spánek je u mě klíčem k regeneraci. Manželku i dceru vozím všude s sebou. Nechci si nechat ujít, jak mi roste před očima. Ona si nebude pamatovat, že táta nebyl doma. Ale já si to pamatovat budu. Jsme neustále na cestách, ovšem užíváme si to. I trénink mě baví víc.
A po olympiádě?
Ještě před pandemií koronaviru chtěla veslařská federace z olympiády úplně vyřadit veslování lehkých vah. To by pro mě znamenalo velký důvod pro konec kariéry. V programu na olympijské hry v Paříži ale lehký dvojskif stále figuruje, takže se mi končit nechce. Možná to nevydržím, třeba mě zradí tělo. Ale následující hry jsou už za tři roky a já se cítím mladě. Nicméně to nezáleží jen na mě. Uvidím, co parťák, ale to vše vyřešíme až po Tokiu. Příští rok je veslařské mistrovství světa v Račicích a tam se určitě chci ukázat.
