„Byl jsem nalomený. Zrušení lehkých vah byl zásadní faktor, nevím, jak by moje čtyřicetileté tělo zvládlo, že bych musel nabrat hmotu a jezdit v těžkých vahách. Navíc ve veslařském prostředí v Česku teď nepanují nejideálnější podmínky. Měl jsem to nastavené tak, že pokud bych měl pokračovat, nesměl bych mít ani nejmenší pochybnosti,“ zdůvodňuje Vraštil pro iDNES.cz konec své kariéry. Oznámil jej krátce po olympiádě.
Pak na olomoucké Univerzitě Palackého dodělal magistra v oboru Sportovní specialista – duální kariéra vrcholových sportovců a začal se připravovat na život po vrcholové kariéře.
Ještě se dokážu měnit. Veslař Vraštil o čtvrté olympiádě, Ironmanovi i škole |
Ten jej nakonec zavál až do Švýcarska, od nového roku se ve veslařském Seeclubu Lucern stal šéftrenérem. „Je to asi největší klub ve Švýcarsku, takže je to velká čest,“ přibližuje rodák z Olomouce.
Jak se rodila cesta do Švýcarska?
Hrozně složitě. Přes známého jsem se nejdřív dostal k tomu, že bych mohl trénovat u estonské reprezentace. Dost jsem se na to připravoval, probíhaly různé videohovory, nebylo pro mě vůbec jednoduché obhajovat nějakou svoji pozici, když jsem nikdy netrénoval a neměl trenérskou praxi. Každopádně jsem se dostal do finále až mezi poslední dva kandidáty, a když to vypadalo, že tu práci dostanu, nakonec tam zvítězila nějaká politika, protože pozici hlavního trenéra rozdělili mezi dva lidi – místního trenéra a bývalého olympionika, který tam ukončil kariéru. Takže jsem musel začít odznova a rozeslal jsem mezi své kamarády z okruhu lehkých vah dotaz, jestli zkrátka o něčem zajímavém neví.
Kdo se chytnul?
Shodou okolností můj soupeř, Mario Gyr. Jezdil proti mně ještě ve čtyřkách a vyhrál olympiádu v Riu. Napsal jsem mu na Instagram a on mi trochu suše odepsal, ať pošlu životopis právě do Lucernu. Ale pak se to ukázalo jako dobrá rada, začal zase kolotoč videohovorů a mítinků. Poté nás s rodinou pozvali inkognito do Švýcarska, abych se podíval na klub, jak funguje. Byl jsem na večeři s prezidentem klubu a tak vše začalo. Nabídli mi výborné podmínky, vydupal jsem si, že nechci jen částečný úvazek, jelikož teď jsme s rodinou ve Švýcarsku všichni. Trvalo to celé asi šest týdnů, ale dalo se to do kupy. Šest sportovců z klubu bylo v Paříži na olympiádě a za posledních sto let měli nespočet olympioniků a medailí z her. Myslím, že je to pro mě skvělý začátek. A taky je to dost jízda.
Na pohřbu lehkých vah. Mladí kluci jsou zdrcení, říkali veslaři Vraštil a Šimánek![]() |
Sám říkáte, že jste dosud žádné trenérské zkušenosti neměl. Jak tedy tu jízdu stíháte korigovat?
Věděl jsem, že až skončím, chci se v nějaké trenérské funkci pohybovat. Oni tu měli nějaké problémy s předchozími trenéry, takže od prvního dne, co jsem tady, tak jsem to vzal docela silně do ruky. (směje se) Myslím, že jsem byl stoprocentně připravený to vzít. Za prvních pár týdnů se mi podařilo docela dost udělat, změnit, nastavit jakousi správnou energii a vrátit věci do starých kolejí. Mám pozitivní ohlasy, vrátilo se nám k veslování dost lidí, co dříve odešlo, takže teď problém, co řeším, je ten, že nemáme místo v loděnici. Vím, že člověk nemůže být kamarád se všemi, zvlášť když pak dělá rozhodnutí ohledně sestavování posádek, ale já pracuji vždy s nejlepším svědomím a vědomím. Když mě za to budou mít lidi rádi, budu rád. Když někdo nebude, nezhroutím se.
Jak dlouho se ve Švýcarsku vidíte?
Máme čtyřletou dceru, takže minimálně dva roky bude chodit do švýcarské školky. A potom uvidíme, jestli tady budou se mnou dál spokojení a jestli my budeme spokojení se životem tady, nebo se porozhlédneme po něčem jiném. Ale teda musím vám říct, že zatím je to paráda. Jezdíme na hory, byli jsme lyžovat, je to tu fantastické. Můj sen je trénovat ty nejlepší, ideálně národní tým, a pokud se to povede tady ve Švýcarsku, já budu maximálně spokojený.
Mnohokrát jste byl blízko medaili z olympiády či mistrovství světa, v Tokiu jste obsadili čtvrté místo, stejně tak na mistrovstvích světa v Nizozemsku i Rakousku. Pravidelně jste se dostávali do finálových bojů, medaili ale nakonec máte „jen“ z mistrovství Evropy.
Já musím říct, že ničeho nelituji, vážím si celé své kariéry i toho, že jsem to mohl dělat takto dlouho. Měl jsem štěstí na trenéry, dlouho mě podporoval i táta. Teď je vše tak, jak být má. Já jsem s kariérou naprosto spokojený a vůbec nelituji toho, že jsem skončil. Samozřejmě, když prohrajete, jste smutný, ale zase se můžete radovat, pokud uděláte vše, co můžete nejen v závodě, ale i v přípravě. Když se na sebe podívám do zrcadla, můžu být spokojený. Vím, že jsem vždy dělal maximum. A takhle se snažím přemýšlet i jako trenér.
Probíral jste vaše rozhodnutí skončit i s tátou, trojnásobným olympionikem a vicemistrem Evropy ve veslování?
Vlastně ani ne. Bylo to přirozené. On mi nikdy do ničeho nemluvil, do veslování už vůbec ne. Když jsem byl mladší, dal mi pár nevyžádaných rad. A tím to skončilo, protože jsem ty rady nepřijal. Musel jsem si na to všechno přijít sám, což táta samozřejmě věděl. Z druhé strany jsem to zažil, když jsme začali jezdit s Jirkou Šimánkem. On byl mladý a já pochopil, že ho nesmím do ničeho tlačit, že musí sám chtít a pochopit různé věci. Naštěstí, Jirka byl pružný, flexibilní a chytrý, vše mu šlo samo a myslím, že jsme dokázali velké věci.
Ještě k tátovi. Jak váš konec prožíval?
On byl vždy emotivní, ale teď musím říct, že úplně roztál. Možná je to i tím, že se nám povedlo dostat do Švýcarska. Táta tu byl se svým nejlepším kamarádem, pomáhali nám zařídit nějaké věci. A na tátovi šlo vidět, že to prožíval a byl fakt šťastnej! My jsme si vždy snažili užívat každou příležitost dělat věci, které nás baví, a které milujeme.
A milujete i veslování? Loni jste mi totiž říkal, že je to neskutečná dřina a utrpení.
Vrcholový sport, když v něm chce být člověk dobrý, je vždy obrovská dřina. Ale furt to byla ta nejlepší práce na světě, kterou jsem mohl mít. Po konci kariéry se mi na jednu stranu ulevilo, že teď už nemusím, že můžu dobrovolně. Na druhou stranu, je teď pro mě těžké, donutit se něco dělat, mám strašně moc výmluv, proč nemůžu na hodinu jít běhat, veslovat. To jsem si posledních dvacet let nedovolil, protože by se to jinak hned projevilo na výkonu a výmluvy by se vrátily jako bumerang. Takže v podstatě teď bojuji sám se sebou. Ale snažím se jít příkladem mladým u nás v klubu, takže s nimi chodím běhat nebo na trenažér, snažím se jim ukázat, jak je sport krásný a tím se udržuji. A když vidím, že kluci a holky, které trénuji, trpí v tréninku, málem brečím, protože vím, čím si prochází a jak je to hnusné. Na druhou stranu, nedávno jsme měli fakt těžký trénink a to jsem si říkal, ještě že tak trpí oni a ne já. (směje se) Já už si toho protrpěl dost.
Skifař Vraštil o svém extrémním koníčku, tvrdé dřině i nadcházející olympiádě![]() |
I v závodní kariéře jste byl zapáleným triatlonistou. Absolvoval jste deset závodů extrémního seriálu Ironman. Kdy znovu půjdete trpět také na jeho start?
Prostoru mám teď paradoxně méně, než když jsem závodil, ale zase mám víc energie. Každopádně teď nic neplánuji. Ale nejste první, kdo se mě ptá, takže možná ucítím nějaký vnější tlak a podlehnu.
Já vás určitě nutit nechci.
Možná se tak rozhodnu sám. Na podzim jsem chtěl běžet klasický maraton, ale začaly mě bolet chodidla, tak jsem to musel odpískat. Být zdravý, to je základ.
Veslařskou kariéru jste začínal na lodi se čtyřčlennou posádkou a jedním veslem. Ale jelikož v roce 2016 po olympiádě v Riu vyškrtli pořadatelé i tuhle disciplínu, musel jste se přeorientovat na dvojskif. Nakonec se vám změna zalíbila, viďte?
Jo, byť začátek byl tvrdý, těžký. Já věřím v životě na náhody a signály a možná taková změna byla v mém životě potřeba. Musel jsem začít s něčím novým a být v tom zase dobrý. A opět jsem měl štěstí na trenéry i na parťáka Jirku Šimánka. Chemie v lodi nám fungovala, užívali jsme si nejen tréninky a závody, ale i cestování, tréninkové kempy, bylo to výborné.
Otec a syn Vraštilové na Havaji: střelný prach a nezdolnost![]() |
Přitom jste už po Riu chtěl skončit. Nakonec jste vydržel téměř dalších deset let.
Což nezní úplně špatně, že? Co by za to někdo dal. Bylo to složité období. V Riu to bylo zklamání, dojeli jsme dvanáctí, pomýšleli jsme na víc. Já jsem měl sám o sobě pochybnosti, myslel jsem si, že jsem narazil na svůj strop. Že to takhle dál nepůjde. Tohle vyhoření trvalo přibližně tři měsíce, nakonec ale přišel nový trenér, Simon Cox, a to jsou právě ty impulzy, které člověk občas potřebuje. Změna disciplíny mě nakonec zachránila, začalo to do sebe všechno zapadat, potkal jsem svoji budoucí manželku... Spousta věcí se během jednoho roku změnila a mě to nastartovalo. Posledních osm let jsem si zase moc užil.