Necelý čtyři kilometry plavání, 180 kilometrů a běžecký maraton zvládl v mystické Koně za devět hodin a 45 minut. Jen o něco víc než půl hodiny za českým profesionálem Filipem Ospalým.
„Určitě bych to nesrovnával, u profíků je to jiné. Jedou naplno, a když jim to nevyjde a potká je krize, naskáčou jim minuty hodně rychle,“ odmítá dvaatřicetiletý veslař z Olomouce. „Se svým výkonem jsem ale hodně spokojený,“ dodává.
Jak jste se po dlouhé veslařské sezoně zvládl na Ironmana připravit?
Neměl jsem na trénink moc času. Na konci srpna jsme měli mistrovství světa ve veslování, takže na trénink jsem měl i včetně odpočinku asi pět týdnů. Zaměřil jsem se hlavně na kolo a běh, protože jsem věděl, že i když budu v tréninku hodně plavat, tak žádné extra minuty nenaženu, ale na kole člověk může ztratit hodně. Na závodě jsem s plaváním moc spokojený nebyl, hodina deset je jeden z těch pomalejších časů. Na druhou stranu jsem nemohl čekat ani nic lepšího, na Havaji se plave o něco pomaleji a také nenastala žádná krize, jen náznaky křečí, což bývá v balíku dvou tisíc lidí normální.
Sto osmdesát kilometrů na kole jste pak zvládl za 5:06 a v kategorii předjel 40 lidí.
Většina závodníků si stěžuje na vítr, který na Havaji bývá docela silný. Ale já jsem to naopak bral jako svou výhodu, protože mám nohy z veslování oproti ostatním silné. Jakmile nastaly těžké podmínky, tedy kopce a silný protivítr, předjel jsem nejvíc závodníků. I čas byl docela slušný. Snad jen o pár minut pomalejší než na rovné trati v Austrálii, kde jsem zajel své maximum.
Při závěrečném maratonu už se vám krize nevyhnula?
Při běhu to bylo nejtěžší, nejenom kvůli délce, ale i vedru a vlhku. Naštěstí se sluníčko schovalo za mraky, takže byly podmínky o něco mírnější než obvykle. Kolem půlky mě začala tahat lýtka a bylo otázkou času, kdy se to zahryzne do velké křeče. Pak už to byl běh od křeče ke křeči, od občerstvovačky k občerstvovačce. Vždycky jsem se protáhl, rozchodil, rozběhl jsem se do tempa a znovu se to někde kouslo. Druhých dvacet kilometrů už šlo jen o to, být co nejrychleji v cíli. Silou vůle a bojovností jsem to tam nakonec dotlačil. I přes křeče není maraton za 3:18 žádná ostuda.
Miroslav Vraštil mladšíNarodil se roku 1982 v Olomouci, kde také začal s veslováním, stejně jako jeho otec, který startoval na třech olympijských hrách (1972 až 1980). Miroslav Vraštil mladší má zatím jednu olympijskou účast, na lehké čtyřce bez kormidelníka bojoval v Londýně. Letos vyhrál na dvojce s Jiřím Kopáčem závod Světového poháru, na MS v Amsterdamu byli čtvrtí. Příští rok bude usilovat o nominaci na hry v Riu de Janeiru. Vraštil má za sebou několik závodů Ironman (plavání 3,86 km, jízda na kole 180,25 km a maratonský běh 42,2 km). Ten poslední v havajské Koně, dokončil celkově na 250. místě. |
To určitě ne, zvlášť když má člověk za sebou hodinu plavání a 180 kilometrů na kole. V cíli jste byl ve své kategorii na 65. místě. Je pro vás pořadí důležité, nebo jde jen o souboj s časem?
Je to mistrovství světa, na které se navíc musíte kvalifikovat. V celém světě probíhá víc než třicet závodů pod hlavičkou Ironman a vždy se v každé věkové kategorii kvalifikuje od dvou do pěti lidí podle toho, jak je kategorie obsazená. Mně se to podařilo v Austrálii, kde byla jen tři postupová místa. Já jsem sice byl pátý, když jsem ještě v cílové rovince jednoho soupeře předběhl, ale dva lidi přede mnou na Havaj nechtěli, takže jsem měl štěstí a místo získal. Je tedy těžké se na Havaj už jen dostat. Pak za pět týdnů tréninku jsem nemohl ani pomýšlet na výsledek v pořadí, takže pro mě bylo důležité, dostat se do cíle co nejlépe a ve zdraví, abych v tom pekle nezkolaboval.
V čem je Havaj tak náročná, že je přirovnávaná k peklu?
O podmínkách na Havaji se to traduje a mluví o tom každý závodník, který tam byl. Je tam vedro, vlhko, a z toho plyne smrtelná kombinace, kdy se člověk potí a vlastně se nechladí, což je skoro smrtelné. Vítr na kole se dokáže rozfoukat i ke sto kilometrům v hodině a v tom se nejede nikomu moc dobře. Jsou samozřejmě jedinci mezi profesionály, kteří takové podmínky vyloženě uvítají, ale ti jsou z jiné planety a s těmi se obyčejný člověk nemůže srovnávat.
Takže jde o kombinaci větru, horka a vlhkosti?
Vítr dokáže ubrat na kole spoustu sil a o to je pak maraton v horku a vlhku těžší. Navíc na havajské podmínky si lze těžko zvyknout, leda by tam člověk strávil delší dobu. Ale pořád mi přece jen přijde, jako by se tam popíral fakt, že pocením se tělo ochlazuje. Na Havaji je to obráceně - člověk se potí, je mokrý, ale teplo udělá s potem ještě větší peklo pro tělo než v normálních podmínkách. Proto je Havaj tak těžká.
Pro vás to byla v Koně premiéra, ale už jednou jste blízko startu byl, že?
Povedlo se mi kvalifikovat na Havaj po olympiádě v Londýně, startovat jsem tedy měl loni. Bohužel jsem týden před závodem onemocněl agresivním kmenem chřipky, shodil jsem pět kilo a do závodu ani nenastoupil, protože horečky nepřestávaly. Nakonec jsme nasadili antibiotika a museli jsme s těžkým srdcem vzdát. Bohužel takový je život. Hned jsem si řekl, že si ten sen musím konečně splnit a dostat se na Havaj znovu. Teď se mi to povedlo.
Splnil start v Mekce triatletů vaše očekávání?
Člověk si ten zážitek ponese do konce života. Havaj je sen většiny triatletů a ironmanů, já jsem si ho splnil a nezapomenu na to. Byl to hodně těžký závod, ale i tak jsem si ho užil i s celým pobytem na těchto krásných ostrovech.
Loni na Havaji startoval i váš otec, bývalý veslařský reprezentant. Proč vás letos nedoprovázel?
Táta má bohužel špatné koleno, se kterým bojuje už dlouho. Tyto dlouhé závody a dlouhý běh mu nedělají moc dobře. Sice se říká, že na všechno je prášek, ale někdy ani ty prášky nezabírají. Pořád má však v hlavě, že kdyby se koleno dalo lékařským zákrokem dohromady, tak by to zkusil a Ironmana bychom si jako táta a syn zopakovali.
Letos vám pomáhal i s veslařským tréninkem. Jak se zrodila spolupráce?
Podařilo se, aby se připojil k naší lehké skupině, a musím mu poděkovat, protože se ukázalo, že jsme potřebovali nové oči a nový cit. A on se přece jen ve vrcholovém veslování hodně dlouho pohyboval. Objel s námi nejenom závody, ale byl s námi i při trénincích a soustředěních. To bych vypíchl jako hlavní věc, co se v sezoně událo.
Miroslav Vraštil (vpravo) a Jiří Kopáč na regatě v Lucernu.
Přineslo spojení i úspěchy? Ve dvojce bez kormidelníka jste s Jiřím Kopáčem vyhráli závod Světového poháru ve Francii.
Trochu jsme byli zklamaní, že se nám nepovedlo mistrovství Evropy, kde jsme školácky pokazili finále. Ale jinak byla sezona výborná, hlavně na světovém poháru, kdy jsme vyhráli a byli druzí. Z toho jsme byli nadšení, pak se trénuje mnohem lépe. Naopak mrzí nás čtvrté místo z mistrovství světa. I když spousta lidí kolem nás to bere jako velký úspěch, namlsaní ze světových pohárů jsme přece jen věřili, že medaili můžeme udělat. Bohužel nám v Amsterodamu nepřály podmínky. Doufám, že si štěstí vybereme jindy. Třeba už příští rok, který je kvalifikační na olympiádu.
Platí, že se s bratry Vetešníky vracíte na lehkou čtyřku?
Určitě chceme příští rok sedět ve čtyřce, ale uvidí se s kým, protože je nás teď kvalitních lehkých vah v Česku docela hodně. Necháme to na trenérech. Na nás je, abychom se každý individuálně snažili být co nejlepší a do posádky se vlezli. Uvidíme, jestli to bude s bratry Vetešníky a jestli tam vůbec budu já. Chci tam sedět, vyjet olympiádu a zase na ní závodit. Zkušenosti máme a mohli bychom je konečně prodat.
