Ročník narození 1962.
Bilance 10 výher a 11 porážek.
Nejlepší hráč čtvrtého týmu extraligy TJ Ostrava KST.
Miroslav Bindač je skutečné ztělesnění hesla, že věk je jenom číslo.
„V Česku mohu hrát na nejvyšší úrovni proto, že mám dobrý servis a udělám jím spoustu bodů zadarmo. Když někdo v každém setu zkazí třeba tři příjmy, tak s takovým deficitem už mě poráží dost těžko,“ vysvětluje Bindač. „Ale kdybych porážel jenom úplně slabé protivníky, tak by mě to tolik nebavilo. Třeba před dvěma lety jsem porazil Petra Korbela, čímž jsem si dokázal, že jsem pořád konkurenceschopný i proti dobrým hráčům,“ dodává.
V aktuální sezoně pak Bindač získal například skalp Tomáše Treglera, třetího nejlepšího hráče extraligy a člena širšího reprezentačního kádru. A zvládá odrážet také útoky nastupující generace, z konfrontace s náctiletými soupeři odchází jako vítěz v poměru 4:2.
Sestřih z utkání, ve kterém Bindač porazil Treglera:
Páni, to byla bitva! Družstvo TJ Ostrava KST ve včerejší předehrávce 10. kola extraligy mužů vedlo nad týmem SKST Cheb už 3:0, přesto utkání po čtyřech hodinách rozhodovala čtyřhra. V ní uspěla ostravská dvojice ✔️, hostujícímu týmu se tedy obrat dokonat nepodařilo Hrdinou sestřihu nejlepších výměn z maratonského duelu je bezesporu Miroslav Bindač
„Jestli hraji se zkušeným soupeřem nebo s někým mladším, vůbec neřeším. To bych jinak nemohl hrát. Samozřejmě se hraje hůř s mladým, který ještě nic nevyhrál. Mám takový pocit, že zrovna s ním bych prohrát nechtěl. Zase si nemusím úplně kazit jméno,“ přemítá Bindač.
Jeho momentální výkonnost pramení ze základů položených v devadesátých letech minulého století, kdy byl Bindač oporou reprezentace a stal se dvojnásobným mistrem republiky ve dvouhře. A jelikož ve stolním tenise hraje prim především herní a taktická vyspělost, psychická odolnost a cit pro míček, užívá si za stolem už šestou dekádu.
„Stolní tenis mě pořád hrozně baví, jinak bych ho nehrál,“ přiznává. „Už to také dělám trochu pro zdraví, moje tělo je za těch 50 let na sport zvyklé. Nezdá se to, ale pro tělo je sport droga, kterou potřebuje. Předloni v prosinci jsem byl s manželkou na týdenním wellness pobytu, v pátek jsme se vraceli a já už ve čtvrtek volal do klubu, ať mi hned na pátek večer někoho domluví na trénink, že už to nevydržím. Byl jsem až moc odpočatý,“ vybavuje si s úsměvem.
Když zítra skončím, uživím se jinak
Dobře si však uvědomuje, že jednou opravdu přijde den, kdy bude muset vrcholovému sportu, tedy významnému zdroji obživy, dát definitivní sbohem. Nicméně, na tento okamžik je připraven a kromě sportovního kolbiště našel zaměstnání i jinde. Je zodpovědný za reklamu v časopise zabývajícím se stavebninami, který založil jeho kamarád.
„Zaměstnání mimo sport má výhodu v tom, že na něm nejsem závislý. Když pozítří řeknu, že už hrát nebudu, tak hrát nebudu a uživím se jinak. To je osvobozující,“ přiznává.
„Ale ze začátku je přechod do běžného života složitý. Přicházíš jako superstar ve sportu dělat něco jiného někam, kde tě nikdo nezná a kde jsi úplný začátečník. S tím je třeba se psychicky srovnat. Přišel jsem za jedním ředitelem firmy, který byl totální pako. Něco mi vykládal a já si v duchu říkal: Ty jsi totální nula, ty jsi proti mně v životě nedokázal nic, co to meleš za nesmysly. Ale člověk si to musí vnitřně srovnat a nezabývat se tím,“ přidává historku ze začátků své práce.
A jak při pohledu zpět hodnotí svou velmi dlouhou a stále nekončící kariéru?
„Kariéra profesionálního sportovce byla to nejlepší, co jsem zažil,“ pochvaluje si Bindač a přidává důvody: „Jsi zodpovědný sám za sebe, ráno vstaneš v osm, jdeš na trénink, přijdeš, jdeš si zdřímnout, až se ti chce, tak jdeš zase na trénink, mezitím děláš rehabilitace. Prostě se o sebe staráš a snažíš se pro svůj výkon udělat maximum. Je to paráda, nádherný život a moc mě to bavilo.“
Pochopitelně nachází i složitější okamžiky: „Nevýhodou bylo, že když jsem hrál v Německu, měl jsem doma manželku a dvě děti a věděl jsem, že je musím uživit. Takže jsem musel hrát dobře, jiná cesta nebyla. Ten tlak bych ale neviděl jako něco mimořádného, přece jen, pokud hraješ celý život, jsi zvyklý. Když jsem přišel za stůl, tak jsem se soustředil jen na hru. Ačkoliv jsem měl doma dost problémů, manželka měla zdravotní potíže, tak jsem je za stolem odboural a to bylo uvolňující.“
Oblíbenému sportu tedy zasvětil život, dosáhl v něm řady úspěchů, splnil si sny a prožil nevšední život. Proto i v takovém věku stále s chutí bere pálku do ruky a nechává se pohltit rytmem míčku létajícím po stole.
