Maminka Petra, tehdy ještě pod dívčím příjmením Vachníková, startovala v Sydney 2000 při historické olympijské premiéře skoků na trampolíně a obsadila 11. místo.
Dcera Michaela, kterou trenérsky vede, nyní v pouhých 19 letech vybojovala 7. místo na evropském šampionátu v portugalském Portimau. Oproti loňsku se zlepšila o sedm příček, přestože letos přibyly ve finále dvě Rusky a dvě Bělorusky (skryté za „neutrální“ zkratku AIN).
„Míša je daleko větší talent než já. A nebojí se. To já měla se sebevědomím problém,“ povídá maminka.
Pravda, neplatí to univerzálně. „Před kvalifikací jsem i já byla šíleně nervózní. Nefungoval mi můj rituálek, kterým se hodím do klidu,“ vypráví Michaela. Ale jakmile přes kvalifikaci a semifinále prošla až do finále, její rozpoložení se úplně změnilo.
„Mamka byla nervózní a já ji naopak uklidňovala: V klidu, těším se, nemám co ztratit.“
Michaela Juřičková, sedmá z ME ve skocích na trampolíně.
Maminka přiznává: „Jasně, že jsem byla nervózní. Ale já naštěstí stojím nohama na zemi a držím se žíněnky, když skáče. Je to na ní. A pokud se jí sestava povede, radost je dvojnásobná.“
Tentokrát se povedla.
„Před závodem si pustím do sluchátek písničky a udělám vizualizaci. Snažím se vyhánět myšlenky z hlavy a být naopak víc propojená s tělem. Když nad závodem moc přemýšlím, převaří se mi mozkovna,“ líčí dcera. „Jakmile pak začnu skákat na trampošce, vyhovuje mi, když vnímám, jak mi proudí vzduch kolem uší. Myšlenky mi potom neubíhají jinam.“
„Míša je důsledná a v jejím věku i zralejší, než jsem byla já,“ porovnává maminka. „Navíc může navazovat na know how, které jsem získala za svého mládí. Tehdy byly české skoky na trampolíně v uvozovkách v plenkách, zato teď se z hlediska metodiky strašně posunula. I zásluhou cest na evropské kempy, kde pracujeme s experty z jiných zemí.“
U Juřičkových platí: Skáče celá rodina. Tedy s výjimkou tatínka. Nejstarší dcera Andrea je rozhodčí, prostřední Michaela sedmá žena v Evropě a nejmladší Lucie desátá Evropanka v kategorii do 21 let.
Na šampionátu v Portugalsku navíc Češi oslavovali také čtvrté místo družstva juniorů. „Tak vysoko nikdy nebyly,“ říká Petra Juřičková z pozice trenérky. Navíc si Lukáš Kubík vysloužil ocenění coby „Evropský objev roku 2026".
V hlavním závodě žen opanovaly finále tři „neutrální“ sportovkyně, dvě z Ruska a jedna z Běloruska. „Ve skutečnosti šlo o tři Rusky, ale jedna do Běloruska přestoupila,“ vysvětluje česká trenérka a uznává: „Na tyhle sportovce nemáme. Ani podmínkami, ani financováním.“
Dcera dodává: „Rusky jsou moc šikovné, ale bylo mi jich líto, vypadaly zdeptané, v depresích. Předvedou neskutečný výkon, slezou z trampolíny a od trenérky fúrie dostanou vynadáno a pak tam sedí a brečí.“
Cestou na šampionát se Michaela Juřičková učila maturitní otázky z chemie a v době závodů měla psát maturitní písemku z češtiny, ale povedlo se ji odložit. V noci na úterý tedy dorazila domů na Dolní Bečvu a v úterý odpoledne už se hlásila k písemce v náhradním termínu.
„Roli matky a trenéra je někdy těžké oddělit, ale v první řadě jsem Míšina máma,“ ujišťuje Petra Juřičková. „Asi mám také výhodu, že nejsem ultraambiciózní, ale spíš podporující trenér. Radši dávám rady, než abych vyvíjela tlak, kterému už sama čelí tím, jak musí vše skloubit se školou a obětovat sportu sociální život.“
Což neznamená, že nemají společný olympijský sen. „A ten teď nabírá reálnějších obrysů.“
„Do Los Angeles se probojuje jen 14 nejlepších na světě. Myslím, že bych to mohla dát,“ říká odhodlaně Michaela. „Do té doby zvýším obtížnost a zařadím dvě trojná salta místo jednoho. V listopadu na mistrovství světa v Číně je chci ukázat.“
A i kdyby jí náhodou Los Angeles nevyšlo, je zde další výzva v podobě her v Brisbane 2032. Tedy v zemi, kde na olympiádě startovala maminka.
Pomyslný rodinný kruh by se uzavřel.
