Potřinácté za posledních 14 let. Neskutečná bilance. Už tak dlouho vozí česká rychlobruslařka medaile z vrcholných akcí.
V roce 2007 byla na ledě zjevením. Nizozemští fanoušci si na internetu posílali videonahrávku, jak Sáblíková o Vánocích trénovala mezi haldami sněhu na žďárském rybníku. „Podívejte na ni. Jak to bruslí?
Chápete to?“ ptali se v diskusi.
Ne, nikdo to nechápal.
Vždyť ještě na olympiádě v roce 2002 skončil jediný český rychlobruslař David Kramár předposlední. A to jen proto, že Japonec Noake upadl. A najednou se zrodila hvězda. Hvězda, která vzhledem k úspěchům posledních let jen těžko hledá konkurenci.
Spokojený Novák: Dám si panáka, pak si dám panáka a pak ještě jednoho |
„Ona mění dějiny a já před ní smekám klobouk. Tolik let vozit zlaté medaile, nevím, jestli existuje takový závodník,“ říká trenér Petr Novák.
Tak nechme promluvit statistiku.
Za 14 let, co se Sáblíková pohybuje v rychlobruslařské špičce, získala 21 titulů mistryně světa na jednotlivých tratích a ve čtyřboji. Jen Ireen Wüstová má stejný počet zlatých medailí, ale jen díky pěti zlatým ze závodu družstev.
Třináct celkových triumfů ve Světovém poháru v jedné disciplíně? To nemá žádná rychlobruslařka. Ani Wüstová, ani bájná Gunda Niemannová.
Tři zlaté olympijské medaile, dvě stříbra, jeden bronz? V Česku jsou lepší pouze dvě legendy z největších – gymnastka Věra Čáslavská a atlet Emil Zátopek.
Šestnáct triumfů Sáblíkové na mistrovství světa v individuálních olympijských disciplínách je navíc absolutním světovým maximem.
Tolik zlat nemá doma ani nejlepší olympionik historie Michael Phelps nebo famózní gymnastka Simone Bilesová. Ani nikdo jiný.
Sáblíková je úkaz, který se rodí jednou za několik desítek let. Její současná éra je jen těžko opakovatelná. Málokdo dokáže spočítat, kolik různých titulů a triumfů má na kontě. Neumí to ani ona sama.
Jistě, kde kdo by mohl namítnout, že rychlobruslení je malý sport. Malé je z tohoto úhlu pohledu i judo nebo hod oštěpem.
Ve Světovém poháru přitom startují závodníci z téměř 40 zemí a bylo by jich víc, nebýt ostrých limitů.
Zase až taková „sranda“ prosadit se v tomhle prostředí to není.
Potřinácté královnou? Myslela jsem si, že prvenství je fuč, smála se Sáblíková |
V posledních letech se přitom neprala jen se soupeřkami, ale i s bolavými zády, se zraněným kolenem, s virózami, všudypřítomnou nervozitou.
Všechny porazila.
A hlavně, naučila se pracovat se svým tělem. Už neobjíždí vše, co může. Už nezkouší skloubit kolo s bruslemi. Ví, že po letech drilu je její tělo křehké a zranitelné a podle toho s ním musí zacházet. I proto si předloni dopřála nejdelší dovolenou kariéry.
Možná i díky tomu je pořád na vrcholu. Vždyť právě tohle opravdové legendy dokážou. Udržet se ve špičce i v pokročilých fázích kariéry. O svém těle přemýšlí. Vybírají si, kde budou startovat. A na akcích, na které se zaměří, potom excelují.
Dělá to Roger Federer v tenisu, dělal to Ole Einar Björndalen v biatlonu, dělá to i Martina Sáblíková. Věčně usměvavá, kamarádská a neustále skromná dívka s neskutečnou pokorou.
Kolik je před ní ještě triumfů? Budoucnost je ze své podstaty nejistá, přesto se chce říct, že spoustu.
Je takhle nastavená. Nezávodí proto, že musí, ale protože chce. Chce slyšet českou hymnu, chce skákat na pódium pro tři nejlepší, chce posouvat své limity.
Kam až?
