„Mám to tady ráda. Když jsem tady jezdila jako malá závody na ponících, tak jsem si říkala, že bych jednou chtěla jezdit opravdové dostihy na velkém koni,“ líčí čtyřiatřicetiletá rodačka ze Zlína, která v sobotu ve Slušovicích rozšířila svoji rekordní sbírku triumfů na 163; v neděli pak v Chuchli přidala další.
Vyhrála jste hlavní dostih dne Cenu Valašska a Prince Orpena jste přitom jela poprvé. Překvapilo vás to?
Změnil majitele i trenéra a jeho koně jezdím často. Kůň běžel po delší pauze. Nevěděli jsme, jak to zvládne. Ale poradil si s tím parádně. Jsem ráda, že jsem sem jela. Z Prahy to není kousek.
Sedí vám místní dráha?
Jsou třeba žokejové, kteří sem jezdí neradi. Ale mně to tady nevadí. Jezdí se mi tady dobře. Ještě když mám koně, který umí trochu lépe zatočit, tak je to paráda.
V čem je specifikum slušovického areálu?
Větší dráhy jako Chuchle mají větší oblouk. Tady jsou oblouky menší, takže když to umí kůň naklopit a vytočit, tak je to plus. Ve Slušovicích se běhá na levou ruku, ale to mi nevadí.
Vnímáte za ta léta proměny závodiště?
Dříve bylo áčkové, takže se tady běhaly jedničkové dostihy. V kvalitě dostihů to šlo dolů. Ale více se od toho teď nedá čekat. Největší problém jsou peníze. Trochu mě to mrzí. Čím více kvalitních dostihů, tím lépe pro dostihový sport.
Máte tady jako místní hodně fanoušků?
Vídám tady dost známých. Nějaký čas jsem pracovala u pana Holčáka ve Velkých Karlovicích, potkáváme se tady.
Jak vzpomínáte na svoje začátky ve Slušovicích na dostizích poníků?
Vybavuji si to živě. Poprvé jsem dojela někde vzadu. Ale minimálně dvakrát jsem vyhrála. Narodila jsem se ve Zlíně a všude v okolí jsem jezdila na koních.
A chodila na dostihy, že?
Když jsem nemohla, byla jsem z toho špatná. Pokud mě nevzali rodiče, jezdila jsem s lidmi od koní, protože ze Vsetína, kam jsme se přestěhovali, nebylo do Slušovic dobré spojení.
Lásku ke koním jste podědila?
Můj děda pochází z Jasenné, kde měl tažné koně, ale to bylo už dávno. Otec se kolem koní motal. Ale tíhla jsem k nim sama, chtěla jsem na nich jezdit odmala. Do Prahy jsme se odstěhovali, když jsem šla na střední školu jezdectví do Chuchle.
Jak dlouho byste chtěla ještě profesionálně jezdit?
Když to půjde jako doteď, tak možná i pět let. Hlavně musí držet zdraví. Ale musím se dívat i do jiných vrátek. Proto jsem si loni udělala trenérskou licenci, takže jezdím, trénuji a dodělávám si ještě na vysoké bakaláře.
Ve Slušovicích se vás sešlo hodně jezdkyň. Co na to říkáte?
Holky se docela rozjíždí. Třeba v jezdecké škole v Chuchli je teď ve třídě kluků hodně málo. Na holkách to začíná stát, jdou do toho více.
Jak vás berou žokejové?
Když holka začíná, tak to nemá jednoduché. Myslím, že žádná z nás. Ještě pořád se dívají, že jede holka, ale už to není žádná hrůza. Pravidelně se potkáváme, už mě berou.
Respekt jste získala i rekordním počtem vítězství, ne?
Jsem za to ráda, ale nejsem sběrač rekordů. Vím, že bez dobrého koně bych nebyla tam, kde jsem.
