V městské galerii v Týně nad Vltavou si návštěvníci mohou prohlédnout ilustrace malíře Karla Franty, který svou tvorbou dosud doprovodil téměř dvě stě titulů. Jeho ilustrace znají všichni, kteří v druhé polovině sedmdesátých let chodili do školy, protože právě tento malíř je zodpovědný za to, jak vypadaly jejich učebnice hudební výchovy pro 1. až 4. třídu. Jeho pohádkové postavy znají i čtenáři Strašpytýlka, poslední knihy spisovatele Františka Nepila, ale i ti, kteří příliš nečtou. Malíř je totiž i autorem několika poštovních známek - například vánoční emise z roku 1997.
Která z těch dvou set knih, jež jste ilustroval, vám je nejbližší?
Samozřejmě na tohle je jedna odpověď: každá kniha, kterou mám právě na stole, je mi nejmilejší. Obyčejně ale na ty, které už jsem udělal, vzpomínám sice rád, ale říkám si, že bych je potřeboval dělat znova.
Přesto - které byly něčím výjimečné?
Dá se říct, že ty s muzikantskou tematikou. Já jsem totiž takový ten nehrající malující muzikant. Tatínek si přál, abych byl muzikantem, ale já jsem se těsně před zkouškami rozhodl, že chci dělat práci, v níž bych mohl kreslit. Bylo to za války a já jsem nastoupil do Melantrichu jako litograf. Zkoušky jsem udělal natolik dobře, že se vedení Melantrichu rozhodlo zařadit mě mezi hotové malíře - učil jsem se tedy jednak upravovat knihy a časopisy, ale zároveň jsem začal rovnou ilustrovat. Tam jsem se setkal poprvé s takovými velikány, jako byl Jiří Trnka, František Tichý a celá plejáda dalších význačných ilustrátorů, kteří s Melantrichem spolupracovali. To byl pro mě veliký základ a určilo to moji dráhu ilustrátora. Po vyučení jsem se přihlásil na Akademii výtvarných umění. Tehdy jsem si o sobě sice myslel, že budu převážně malovat a že se naučím být Rembrandtem, ale ilustraci jsem nikdy neopustil. To byla moje velká láska už od mládí. Moji rodiče vůbec neměli problém, co s tím klukem bude. Já už v dětství věděl, že budu ilustrovat dětské časopisy a knihy. A představte si, mně se to opravdu podařilo. Já měl cestu velice šťastnou, přímou a patřím mezi lidi, pro které je práce koníček. Splnil se mi můj velký sen - knih mám už ke dvěma stům, kromě toho jsem dělal i filmy, plakáty a další věci. Zdá se, že o všechno, co s výtvarným uměním souvisí, jsem už nějak zavadil, přesto stále objevuji nová a nová témata, která bych chtěl ještě dělat.
Která to jsou?
V poslední době se věnuji známkové tvorbě. I to byl můj jeden velikánský sen. Už jako kluk jsem sbíral známky a moje velké přání vždy bylo: kdybych si tak někdy mohl nějakou známku nakreslit sám. Dnes už mám za sebou šestou a další mám zrovna na stole. I tohle se mi tedy splnilo.
Prozradil jste, že je vám blízká hudba a že jste měl být muzikantem. Na který nástroj hrajete?
Pocházím z muzikantské rodiny - můj dědeček byl kapelníkem Libčické kutálky. Sice jsem ho nepoznal, ale měli jsme po něm doma spoustu nástrojů. Můj tatínek hrál ve vojenské kapele a vždy se chlubil těmi vojenskými přehlídkovými parádami. Často vzpomínal na přehlídku v Banské Štiavnici, kde hráli prezidentu Masarykovi. Já jsem se učil hrát na housle a později na pozoun a trombón. Nesmírně mě to bavilo a připadalo mi to naprosto samozřejmé, protože jsem mezi hudebními nástroji vlastně vyrůstal. Měli jsme totiž dvě místnosti a vlastně v každém rohu nějaký byl. Tušil jsem, že si tatínek přeje, abych byl hudebníkem, a že bych mu to měl splnit. Přihlásil jsem se tedy na konzervatoř. Nebylo to však nic proti mé vůli, připadalo mi to naprosto přirozené. Jenže týden před zkouškami jsem se rozhodl, že to přeci jen zkusím s malováním.
Měl jste ještě nějaké jiné zájmy?
Miloval jsem ochotnické divadlo a sehrál jsem takové role, že mi dnes skáče husí kůže, když si vzpomenu, do čeho všeho jsem se pustil. Zajímavé je, že jako mladý kluk jsem vždycky hrál staré dědky. Byl jsem třeba hrobník v Divé Báře nebo Harpagon v Moliérově Lakomci. Jednou jsem si zahrál i ve filmu, a sice s Karlem Högerem. Tehdy jsem totiž studoval akademii a filmaři mě vybrali, abych nakreslil do filmu Mikoláš Aleš podle Jaroslava Vojty kresby. Režisér Krška mi tehdy zároveň nabídl, jestli bych nechtěl hrát jednoho z posluchačů. Tak jsem se stal spolužákem Mikoláše Alše. Všechny tyto tři oblasti mi velice přirostly k srdci a kromě malování mi dodnes zůstala muzika. Stále ještě umím hrát trošku na housle, trošku na pozoun i na trombón, ale troufám si hrát jen mezi přáteli. Ti totiž vědí, co mají čekat, takže přijdou i příště.
Co říkal tatínek vašemu rozhodnutí?
Můj otec byl velice velkorysý a tolerantní člověk. Když jsem mu řekl: "Tati, já bych přece jen radši kreslil," tak mi na to řekl jen: "No, když myslíš, tak to zkus."
Jak jste začínal jako ilustrátor?
Každý ilustrátor chce především dělat knihy, ale to se mu většinou nesplní hned. Já jsem nejdřív dělal hlavně časopisy. Stál jsem u zrodu prakticky všech dětských titulů, například Sluníčka. Všechny také nesly moje loga. Dodnes vychází Mladý svět - to MS je moje práce. Kreslit pro dětská časopis je sice moc prima, ale je to tak různorodá tematika, že nakonec máte tisíce různých ilustrací, které k sobě příliš nejdou. Je to trošku takový guláš, ale velká škola. A potom jednou přijde první kniha.
Jaká byla ta vaše?
Ta byla přímo hrozná. Přestože tvrdím, že správný ilustrátor by měl zvládnout i telefonní seznam, tohle bylo naprosto k neilustrování. Jmenovalo se to Za okny laboratoře a byly to pouze chemické vzorce. A já z toho měl udělat veselou knihu. Nikdy nezapomenu na to, že jsem vesele maloval, jak se škrábe yperit ze vrat. Říkám ale upřímně - v začátku se bere všechno. Teprve s léty pak přijde kniha, na kterou čekáte, protože nakladatel pozná vaši silnou stránku. Dá se říct, že moje poslední knihy byly tak trošku šité přímo mně na míru.
Které to byly?
Například Pohádkové vandrování po Čechách a po Moravě. To jsem dělal moc rád. Zajímavé je, že stejně jako jsem v mládí hrál dědky, tak se se mnou léta táhnou čerti. Kdyby tu všichni, které jsem kdy nakreslil, nastoupili, tak jich v samotném pekle tolik neuvidíte. Velice rád jsem ilustroval knížku Františka Nepila. Seznámili jsme se takovým zvláštním způsobem. Měl jsem výstavu v Praze na Staroměstské radnici a on mi do knihy hostů napsal, že by se se mnou chtěl setkat. Okamžitě jsem to využil a požádal jsem ho, aby mi zahájil hned příští výstavu. Vzniklo z toho přátelství a jeho poslední dovolenou jsme strávili spolu ve Švýcarsku, kde jsme dávali dohromady knihu. Zůstalo z toho sice jen torzo, ale naštěstí bylo tak uzavřené, že bylo možné jej vydat jako knížku. Jmenuje se Strašpytýlek a je to jeho poslední kniha.
Říkáte o sobě, že jste šťastný člověk. Měl jste nějaké přání, které vám život nesplnil?
Nevím, jestli je to přesně to, na co se ptáte, ale kdysi jsem dostal od jedné obdivovatelky z Mnichova velice pěkné papíry, které tu vůbec nebyly k dostání. Celá léta si říkám: "Až to jednou budu opravdu umět, tak si na ty papíry něco nakreslím." Dodnes jsem se jich nedotkl.
Malíř Karel Franta
Která z těch dvou set knih, jež jste ilustroval, vám je nejbližší?
Samozřejmě na tohle je jedna odpověď: každá kniha, kterou mám právě na stole, je mi nejmilejší. Obyčejně ale na ty, které už jsem udělal, vzpomínám sice rád, ale říkám si, že bych je potřeboval dělat znova.
Přesto - které byly něčím výjimečné?
Dá se říct, že ty s muzikantskou tematikou. Já jsem totiž takový ten nehrající malující muzikant. Tatínek si přál, abych byl muzikantem, ale já jsem se těsně před zkouškami rozhodl, že chci dělat práci, v níž bych mohl kreslit. Bylo to za války a já jsem nastoupil do Melantrichu jako litograf. Zkoušky jsem udělal natolik dobře, že se vedení Melantrichu rozhodlo zařadit mě mezi hotové malíře - učil jsem se tedy jednak upravovat knihy a časopisy, ale zároveň jsem začal rovnou ilustrovat. Tam jsem se setkal poprvé s takovými velikány, jako byl Jiří Trnka, František Tichý a celá plejáda dalších význačných ilustrátorů, kteří s Melantrichem spolupracovali. To byl pro mě veliký základ a určilo to moji dráhu ilustrátora. Po vyučení jsem se přihlásil na Akademii výtvarných umění. Tehdy jsem si o sobě sice myslel, že budu převážně malovat a že se naučím být Rembrandtem, ale ilustraci jsem nikdy neopustil. To byla moje velká láska už od mládí. Moji rodiče vůbec neměli problém, co s tím klukem bude. Já už v dětství věděl, že budu ilustrovat dětské časopisy a knihy. A představte si, mně se to opravdu podařilo. Já měl cestu velice šťastnou, přímou a patřím mezi lidi, pro které je práce koníček. Splnil se mi můj velký sen - knih mám už ke dvěma stům, kromě toho jsem dělal i filmy, plakáty a další věci. Zdá se, že o všechno, co s výtvarným uměním souvisí, jsem už nějak zavadil, přesto stále objevuji nová a nová témata, která bych chtěl ještě dělat.
Která to jsou?
V poslední době se věnuji známkové tvorbě. I to byl můj jeden velikánský sen. Už jako kluk jsem sbíral známky a moje velké přání vždy bylo: kdybych si tak někdy mohl nějakou známku nakreslit sám. Dnes už mám za sebou šestou a další mám zrovna na stole. I tohle se mi tedy splnilo.
Prozradil jste, že je vám blízká hudba a že jste měl být muzikantem. Na který nástroj hrajete?
Pocházím z muzikantské rodiny - můj dědeček byl kapelníkem Libčické kutálky. Sice jsem ho nepoznal, ale měli jsme po něm doma spoustu nástrojů. Můj tatínek hrál ve vojenské kapele a vždy se chlubil těmi vojenskými přehlídkovými parádami. Často vzpomínal na přehlídku v Banské Štiavnici, kde hráli prezidentu Masarykovi. Já jsem se učil hrát na housle a později na pozoun a trombón. Nesmírně mě to bavilo a připadalo mi to naprosto samozřejmé, protože jsem mezi hudebními nástroji vlastně vyrůstal. Měli jsme totiž dvě místnosti a vlastně v každém rohu nějaký byl. Tušil jsem, že si tatínek přeje, abych byl hudebníkem, a že bych mu to měl splnit. Přihlásil jsem se tedy na konzervatoř. Nebylo to však nic proti mé vůli, připadalo mi to naprosto přirozené. Jenže týden před zkouškami jsem se rozhodl, že to přeci jen zkusím s malováním.
Měl jste ještě nějaké jiné zájmy?
Miloval jsem ochotnické divadlo a sehrál jsem takové role, že mi dnes skáče husí kůže, když si vzpomenu, do čeho všeho jsem se pustil. Zajímavé je, že jako mladý kluk jsem vždycky hrál staré dědky. Byl jsem třeba hrobník v Divé Báře nebo Harpagon v Moliérově Lakomci. Jednou jsem si zahrál i ve filmu, a sice s Karlem Högerem. Tehdy jsem totiž studoval akademii a filmaři mě vybrali, abych nakreslil do filmu Mikoláš Aleš podle Jaroslava Vojty kresby. Režisér Krška mi tehdy zároveň nabídl, jestli bych nechtěl hrát jednoho z posluchačů. Tak jsem se stal spolužákem Mikoláše Alše. Všechny tyto tři oblasti mi velice přirostly k srdci a kromě malování mi dodnes zůstala muzika. Stále ještě umím hrát trošku na housle, trošku na pozoun i na trombón, ale troufám si hrát jen mezi přáteli. Ti totiž vědí, co mají čekat, takže přijdou i příště.
Co říkal tatínek vašemu rozhodnutí?
Můj otec byl velice velkorysý a tolerantní člověk. Když jsem mu řekl: "Tati, já bych přece jen radši kreslil," tak mi na to řekl jen: "No, když myslíš, tak to zkus."
Jak jste začínal jako ilustrátor?
Každý ilustrátor chce především dělat knihy, ale to se mu většinou nesplní hned. Já jsem nejdřív dělal hlavně časopisy. Stál jsem u zrodu prakticky všech dětských titulů, například Sluníčka. Všechny také nesly moje loga. Dodnes vychází Mladý svět - to MS je moje práce. Kreslit pro dětská časopis je sice moc prima, ale je to tak různorodá tematika, že nakonec máte tisíce různých ilustrací, které k sobě příliš nejdou. Je to trošku takový guláš, ale velká škola. A potom jednou přijde první kniha.
Jaká byla ta vaše?
Ta byla přímo hrozná. Přestože tvrdím, že správný ilustrátor by měl zvládnout i telefonní seznam, tohle bylo naprosto k neilustrování. Jmenovalo se to Za okny laboratoře a byly to pouze chemické vzorce. A já z toho měl udělat veselou knihu. Nikdy nezapomenu na to, že jsem vesele maloval, jak se škrábe yperit ze vrat. Říkám ale upřímně - v začátku se bere všechno. Teprve s léty pak přijde kniha, na kterou čekáte, protože nakladatel pozná vaši silnou stránku. Dá se říct, že moje poslední knihy byly tak trošku šité přímo mně na míru.
Které to byly?
Například Pohádkové vandrování po Čechách a po Moravě. To jsem dělal moc rád. Zajímavé je, že stejně jako jsem v mládí hrál dědky, tak se se mnou léta táhnou čerti. Kdyby tu všichni, které jsem kdy nakreslil, nastoupili, tak jich v samotném pekle tolik neuvidíte. Velice rád jsem ilustroval knížku Františka Nepila. Seznámili jsme se takovým zvláštním způsobem. Měl jsem výstavu v Praze na Staroměstské radnici a on mi do knihy hostů napsal, že by se se mnou chtěl setkat. Okamžitě jsem to využil a požádal jsem ho, aby mi zahájil hned příští výstavu. Vzniklo z toho přátelství a jeho poslední dovolenou jsme strávili spolu ve Švýcarsku, kde jsme dávali dohromady knihu. Zůstalo z toho sice jen torzo, ale naštěstí bylo tak uzavřené, že bylo možné jej vydat jako knížku. Jmenuje se Strašpytýlek a je to jeho poslední kniha.
Říkáte o sobě, že jste šťastný člověk. Měl jste nějaké přání, které vám život nesplnil?
Nevím, jestli je to přesně to, na co se ptáte, ale kdysi jsem dostal od jedné obdivovatelky z Mnichova velice pěkné papíry, které tu vůbec nebyly k dostání. Celá léta si říkám: "Až to jednou budu opravdu umět, tak si na ty papíry něco nakreslím." Dodnes jsem se jich nedotkl.
Malíř Karel Franta
