„Chceme jít co nejdál. A zase udělat dobré jméno českému volejbalu,“ burcuje 26letá Jehlářová. Pokud by Češky před brněnskými diváky uspěly, čeká je čtvrtfinále opět v domácí hale. Na případné semifinále by už cestovaly do Turecka.
„Nejlepší by samozřejmě bylo se tam dostat. Ale teď chceme zvládnout další domácí zápas, využít toho, že na nás chodí plná aréna. Hrát před zaplněným domácím publikem je neuvěřitelný pocit. Mně osobně dělá radost i to, že plno je v Česku také na ostatní zápasy, ve kterých nehrajeme. Nevybavím si prázdnou halu,“ těší Jehlářovou.
Úspěchu na mistrovství Evropy by si považovala o to víc, protože by reprezentaci mohl přiblížit olympijským hrám. Co se před pár měsíci zdálo nereálné, je teď na dosah. Češky se vypracovaly na 14. místo ve světovém rankingu, v Los Angeles za dva roky se představí dvanáct nejlepších týmů.
Není třeba se dvakrát ptát, zda by se Jehlářová do Států ráda vrátila.
Na každém zápase jsme měli školní kapelu a roztleskávačky. Myslela jsem si, že je to jenom ve filmech. Stejně jako všechna univerzitní bratrstva a sesterstva.
